Komentář: Střet zájmů ve vedení státu dláždí cestu k oligarchii

Nová vláda se teprve skládá, ale už se kolem ní rojí kontroverze. Vedle některých bizarních ministerských nominací spíše folklorního koloritu by mohla mít jedna z nich vpravdě systémový dopad na další vývoj celé společnosti: způsob, jakým se vyřeší (anebo taky ne) střet zájmů kandidáta na premiéra a současně jednoho z největších podnikatelů v zemi Andreje Babiše.

Na jednu stranu je smutné, že se musíme touto záležitostí již více než deset let zabývat zas a znovu, na druhou stranu to můžeme vzít z té světlejší stránky jako příležitost pro širší diskuzi na zásadní, byť pohříchu opomíjené téma.

Konflikt zájmů představuje bez nadsázky Achillovou patu demokracie. Architekti moderního systému demokratické vlády, zejména autoři americké ústavy, pečlivě konstruovali mechanismy, jak zabránit zneužití politické moci. Vytvořili sofistikovaný způsob oddělení pravomocí a „brzd a protivah“ (checks and balances), který má zabránit kumulaci a zneužití moci v rámci politického systému. Méně už předvídali narušení rovnováhy mezi politikou a ekonomikou.

„Demokratický kapitalismus“ předpokládá úzké propojení mezi demokracií a kapitalismem jakožto politickým a hospodářským modelem. Historicky šly oba koncepty ruku v ruce. Demokracie jakožto výraz občanských práv a svobod byla chápana jako nezbytný předpoklad i logický důsledek ekonomické svobody. Mezi oběma systémy existuje zjevná souvislost, ale i latentní napětí. Kapitalismus implikuje majetkovou nerovnost; demokracie naopak občanskou rovnoprávnost.

V praxi vytváří demokracie politický rámec pro regulaci a zmírňování majetkové nerovnosti jako přirozeného důsledku kapitalismu. Děje se tak především prostřednictvím zdanění a následného přerozdělování v podobě sociálních programů, ale i dotací, pobídek, úlev apod. Propojení politické moci s ekonomickými zájmy může tyto regulační mechanismy pokřivit v zásadě dvojím způsobem.

Na jedné straně mohou podnikatelé usilovat prostřednictvím politické moci či vlivu o zmírnění redistribuční role státu, jež by jim ponechalo větší část zisku (nebo v lepším případě vedlo k vyrovnanějším rozpočtům). To je vcelku legitimní, byť ve svých důsledcích ne vždy (a rozhodně ne pro každého) přijatelná propozice. Mnohem závažnější je ale situace, kdy se začnou ekonomičtí aktéři díky politickému vlivu na společenském přerozdělování naopak přiživovat. Tedy když např. ovládnou dotační programy a přesměrují toky veřejných peněz k vlastnímu prospěchu. Zpravidla se jim současně daří „optimalizovat“ své daňové odvody, a vydělávají tak na úkor společnosti, resp. řádných plátců daní, hned dvakrát.

V tomto pokročilém stadiu pak už doprovází souběh politických a obchodních zájmů obvykle i řada dalších sociopatologických jevů, jako je využívání administrativních úkonů k šikanování obchodních konkurentů („zaklekávání“), apod. Konflikt zájmů tak může ve svých důsledcích vést k rozsáhlému hospodářskému i politickému rozvratu.

Proto se mu také demokratické státy snaží čelit cílenou legislativou. Ta je však z historického hlediska relativně nedávná, a téměř výhradně reaktivní. Vesměs jen reaguje ex post na konkrétní případy – a tedy i na konkrétní osobnosti (Lex Babiš u nás či Lex Gasparri jako odpověď na Silvia Berlusconiho v Itálii). Taková na míru šitá legislativa se v podmínkách společenské polarizace zákonitě ihned politizuje, a tedy relativizuje.

