Hlavní obsah

Obrácení důstojníka StB. Z lovce disidentů se stal kazatelem

Foto: Seznam Zprávy

Podivuhodná cesta Luďka Voigta, která začala v roce 1984 nástupem k StB.

Reklama

19. 6. 9:05

Příběh bývalého příslušníka komunistické tajné policie. V řadách Státní bezpečnosti bojoval Luděk Voigt s ideodiverzními centrálami, nyní je už tři roky laickým kazatelem v metodistické církvi.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Do letošní Noci kostelů bylo přihlášeno 1729 svatostánků po celé republice. Svou modlitebnu otevřela veřejnosti i farnost Evangelické církve metodistické ve Slaném. V době novinářské návštěvy bylo uvnitř asi 15 lidi, většina se v úvodu programu zapojila do chvalozpěvů.

„Tebe Králi hledám, stále víc Tě hledám..“ zpívá v čele sálu za doprovodu kláves a kytary trojice mladých žen. Text je souběžně promítán projektorem na bílou stěnu.

Muž v tmavě modrém tričku s lysinou na hlavě vše natáčí ze druhé lavice na mobil a při tom si ještě podupává do rytmu. Jak se později definitivně ujistíme, jmenuje se Luděk Voigt, civilním povoláním je advokát a u slánských metodistů je už zhruba tři roky laickým kazatelem.

„Začalo to, když jsem se před lety přiženil do křesťanské rodiny. Ale já jsem k tomu inklinoval vždycky,“ popsal posléze Seznam Zprávám svou cestu k víře.

Něco takového, natož náboženskou konverzi, by však u něj čekal málokdo. Před listopadem 1989 byl Luděk Voigt totiž členem KSČ a důstojníkem StB se zaměřením na boj s takzvaným vnitřním nepřítelem.

Byl tedy jedním z estébáckých lovců disidentů.

Foto: Jiří Pšenička, Seznam Zprávy

Motlitebna metodistů ve Slaném, působiště Luďka Voigta, když se obrátil na víru.

Dnes ve věku téměř šedesáti let bývalý důstojník tajné policie vážně říká, že četba Bible se pro něj stala každodenní součástí života i způsobem, jak překonat občasné chmury.

„Ale nehledejte v tom něco zvláštního. Takových případů je mnoho, i mezi mými vězni,“ soudí Voigt, který jako advokát zastupuje lidi, již se dostali do konfliktu se zákonem.

Specialista na ideodiverzi

Muž, který dnes šíří křesťanskou věrouku, měl ve službě u komunistické kontrarozvědky za úkol hlídat, aby do společnosti nepronikaly „závadné“ myšlenky z takzvaných ideodiverzních centrál.

Mezi ty hlavní tehdy režim řadil mimo jiné rozhlasové stanice Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, nebo třeba v Paříži vydávaný časopis Svědectví vedený Pavlem Tigridem.

A právě Svědectví, v jehož případě měl Luděk Voigt jako příslušník StB „zjišťovat kanály do ČSSR“, výslovně zmiňuje jeden z dokumentů Voigtova starého personálního spisu uloženého dnes v Archivu bezpečnostních složek. Seznam Zprávy si jej společně s dalšími prostudovaly.

„Chtěl jsem to dělat pro dobro státu, nakonec se ale ukázalo, že to úplně dobré nebylo,“ hodnotí dnes v předsálí slánské modlitebny Voigt stroze svou minulost v KSČ a službu v StB. Myslí si, že kdyby byla jiná doba, i jeho život by se nejspíše ubíral úplně jiným směrem. Na obšírnější sebehodnocení ale evidentně nemá chuť ani čas.

Standardní rozhovor už dříve výslovně odmítl. Po krátké diskuzi vybíhá před novináři z modlitebny ven, aby spolu s ostatními členy metodistického sboru připravil na přilehlé zahradě i venkovní program Noci kostelů.

Foto: Jiří Pšenička, Seznam Zprávy

Sumarizace činnosti Luďka Voigta u StB v dokumentu z roku 1990, před propuštěním ze služebního poměru.

