Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Podle výzkumu agentury Median vzrostly v březnu obavy českých občanů z eskalace války a zasažení Česka na 69 procent dospělé populace. Ve skupinách, které nedůvěřují Rusku, se obává až 80 procent. Mezi těmi, kteří Rusko hodnotí smířlivěji, je úroveň obav okolo 60 procent.
Nárůst válečného stresu je zjevně spojen se vstupem Donalda Trumpa do vývoje a s jeho snahou přivést Kreml a Kyjev k dohodě. Výsledky této snahy zatím moc nevidíme: Kyjev s příměřím souhlasil, Rusko pokračuje v raketovém ostřelování.
Ať je růst obav z války daný tím, že americký prezident celou situaci rozkolísal, nebo tím, že máme vlastní zkušenosti s Ruskem a právem se obáváme Trumpova naivního nadbíhání Putinovi na úkor Ukrajiny, pocit ohrožení je reálný a měřitelný. Návrat Ruska do jednání o podmínkách míru je návratem Kremlu na globální scénu, kterou se snaží s Američany ovládnout ve svůj prospěch. A víme, že tak chtějí činit na úkor Evropy, a že se v tom nově s Američany – nečekaně – skoro shodnou.
Důkazem vzestupu ruského sebevědomí budiž například absurdní reakce místopředsedy ruské Federální bezpečnostní rady Dmitrije Medveděva na tlak českého hokejového veterána Dominika Haška proti působení ruských hokejistů v kanadsko-americké NHL. Rusku se vrací chuť diktovat druhým, co se smí, zejména pokud jde o prestižní a reprezentační aktivity, jako je sport. A zastrašují. Zpravidla pak následuje vyhrožování jaderným útokem a vyhlazením některé z evropských metropolí nebo Evropy jako celku.
Původcem válečného stresu českých občanů ovšem není jen – zatím bezvýsledná či dokonce kontraproduktivní – aktivita nové americké administrativy vůči Rusku. Vůči Rusku jako zdroji ohrožení je nástrojem naší bezpečnosti výhradně NATO. Česká veřejnost na alianci spoléhá jak na máloco jiného. Výhradně a monopolně.
I zde se ale situace mění. Důvěra, že NATO je a bude solidární za každých okolností, dostala americkou podmínku ve výdajích na obranu. NATO přestalo být bezpodmínečnou garancí. Nabylo významné závislosti na naší schopnosti přispět kolektivní obraně vlastní silou a výzbrojí. Tedy nejen penězi, ale reálným výkonem. Nejen růstem výdajů na obranu, ale i jejich směrováním.
Ke dvěma vnějším nejistotám, jež vyvolal Donald Trump, tím přibyla naše domácí schopnost dohodnout se na realizaci podmínek pro kolektivní obranu v případě napadení. Česká domácí jistota v otázkách obrany a výdajů je však zpolitizovaná bažina. Nejsme schopni se dobrat elementární shody, protože neshoda je politicky výhodnější. Zdůrazňuji neshodu, protože ta je pěstována zcela cíleně a vědomě. Potřebné kroky jsou poměrně jednoznačně stanoveny, od modernizace výzbroje, přes zvýšení kapacity přepravní infrastruktury, až po akceleraci personální situace naší armády.
Pokus o vnitropolitickou dohodu skončil otevřenou konfrontací, které nedokázal zabránit ani prezident Petr Pavel, původem voják, a raději se – snad ne definitivně – vnitropoliticky stáhl.
Pozorujeme hádky uvnitř resortu obrany, pozorujeme snahy opozice diskreditovat zvyšování výdajů na obranu argumentem nepromyšlenosti nebo nekompetence. Odmítnutí ovšem přichází ze strany, kde jedno volební období brzdil jeden ministr obrany, protože byl odborně zcela mimo a druhé jen pomalu rozhýbával jiný, když se vše musel teprve naučit. Ani naše domácí schopnost zvládnout vzestup nároků na pomoc NATO při našem ohrožení není bez stresu, destabilizace a agresivních diskreditací obrany i armády, které se valí na občany a na celou českou společnost. Generuje to strach a nejistotu?
Obrana je přesně to, co si nezajistí občan sám a k čemu potřebuje stát. Ale stát je přesně to, co mají v rukou politici. Ke dvěma zásadním vnějším zdrojům rizika a ohrožení – oživlému Kremlu a nepředvídatelnému Trumpovi – však domácí stresovou zátěž aktivně přidávají negativně pracující čeští politici. Občanovi další zátěž stresu a nejistoty nesnímají, ale přidávají.
A protože jsme přestali českou politiku měřit její racionalitou a logičností, prostě nad ní nepřemýšlíme, působí také stresově a neurotizuje, a to dokonce záměrně. Ano, v domácí politické komunikaci převážila snaha voliče neurotizovat a stresovat obavami a nejistotou. Záměrně. Nejen manipulovat pomocí výmyslů, ale zastrašovat. K těžkým bezpečnostním nejistotám zvenku i zevnitř, přibyla stresující snaha neurotizovat nás volbami.
Dostalo se mi privilegia být velmi blízko u prvních svobodných voleb, a nad současnými předvolebními megaboardy si říkám, co se s námi stalo, že jsme si svobodné volby přeměnili na obávanou událost, plnou iracionální komunikace. Česká společnost dnes patří mezi dvacet globálně nejšťastnějších. Téměř dvě třetiny z nás dávají peníze na charitu a pomoc, od zbraní až po nocleženky. Žijeme o dekádu déle než za komunismu, a to se nyní rozhodli někteří čeští politici zničit?
Narůstající kumulace rizik a hrozeb a nedostatek kvalifikované politické debaty nám život rozhodně nezkvalitňují, ale zhoršují. Stres z expanze hrozeb, z diskreditace institucí, které nám mají pomáhat a zajišťovat naše bezpečí, a celková neurotičnost dnešních poměrů ničí naši kvalitu života, a možná i zdraví. Stres a jeho ventilace na sociálních sítích negativně působí i sociálně. Uzavíráme se do názorových bublin, nebavíme se, nevěříme si. Prostor pro dialog různých hledisek a přístupů je prakticky nulový. A protože nediskutujeme, neřešíme.
Dnešní česká politika není nástrojem účinné veřejné správy, spíše nás ohrožuje. Nese významnou míru spoluodpovědnosti za multiplikaci stresu, který na naše životy vrhl barbar v Kremlu, posléze egoista v Bílém domě, a nyní i naše vlastní „elita“. Změní se to těmi volbami?
