Článek
Na rozložení křesel mezi strany nové vznikající vládní koalice ANO, SPD a Motoristů na první pohled zaujmou dvě věci - jak to šlo rychle, vždyť od voleb neuplynul ani týden, a jak děsivě ve vyjednáváních pohořelo hnutí ANO. Přesněji řečeno Andrej Babiš, který vzal celé tryskové jednání na sebe.
Pouhých devět křesel pro suverénního vítěze voleb a celých sedm pro dva juniorní koaliční partnery. Mocenské zisky SPD a Motoristů předčily jejich nejdivočejší sny.
Když vznikla dosluhující vláda Petra Fialy, měla 18 členů. Koalice Spolu získala ve volbách 71 mandátů a ve vládě měla 11 křesel. Juniorní partneři z koalice PirSTAN (37 poslanců) dostali sedm ministerstev, mezi nimi dvě tak trochu do počtu - ministr pro legislativu ani ministr pro evropské záležitosti opravdu nejsou silné posty. Ze skutečně klíčových úřadů dostal juniorní partner do správy zahraničí, vnitro, průmysl, školství a místní rozvoj. Zbytek si rozebral vítěz.
Když vládl Andrej Babiš s tehdejší ČSSD, měl za sebou 78 svých poslanců, socialistů bylo ve sněmovně 15. Zastoupení ve vládě bylo celkem velkorysé, ale s úplně jasnou dominancí ANO. To mělo 10 ministrů, na ČSSD zbylo pět křesel.
Vláda Bohuslava Sobotky byla křehčí, protože ČSSD v roce 2013 vyhrála těsně. Vzala si osm křesel (při 50 poslancích), ANO se 47 poslanci bralo šest ministrů, ovšem včetně zcela zásadních financí. Tři ministerstva zbyla na lidovce (14 poslanců).
Dnes počty vypadají jako z jiného světa. Babiš získal od voličů celých 80 poslaneckých mandátů a je ve Sněmovně o parník nejsilnější. SPD a Motoristé mají dohromady 28 poslanců. Ve vládních poslaneckých lavicích budou mít zástupci ANO vůči svým koaličním partnerům přesilu skoro 3:1. Přesto se šéf ANO po pár hodinách jednání spokojil bezmála s vládní paritou - stačí, aby jediný z ministrů za ANO ve sporné věci přešel na stranu koaličních partnerů, a v kabinetu zavládne plichta.
Kdyby Babiš nedržel hnutí ANO pevně v rukách, musel by při takovém výsledku překotných jednání očekávat otevřenou stranickou vzpouru. Notabene, šlo-li o jednání s politickými zelenáči od Motoristů a toxickým, navíc drtivě poraženým spolkem Tomia Okamury, pro nějž je společenskou výhrou už jen to, že jej do vládních jednání vůbec někdo přizval.
A Andrej Babiš, který kolem sebe šíří pověst neúprosného a protřelého vyjednavače, v takové situaci odevzdá zahraničí, obranu, zemědělství, životní prostředí, dopravu a navrch ještě kulturu. A aby toho nebylo málo, vytvoří jeden umělý pašalík, aby to nějak vyšlo, ačkoli přesně za to se Fialově vládě opakovaně (a celkem právem) vysmíval.
Proč dopadly věci tak, jak dopadly
Takový vyjednávací debakl musí mít nějaký zásadní důvod. A také má. A ten důvod se jmenuje poslanecká imunita.
Kauza Čapí hnízdo provází Babiše velkou částí jeho politické kariéry. Prvotní společenské leknutí z trestního stíhání vrcholového politika, dokonce premiéra, po pár letech vyšumělo a kauza přestala Babišovi působit přímé politické škody. Jenže dnes je to jinak. Žádost, která už leží ve sněmovní podatelně, usiluje o Babišovo vydání k Městskému soudu v Praze, který od soudu vrchního dostal bezmála befelem, že musí rozhodnout o vině. Riziko, že Babiš bude pravomocně uznán vinným z trestného činu, je dnes mnohem vyšší, než bylo kdykoli v uplynulých osmi letech, jimiž se stíhání táhne.
Proto tentokrát Babišovi opravdu mimořádně záleží na tom, aby jej poslanci jeho znovu nabyté poslanecké imunity nezbavili. Časy teatrálního odhazování imunity v dál a vyzývání kolegů, aby jej směle vydali napospas biřicům, jsou definitivně pryč. Jde opravdu do tuhého.
Jestliže Babiš nechce být zbaven imunity, potřebuje ve Sněmovně 100 svých spojenců. Na své poslance se může spolehnout. Že by našel nějaké pochopení u dosluhující vládní koalice, to je i vzhledem ke stylu vedení předvolební kampaně na obou stranách vysoce nepravděpodobné.
Naopak u SPD najde pomocnou ruku snadno. Také Tomia Okamuru by si policie ráda ze Sněmovny vypůjčila k trestnímu stíhání, v jeho případě za podněcování nenávisti. Vyměnit imunitu za imunitu se přímo nabízí, obchodní duch není cizí ani jednomu z pánů. Když se k tomu přidá třetí nejvyšší ústavní post pro Okamuru osobně a přímá účast SPD na vládě prostřednictvím finty s „experty“ na třech velmi silných resortech, nemá SPD nad čím váhat.
Zbývají Motoristé. Strana, která v kampani slibovala „pohlídat Babiše“, začne tím, že bude hlídat jeho pohodlí tváří v tvář zájmu orgánů činných v trestním řízení. To je reputačně velmi mrzuté. A musí se to něčím kompenzovat – konkrétně čtyřmi ministerskými křesly včetně (mírně řečeno) divokých experimentů, jako může být Petr Macinka v čele Ministerstva životního prostředí nebo možná i Filip Turek v čele české diplomacie.
Andrej Babiš má vlastně strašnou smůlu. Vyvrcholení jeho vleklé trestní kauzy se časově sešlo s okamžikem, který on sám označil za vrchol své politické kariéry. Skoro všechny trumfy, které dostal do ruky od voličů, a že jich bylo, mu v povolebních jednáních vyrazila z ruky nutnost zajistit si udržení poslanecké imunity.
Výsledkem je křehounká dominance v divoce poskládaném kabinetu. Úplně jiný vládní půdorys, ale hlavně úplně jiné rozložení sil, než si v první povolební euforii představoval. A v neposlední řadě také vyhlídka na konflikt s Pražským hradem, jemuž se Babiš chtěl za každou cenu vyhnout.
Nedá se vyloučit, že účelem vznikající vlády je hlavně vydržet do klíčového hlasování o imunitě, pak Babiš celý projekt pod nějakou záminkou postupně rozloží a bude se rozhlížet po nějakém životaschopnějším uspořádání. Ale to je čirá spekulace vycházející z předpokladu, že politický mazák Babišova střihu nemohl takhle kapitulovat jen tak a musí mít v rukávu nějaký velkolepý plán.
Na každý pád platí, že porážka v aktuálním vládním vyjednávání a podvolení se juniorním koaličním partnerům je pro Babiše dosud největší a nejkrvavější splátkou, dosud nejkrutějším trestem za kauzu Čapí hnízdo. Tahle imunita byla po čertech drahá.