Akce Satan

Na Luďka Voigta si z předlistopadové doby velmi dobře vzpomíná známý disident, vězeň režimu a signatář Charty 77 František „Čuňas“ Stárek.

A to z doby, kdy Luděk Voigt, jak dokládá i záznam v archivu, pracoval mimo jiné na akci nazvané Satan, která byla zaměřena právě na Stárka vydávajícího za totality undergroundový samizdatový časopis Vokno.

„On dělal na mě, vedl na mě svazek. Byl to můj vyšetřovací orgán,“ vybavuje si František Stárek okamžitě. Jeden čas se prý s příslušníkem StB Voigtem potkával každý týden při výsleších v obávané Bartolomějské ulici.

Bývalý disident si také vzpomíná, že Voigt před ním vystupoval pod krycím jménem Klíma.

„A|e jednou se to provalilo, to když mě sebrali u mě v kotelně u svatého Tomáše. Drželi mě potom nějakou dobu na fízlárně, jak je americká ambasáda. On mě tam hlídal, čekali jsme na auto, aby mě odvezli na ‚barťák‘ (do Bartolomějské – pozn. red.). A z té kukaně najednou dozorčí zavolal: Voigt, telefon! On se zvedl, v tom mu to ale došlo, a tak se mi hned omlouval, že to prý vyřídí za kolegu,“ popisuje nynější badatel z Ústavu pro studium totalitních režimů příslušníkovu dekonspiraci.

Ti mladší jako Voigt – estébáci z poloviny 80. let – to byli už jen takoví veksláci. Ze všeho nejvíc byli nadšeni, že mají auta, bouchačky a legitimaci, která jim umožňuje téměř všechno.
František „Čuňas“ Stárek
14. 6. 2022

Žádné holinky, už jen veksláci

Co dnes Luděk Voigt dělá, až doposud František Stárek netušil. Nedobrovolné vztahy s důstojníkem StB zpřetrhal revoluční rok 1989. Když se bývalý disident dozvěděl, že jeho někdejší vyšetřovatel káže v metodistické církvi, zhruba půl minuty nemohl zadržet smích.

V tak radikální přerod má evidentně problém uvěřit.

„To těm metodistům opravdu gratuluju. Zeptejte se jich, jestli už jim někdy také kázal, jak potíral nepřátele režimu. A jeho se zeptejte, kudy jel do Damašku,“ vyzývá Stárek.

Hned jej totiž napadlo podobenství s někdejším nemilosrdným pronásledovatelem prvních křesťanů, Šavlem, u něhož k nečekanému obrácení došlo po transcendentním zážitku cestou do syrského Damašku. Dnes je pro všechny křesťany apoštolem Pavlem.

Foto: Profimedia.cz

Bývalý disident František „Čuňas“ Stárek.

Jestli se ale může i někdejší „estébák“ podobně napravit, Stárek neví. Má velké pochybnosti.

„Tak, jak já jsem jej znal, to byl ryzí pragmatik. Byl u StB, protože se tam měl dobře. To byla totiž už ta druhá generace estébáků. To nebyla ta první z 50. let, kterým jsme my říkali holinky a kteří byli ideologicky kovaní. Ti ještě plně důvěřovali KSČ a jediné, co jim vadilo, že nás nemohou okamžitě zastřelit. Kdežto ti mladší jako Voigt – estébáci z poloviny 80. let – to byli už jen takoví veksláci. Ze všeho nejvíc byli nadšeni, že mají auta, bouchačky a legitimaci, která jim umožňuje téměř všechno,“ vidí kvalitativní rozdíl bývalý disident.

Od kávy ke droždí

Personální spis Luďka Voigta popisuje cestu k StB celkem detailně. Mladý muž ze Svinařova u Kladna po maturitě na slánském gymnáziu, z níž si odnesl tři čtyřky a jednu trojku, zkoušel Vysokou školu báňskou v Ostravě. Ale ke studiu nebyl přijat. Nakonec nastoupil v srpnu 1981 jako obchodní referent do podniku zahraničního obchodu Koospol. A to do oddělení, které mělo na starost dovoz kávy.

