Článek
Poslanecká sněmovna bude hlasovat o tom, jestli Andreje Babiše znovu vydá k trestnímu stíhání. Stoupla pravděpodobnost, že tentokrát rozhodne opačně než v letech 2017, 2018 a 2022 a Babišovu imunitu potvrdí.
Tím ho, dokud bude v tomto volebním období poslancem, vyjme z pravomoci justice v kauze Čapí hnízdo, ve které je Babiš obžalovaným. Teď bude rozhodovat Městský soud v Praze, jehož osvobozující rozsudek vrchní soud dvakrát zrušil.
Mezitím ANO vyhrálo volby a Andrej Babiš sestavuje vládu. Protože se očekává, že městský soud napotřetí v duchu stanoviska vyšší instance prohlásí Babišovu vinu, prorůstá zápletka Čapího hnízda do politiky jako nikdy předtím. Při jednání o vládní koalici hraje roli klíčové slovo: imunita.
Z poslanecké imunity se stává páka při dělení moci ve státě, faktor vyjednávací strategie, potenciální předmět politické transakce. Ale poslanecká imunita ničím z toho není. Nesmí být. Tohle velké a citlivé privilegium má úplně jiné důvody.
V souvislosti s povolebním vyjednáváním se o Babišově (a Okamurově) imunitě mluví jako o politické zbrani. Skoro samozřejmě se o ní tak uvažuje. Skutečný smysl imunity upadá v zapomnění. Proč vůbec vlastně musí dolní komora hlasovat, a v tomto případě už počtvrté? A hlavně: O čem se má správně hlasovat, když rozhodně ne o imunitě jako výsledku politických preferencí a dohod?
Poslanecká imunita je rozumné a důležité pravidlo. Ale od začátku s ní byly potíže. Buď kvůli tomu, co se o ní píše v Ústavě, nebo proto, jak s ní poslanci a poslankyně zacházejí. Je to dlouhý příběh plný nedorozumění.
Prvních dvacet let se čeští zákonodárci těšili právu, jaké ve svobodném světě sotva mělo obdobu: Když je parlamentní komora k trestnímu stíhání nevydala, zůstala jim imunita až do konce života. Navždy, i když už opustili politiku. Proč? Protože tuhle výsadu Ústava jednoduše převzala z Ústavy první republiky, kam se dostala pod dojmem zážitků českých politiků se státní mocí rakousko-uherské monarchie. Ano, je to dlouhý příběh.
Jak před válkou, tak po roce 1989 byla doživotní imunita předmětem kritiky. Přesto ji po mnoha pokusech a mnoha licoměrných argumentech Sněmovna zrušila až v roce 2013. Tehdy to působilo málem jako revoluční počin, ačkoli se imunita jen omezila do rozměrů běžných jinde. A přitom pořád zůstala nadprůměrná.
Jsou demokratické země, kde se imunita vztahuje jenom na projevy na půdě parlamentu, ne na obvinění z trestných činů. Jsou země, kde by nebylo o čem hlasovat – Andrej Babiš a další by jednoduše čelili spravedlnosti jako jiní občané. Ale my žijeme v Česku, předtím v Československu, a naši předci a předci našich politiků žili v Rakousku-Uhersku. Imunita má tuhý kořínek.
Pokusy, aby se imunita omezila jen na Sněmovnu, byly. A byly ve světle historické zkušenosti odsouzeny k nezdaru. Ačkoli třeba Jaroslav Faltýnek (ANO) v roce 2014 tvrdil „jednoznačně jsme pro omezení imunity, aby imunita byla pouze na vystoupení poslanců ve Sněmovně“, na příslušný poslanecký návrh tři roky padal prach, než Miroslav Kalousek připomněl jeho existenci tím, že ho oficiálně vzal zpátky.
Odborně se takovému procesu říká „chyběla politická vůle“. Neodborně „nikoho to nezajímalo“. Opravdu nikoho?
V dubnu 2017 Andrej Babiš na facebooku napsal: „Imunita poslanců je podle mě zcela zbytečná a přežitá. Kromě imunity vůči výrokům proneseným ve Sněmovně by se na nic jiného neměla vztahovat. Poslanci nejsou žádní nadlidi.“ Neboli s křížkem po funuse razantně podpořil návrh zákona, který o pár týdnů dřív opustil Parlament, aniž by se ho tam někdo dotknul.
A zbytek je historie – Čapího hnízda. V srpnu 2017 policie poprvé požádala o Babišovo vydání. Třikrát to Sněmovna schválila. A pokud rozumíme, proč existuje poslanecká imunita, měla by stejně rozhodnout i napočtvrté.
Ano, ten případ trvá dlouho, z různých příčin se vleče. Ale na jeho podstatě se nezměnilo vůbec nic. Jde jedině o nalézání spravedlnosti a od toho jsou tu soudy, ne Parlament. Ne úsudek a hlasovací tlačítka poslanců a poslankyň.
A už vůbec nesejde na tom, jestli Andrej Babiš sedí v opozičních lavicích, nebo míří do Strakovy akademie. Imunita slouží k tomu, aby výkonná moc nemohla svévolně bránit té přímo volené, zákonodárné. Aby vláda nemohla šikanovat Parlament skrze postihování jeho členů. Posouzení téhle otázky má být měřítkem, podle kterého poslanci o ponechání nebo zbavení imunity hlasují.
V demokratickém právním státě to většinou musí znamenat, že poslanci svého kolegu nebo kolegyni imunity zbaví – ať rozhodne soud. Menšina sporných případů se týká například politických proklamací, jako je rasistický plakát Tomia Okamury.
Jak pravil Andrej Babiš: „Poslanci nejsou žádní nadlidi.“ Nejsou. Ale imunita, dokonce jakkoli rozsáhlá, je z nich sama o sobě ještě nedělá. Imunita nepatří přímo jim, ale má ji ve svých rukou Poslanecká sněmovna. Ústavní soud zdůraznil, že tady „nejde o osobní beztrestnost nebo občanskou neodpovědnost poslanců jako jejich osobní výsadu“, ale o to, aby mohl fungovat Parlament jako reprezentant lidu.
Potenciální premiér Babiš je co do imunity jen jedním ze dvou stovek poslanců. Žádný zvláštní případ. Orgány činné v trestním řízení neomezují ani svobodný výkon jeho mandátu, ani nezávislost Poslanecké sněmovny. Zamítnout jejich žádost a ponechat Babišovi imunitu by mířilo právě ke statusu poslanců jako „nadlidí“. A kromě toho, i poslanci jako kdokoli jiný mají právo usilovat, aby soud vyslovil jejich nevinu – i v tom jim ale brání imunita. Které se nemohou sami vzdát.
Ústavní soud imunitu popsal jako „pnutí“ mezi demokratickým státem a právním státem. Právní stát znamená, že občané si jsou před zákonem rovni – a imunita zakládá výjimku. Ale imunita také zaručuje svobodnou diskuzi ve svobodně zvoleném Parlamentu, která nutně patří k demokracii. Právě tenhle „rozpor“ by měli poslanci rozetnout, když o něčí imunitě hlasují.
Bohužel, místo toho si někdy někteří hrají na soudce a své rozhodování o imunitách odvozují od názoru, jestli je dotyčný vinen, nebo nic (zas tak hrozného) neprovedl. A ještě horší je, když se poslanecká imunita stává měnou v politických obchodech. Ohrožuje to důvěru v rovnost a právní stát.
Pro Babišovo vydání je podle průzkumu 56 procent lidí, proti jen 41 procent. Ve veřejném mínění koalice imunity většinu nemá.