Konflikt zájmů ve smyslu kumulace hospodářské a politické moci vstoupil do obecného diskurzu relativně pozdě až po Velké hospodářské krizi z roku 1929. Po Americké i Velké francouzské revoluci spatřovala nastupující buržoazie přirozeně systémové riziko zprvu spíše v aristokracii než v oligarchii. Na začátku průmyslové revoluce bylo ostatně nebezpečí oligarchizace politiky nezřetelné. To vzrostlo teprve po prudkém hospodářském rozmachu zejména ve Spojených státech v 19. století. Bezuzdné laissez faire (v překladu nechte být – hlavní ekonomická zásada, aby stát nezasahoval do hospodářství, pozn. red.) té doby vedlo k excesům „pozlaceného věku“ (Gilded Age) na konci století, a ve svých důsledcích i ke krizi z roku 1929.

Jen pár měsíců před jejím vypuknutím se stal prezidentem Spojených států Herbert Hoover, předtím úspěšný podnikatel. Hoover byl představitelem prvního, benigního typu propojení ekonomického a politického vlivu – jako byznysmen věřil v minimální zásahy státu do ekonomiky a úsporné přerozdělování. Podle toho také vedl svou administrativu, což ovšem dle názoru historiků nakonec prohloubilo nastupující krizi. Ta pak zpětně soustředila pozornost na jeho vlastní střet zájmů v nejvyšší exekutivní funkci. K jeho cti třeba dodat, že se s ním vyrovnal přes absenci relevantní legislativy příkladně, a to dokonce ještě předtím, než byl zvolen prezidentem. Již po svém jmenování do ministerských funkcí během první světové války vložil svůj kapitál do jakési ranné obdoby slepého svěřeneckého fondu.

Během Rooseveltova Nového údělu pak vznikla pod dojmem předcházející hospodářské krize řada zákonů s cílem zamezit střetu zájmů, byť v té době pouze v rámci finančního systému, bez přímého přesahu do politiky. Nejznámější z nich byl Glass–Steagallův zákon z roku 1933, který odděloval komerční a investiční bankovnictví, aby ochránil drobné střadatele před spekulacemi velkých investorů. Neřešil však ještě vztah mezi ekonomickými zájmy politických představitelů a jejich veřejnou funkcí.

Na takovou legislativu si Američané museli počkat až do roku 1978, kdy byl v rámci snah o efektivnější kontrolu politické moci po aféře Watergate (1972–74) schválen Zákon o etice ve vládě (Ethics in Government Act). Přelomový dokument se pokusil vůbec poprvé systémově řešit pronikání ekonomických zájmů do vysoké politiky. Ani ten však výslovně nereguloval některé klíčové aspekty, například povinnost pro prezidenta vložit svůj kapitál do slepých fondů. Američtí prezidenti v tom sice následovali příkladu Herberta Hoovera více méně dobrovolně, ovšem jen do chvíle, kdy se Donald Trump rozhodl toto nepsané pravidlo prostě ignorovat.

Současná diskuze o konfliktu zájmů Andreje Babiše jako kandidáta na post předsedy vlády se neodehrává ve vzduchoprázdnu, ale v kontextu širších debat o vztahu kapitalismu a demokracie, pronikání obchodních zájmů do klíčových institucí a celkové oligarchizace politiky. Má také svůj zřejmý právní rozměr v podobě platného zákona o střetu zájmů z roku 2006, jeho novelizace z roku 2017 a následných nálezů Ústavního a Nejvyššího správního soudu. Souvisí rovněž s naším postavením v rámci Evropské unie, včetně možného ohrožení čerpání zdrojů z evropských fondů.

Způsob řešení Babišova střetu zájmů bude mít formativní vliv na celý politický systém. V našich poměrech je prorůstání ekonomiky do politiky navíc poznamenáno svéráznými počátky domácího kapitalismu v mírně řečeno nepřehledném procesu „české cesty privatizace“ v 90. letech. Jedním z jeho důsledků je tendence našich privatizačních baronů spíše si něco z redistribucích mechanismů urvat, než je utlumovat. To pak jen dále zatěžuje již tak napjaté veřejné finance. Zavírat oči před konfliktem zájmů ve vedení státu tak vposledku dláždí cestu k oligarchii a hospodářskému chaosu.