Kávu řešil jen velmi krátce, brzy musel na dvouletou vojnu do Jaroměře.Tam dle přiloženého hodnocení dosahoval výtečných výsledků, velel družstvu, byl předsedou ZO SSM a stal se i kandidátem KSČ. Však ve straně byli i jeho rodiče. Po návratu z vojny se do Koospolu na několik měsíců vrátil, tentokrát do oddělení se zaměřením na import rýže, luštěnin a droždí.

V této práci asi úplně perspektivu nenacházel, už po několika měsících – v červnu 1984 – se totiž dobrovolně přihlásil do služeb Sboru národní bezpečnosti. Chtěl přímo k StB.

„Otcův bratr pracoval jako příslušník Sboru národní bezpečnosti… Vyprávěl mi o své práci. A protože mě ta práce zajímá, chtěl bych vstoupit do služeb SNB… V případě přijetí do služeb SNB mám zájem pracovat na úseku státní tajné bezpečnosti,“ napsal Voigt.

Už v září téhož roku skládal služební přísahu. Začínal jako strážmistr, ale postupoval krok za krokem výše. Dokument z května roku 1989 hovoří o jeho povýšení na poručíka. V té době byl služebně zařazen ve funkci staršího referenta 4. oddělení 2. odboru Správy StB Praha.

Foto: Jiří Pšenička, Seznam Zprávy

Mladý Luděk Voigt na fotografiích ve spisu.

Propuštěn, ale z práce

V revoluční den – 17. listopadu 1989 – měl Luděk Voigt podle dokumentu z archivu na starosti „operativní průzkum“ v prostorách pražského Hlavního nádraží. Patrně hlídal, jací lidé míří na demonstraci do metropole.

V té době byl už „jeho svěřenec“ František Stárek několik měsíců za mřížemi. Jak bývalý disident vzpomíná, pobýval zrovna ve věznici v Horním Slavkově. Do vazby se dostal hned v únoru 1989, po tzv. Palachově týdnu. Tehdy totiž s kolegy z disentu vydali nové „Voknoviny“ (přílohu časopisu Vokno), které se týkaly policejní brutality během Palachova výročí. V jednom z posledních politických procesů skomírajícího komunismu byl nakonec Stárek odsouzen na 2,5 roku nepodmíněně a 2 roky ochranného dohledu. Propuštěn byl na základě amnestie na konci listopadu 1989.

I Luděk Voigt byl brzy po 17. listopadu propuštěn, ale z práce. V roce 1990 se s ním, tak jako s dalšími jeho kolegy, kteří honili „vnitřní nepřátele“, rozloučilo nové vedení Ministerstva vnitra. Voigtovi nepomohlo ani odvolání adresované tehdejšímu federálnímu ministru Jánu Langošovi.

Poté na mnoho let z veřejného prostoru zmizel. Jeho jméno se po dvaceti letech objevilo v ne zrovna lichotivých souvislostech na stránkách deníku MF Dnes. Ten totiž v říjnu 2009 přinesl sérii článků, které Luďka Voigta vylíčily jako kontroverzního konkurzního správce, jenž podnikatelům nabízí některé podvodné praktiky.

Nejen při konkurzech a dražbách. Dle tajně pořízené nahrávky Voigt odsouzenému podnikateli Vladimíru Moltašovi nabízel, že mu za 400 tisíc korun zařídí milost u prezidenta Václava Klause.

I na toto téma s ním Seznam Zprávy chtěly hovořit a dát mu prostor vše vysvětlit, ale už v květnu své „špatné zkoušenosti s novináři“, které prý „nemá rád“, vylíčil jako důvod, proč se s médii už nechce bavit.

Dám za něj ruku do ohně

Nynější slánský farář Josef Červeňák, který je ve funkci od roku 2017, neskrývá, že minulost Luďka Voigta detailně nezná, ale z posledních let k němu prý má jen ty nejlepší reference.

