Článek
Ústavní soud České republiky ode dneška tvoří pouze dvanáct mužů. Ne snad rozhněvaných, ale spravedlivých. I tak je poměr 12:0 zřejmou podivností a chybou. Nejvyšší justiční autorita se nemůže skládat jen ze soudců, a ne soudkyň. Na prvním místě sice jsou právní a životní zkušenosti jejích členů – ale aby mohla, a to jí přejeme, dlouhodobě rozhodovat moudře, je zastoupení žen conditio sine qua non.
Být to naruby, kdyby plénum Ústavního soudu tvořily samé ženy, byla by to stejná chyba – ovšem s tím rozdílem, že by z ní měli všichni oči navrch hlavy, případně si ťukali na čelo, a v tisku by se propírala dávno předtím, takže by k ní ani nemohlo dojít, protože bychom společně naznali, že „tohle přece nejde“ a „to jsme se snad zbláznili?“.
Kdežto mužský Ústavní soud se sice odborníky uznává jako nedopatření hodné nápravy, ale širší veřejnost ho v zásadě bere jako kuriozitu.
Jak k tomu všemu došlo? Ústavní soud má v plném složení 15 soudců a soudkyň, jmenovaných na deset let prezidentem se souhlasem Senátu. Teď skončilo funkční období tří z nich, včetně místopředsedkyně soudu Milady Tomkové, doteď jediné ženy ve sboru. Prezident Pavel už navrhl tři nová jména: dva muže a jednu ženu, takže když je horní komora schválí, bude soud opět v plné síle v poměru 14:1.
I tohle skóre je samozřejmě omylem, který vznikal dlouho a nedá se napravit jen tak. Ústavním soudem za třicet let prošlo a prochází celkem 42 osobností (pět z nich bylo jmenováno i na druhé období). Celkový poměr soudců a soudkyň v letech 1993–2023 je 33:9. Podle toho, v jakém poměru prezidenti jmenovali muže a ženy, můžeme rozdělit jejich tři období následovně: Václav Havel 15:4, Václav Klaus 8:4, Miloš Zeman 14:2. Za jeho prezidentování se maskulinizace Ústavního soudu prohloubila.
Což není jen Zemanovou „zásluhou“. Jde taky o to, jací kandidáti a kandidátky byli k dispozici, jakou měli erudici a motivaci a byli-li by v Senátu „průchozí“. Respektive o to, „z koho bylo vybírat“. A z této strany se už do zastoupení mužů a žen v Ústavním soudu propisuje zastoupení mužů a žen na rozhodujících pozicích veřejné, akademické a komerční sféry. Když „stát řídí muži“, je to časem poznat i na Ústavním soudu.
V české justici přitom celkově převažují soudkyně nad soudci – podle diplomové práce Dominiky Žejdlové z Masarykovy univerzity jich je dlouhodobě kolem 60 procent. Tento podíl ale rapidně klesá s tím, o jak vysoko postavených instancích mluvíme: k roku 2018 bylo na okresních soudech 67 procent žen, na krajských 55 procent, na vrchních soudech, Nejvyšším soudu a Nejvyšším správním soudu už jen třetina. No a Ústavní soud to teď – naštěstí asi jen nakrátko – dopracoval na čistou nulu.
Není potřeba mermomocí v justici vynucovat paritu pohlaví – ta není ani nezbytná, ani proveditelná. Ale pánská monokultura bije do očí. Ústavní soud by mělo orientačně tvořit alespoň deset soudců a pět soudkyň (nebo naopak). Kromě různorodé právní specializace a praxe, světonázoru a věku je tu mix mužů a žen další podstatnou součástí „chemie“. Ústavní soud není parlament, ale má také nějakým přibližným způsobem „odrážet společnost“. Minimálně k tomu má mít neoddiskutovatelné personální předpoklady.
A z úplně praktické stránky: Speciálně když Ústavní soud rozhoduje nebo může rozhodovat o věcech, jako jsou práva dětí a rodičů, střídavá péče, osvojení, rovnost mužů a žen ohledně důchodů, kvóty a o spoustě dalších důležitých otázek, nemá vždy znít jen názor a hlas soudců-mužů. Jde nejen o správnost, ale i o veřejnou věrohodnost toho, co soud říká.