Jak je dohledatelné na internetu, v roce 2010 byl Luděk Voigt mezi pozvanými hosty na jednu z přednášek organizovanou kladenskými metodisty. Laickým kazatelem se v protestantské církvi stal až před už zmíněnými třemi lety.

„Já jej znám pět let. A za tu dobu za něj mohu dát ruku do ohně,“ říká na adresu někdejšího příslušníka StB farář Červeňák.

Uvedl, že Luděk Voigt původně v roli laického kazatele ani být nechtěl, přáli si to prý ostatní členové sboru, mezi nimiž je prý velmi oblíben.

„Vy se na to ale díváte pořád podezíravě,“ poznamenal farář k dalším doplňujícím novinářským dotazům. Opakovaně zdůraznil, že lidem je třeba věřit, bez důvěry toho prý nikdo moc nesvede. Každý se prý může dostat do slepé uličky a jde o to se umět otočit a vyrazit jiným směrem.

V modlitebně poté Josef Červeňák promluvil o tom, jakými radikálními změnami během konverze lidé často procházejí. „Jsou to takové změny, že je často ani lidé z nejbližšího okolí nepoznávají,“ popsal své dlouholeté zkušenosti.

Z fanatika zase fanatik?

Teolog a katolický kněz Tomáš Halík uvádí, že deklarované obrácení nemusí u všech lidí s podobně pohnutou minulostí vést automaticky k tomu, že se stanou lepšími.

„Po celé dějiny církve existují případy – počínaje sv. Pavlem – kdy se z pronásledovatele církve stal poctivý křesťan. V naší době jsem se spíše setkával s lidmi, u nichž to ‚obrácení‘ bylo účelové, hra před lidmi a někdy i před sebou samým. Někdy se z fanatických komunistů stali fanatičtí ultrakatolíci, kteří jen vyměnili terminologii, ale ideologický černobílý styl myšlení jim zůstal, podstatu křesťanství nikdy nepochopili,“ uvedl pro Seznam Zprávy Halík.

V naší době jsem se spíše setkával s lidmi, u nichž to „obrácení“ bylo účelové, hra před lidmi a někdy i před sebou samým.
Tomáš Halík, teolog a kněz
15. 6. 2022

Historik zaměřený na církevní dějiny Jaroslav Šebek neví z poslední doby o podobném křiklavém případu náboženské konverze, jakou představuje případ Luďka Voigta. „Slyšel jsem jen o jednom echt angažovaném historikovi, který měl nakonec církevní pohřeb,“ vybavuje si.

Připomíná ale, že lidé zahazovali stranické knížky a začali se rázem hlásit ke křesťanským hodnotám spíše v 90. letech. „To byl ten pravý čas převlékání kabátů. Čím dále od revoluce, tím méně důvodů, aby to někdo jen tak ‚hrál‘ kvůli kariéře. Co by z toho dnes takový člověk vlastně měl? Dnes už převlékání kabátů postrádá smysl. Ani práce pro StB není kariérní překážkou, když vidíme, že agent StB může být i premiérem,“ uvažuje nahlas Šebek, čímž sám nepřímo připouští, že Voigtův přerod může být autentický.

I on ale soudí, že zásadní vždy v těchto případech je, zda lidé s „máslem na hlavě“ cítí vlastní provinění, prošli nějakou katarzí, upřímně litují, pokud někomu ublížili.

Jen voják na frontě

Dlouholetý politický vězeň František Stárek ani netuší, zda by vyšetřovateli StB dokázal jeho aktivity odpustit, kdyby viděl, že se kaje.

„Popravdě řečeno, tohle já zatím nikdy neřešil. Já sám jsem se tehdy považoval za vojáka na frontě, oni byli moji nepřátelé a já jim dělal všechno nejhorší. No a oni – estébáci – zase dělali to nejhorší mně. A vzhledem k tomu, že jsem Luďka Voigta po roce 1989 už neviděl, neměl jsem ani důvod si takové otázky klást,“ ponechává Stárek otázku ohledně odpuštění nezodpovězenou.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované