Davidová na olympiádě bude v plné formě, věří šéf českého biatlonu Hamza

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jiřího Hamzu nějak zvlášť prezentovat není třeba. Jednoho z nejúspěšnějších sportovních manažerů v Česku zná snad každý. Dlouhé roky působil v basketbalu, také jeho přičiněním brněnské Žabiny (tehdy Gambrinus) slavily titul v Eurolize a česká ženská reprezentace vyhrála mistrovství Evropy. Výraznou stopu Hamza už stihl zanechat i v biatlonu. Byl hlavní hnací silou stavby Vysočina Areny v Novém Městě, dvakrát dokázal nalákat do Česka světový šampionát. Ale hlavně byl jedním z těch, kdo stál u zrodu biatlonového boomu v zemi.

Ve středu bodrý chlapík oslaví pětapadesátiny. Je stále ve svém živlu, permanentně někam volá a něco zařizuje. Na slavení moc není, mnohem víc ho zajímá složení realizačních kádrů nebo příprava reprezentace na práhu olympijské sezony.

Za posledních osm let v trenérském štábu reprezentace poprvé není žádný cizinec. Český biatlon dospěl do stadia, kdy už pomoc zvenčí nepotřebuje?

Vždy jsme měli za cíl jít českou cestou, ale teď tomu nahrály i lidské okolnosti, bohužel. Lucovi Bormoliniovi těžce onemocněla maminka, musel se vrátit domů a ujmout se řízení rodinného podniku. Proto už v únoru nás požádal o předčasné ukončení smlouvy. Nechtěli jsme poslední rok před olympiádou sahat do ciziny. Rozhodli jsme se zachovat českou identitu a vzali jsme Jakuba Procházku – mladého, ale vystudovaného a velmi ambiciózního trenéra. Dnes stále víc šancí dostává nastupující generace, je to celoevropský trend.

Neodrazovalo vás, že Procházka nemá větší odborné zkušenosti?

Obecně to máme nastavené tak, že pokud sportovci prošli naším výchovným systémem a byli v juniorských reprezentacích, snažíme se je v biatlonu udržet. Samozřejmě záleží také na jejich ochotě cestovat po soustředěních a závodech. Vytipovali jsme několik kandidátů, nejlépe z nich vyšel právě Kuba. Ukončil závodní kariéru docela brzy, pak se dal na učení. Vystudoval trenéřinu, pak pracoval s mladými biatlonisty v Kanadě. Nebyl superúspěšný závodník, o to lepší může být jako kouč.

Velký význam v loňské sezóně měly příchody servismanů Šimona Kubiny a Milana Faltuse, o kterých se moc nemluvilo. Servisní tým zůstává v nepozměněné sestavě?

Předloni kolem servisního týmu nebyla dobrá atmosféra. Teď se to spravilo, poslední sezona proběhla výborně. Jsem rád, že žalozpěvy ohledně kvality lyží konečně skončily. Oba kluci působili v cizině, protože to chtěli zkusit. Šimon je expertem nejen na přípravu materiálu, ale také na vytvoření správné nálady uvnitř mužstva. Je to takový přirozený lídr do budoucna. Milan je také osvědčený dříč. Dnes máme správný mix, všechno si sedlo. I vztahově se to vyčistilo. Není důvod něco měnit, servis jde do sezony ve starém složení.

Je složité přetáhnout konkurenci tak zkušené odborníky?

Prvotní je vždy nějaká vize. Ale pokud ty lidi dobře nezaplatíte, stejně sem nepůjdou. Naštěstí jsme dnes schopni nabídnout slušné podmínky. Svaz je dobře ekonomicky situovaný, má podporu od Národní sportovní agentury (NSA) a silné sponzory. Pak už je jen na nás, abychom zvolili správné kandidáty – ať už odborně, nebo lidsky.

Když chcete do týmu nějakého odborníka, ale ten odmítá, je to pro vás uzavřená záležitost, nebo se stále snažíte ho zviklat?

Určitě se nesnažíme donekonečna. Pokud člověk nechce, nemá cenu ho lámat. Nevylučuji, že dáme nabídku podruhé, ale pak už určitě ne.

Českého trenéra Tomáše Kose jste lákal k návratu několikrát.

Když jsme s ním svého času jednali, myslel jsem si, že se bude chtít vrátit domů. Tomáš ale řekl, že ještě zůstane v zahraničí.

Personální změny má obecně v gesci sportovní ředitel svazu Ondřej Rybář, nebo do toho také aktivně zasahujete?

Vůbec to není o nás dvou. Ondra jakožto sportovní ředitel předkládá návrhy, o kterých se pak společně diskutuje. Personální věci probíráme dlouho, většinou se o tom bavíme už od půlky sezóny. Na svazu je výbor, ten se musí vždy rozhodnout. Také máme komisi zimního biatlonu, kde jsou bývalí výborní sportovci a trenéři. Ti do toho rovněž mají co říct. Zkrátka nefunguje to způsobem, že by Rybář přišel s nějakým kandidátem a já mu to okamžitě podepsal.

Loni na jaře v reprezentačních realizačních týmech proběhly velké rošády. Je pravda, že jste musel bouchnout do stolu a ty změny prosadit?

Šéf je od toho, aby rozhodoval. Je to dané a je to tak správně. Někdy to jde jednoduše, ale občas člověk musí udělat nepopulární rozhodnutí. Nemůžete jenom hladit, to bychom nikam nedošli. Nerad jednám direktivně, ale nečinně přehlížet také neumím.

Takže občas přece jen do toho musíte říznout?

Jsme malý svaz, moc zaměstnanců nemáme. Jsou asi jen čtyři stálí pracovníci, když do toho nepočítám trenéry. Podepisujeme smlouvy s externisty, ale jenom pro pořádání Světového poháru. Jinak já jsem vždy byl exekutivcem, ne „kravaťákem“. Nemusím oblékat sako a dělat ze sebe velkého ředitele. Vyřizuji denní agendu úplně stejně jako moji spolupracovníci.

Co se musí stát, abyste s okamžitou platností vyhodil zaměstnance?

Za celou dobu jsem nikoho nevyhodil. Máme nulovou fluktuaci, pokud se zase nebavíme o trenérech. Český biatlon stále dělá stejná banda lidí jako před patnácti lety. Neříkám, že u nás je pořád pohoda, umíme se také pěkně pohádat. Ale pak si podáme ruce a jedeme dál.

Ondřej Moravec nemá trenérské vzdělání ani větší zkušenosti, ale v minulé sezoně dokázal výrazně pozvednout mužský tým. V čem tkví jeho největší X faktor?

Ondra vždy byl obrovská osobnost. Je perfekcionista, umí být upřímný ke kolegům a sportovcům. A také má obrovskou výhodu v tom, že je po kariéře teprve krátce. Se spoustou kluků spolu trénoval a závodil, má s nimi výborné vztahy.

Z hlediska říkání pravdy je Moravec z nás všech úplně nejtvrdší. Ale jedna věc je, když o tom mluví bafuňář mého typu, kterému je hodně přes padesát. A úplně něco jiného, když se o tom baví dva skoro vrstevníci mezi sebou. Navíc Ondra musel prošlapat dlouhou a velice těžkou cestu. Svou první medaili vyhrál v 29 letech, předtím byl zaškatulkován jako „věčný talent“. Ví, co se má dělat a jak, proto mu sportovci důvěřují.

Přiznal jste, že u mladší generace se čekal rychlejší a výraznější vzestup. Proč se to nepodařilo?

Analyzovali jsme to dopodrobna. Myslím si, že jsme malinko zaspali ohledně kvantity tréninku. Naordinované objemy byly zkrátka nedostačující. Navíc sněhové podmínky v Česku nejsou takové jako v severských zemích nebo ve Francii, kde mají vysoké hory. Soupeři ročně stráví na sněhu v průměru o 30–40 dní víc než my.

Loni jsme změnili přípravu a výrazně zvedli tréninkové dávky. Doufám, že se to už brzy projeví a kluci jako Mikuláš Karlík, Tomáš Mykyska nebo Jonáš Mareček se budou prosazovat mnohem víc. Bylo to vidět už v minulé sezoně, kdy jsme hodně stáhli běžecký náskok konkurentů. Máme mimořádně silnou generaci, její čas ještě přijde.

Nevidíte u nynějších zdravotních patálií Markéty Davidové určitou paralelu se zraněním Gabriely Soukalové před zimními hrami v Pchjongčchangu? Zase jde o největší hvězdu týmu, zase se to stalo před olympiádou…

Vůbec, je to úplně jiný příběh. Vyhřezlé ploténky jsou potvory, léčí se složitě. Markéta ze začátku dala přednost konzervativní léčbě. Ta se ale nevyvinula tak, jak jsme si všichni přáli, proto šla na operaci. Teď už aktivně trénuje a pomalu nahání resty. Věřím, že na olympiádě bude v plné formě.

Nebylo chybou, že se hned neuchýlilo k operačnímu zákroku? Ztratilo se tím hodně času.

Dnes už nemá smysl o tom diskutovat. Bylo to přání samotné závodnice. Všichni včetně Markéty věděli, že to nemusí dopadnout. Jde ale o její zdraví, tady nemůžeme něco nařizovat.

Dnes skoro každý biatlonista má osobního manažera, PR poradce i odborníky na vedení sociálních sítí. Dříve byla komunikace se sportovci jednodušší?

Určitě, aspoň pro mě osobně. Třeba s Gábinou Soukalovou jsem byl v denním kontaktu. Dostat takový poklad do ruky je zároveň štěstí a očistec pro šéfa každého sportovního svazu. Ale český biatlon bez ní by nikdy nebyl tam, kde je teď. Prožili jsme spolu spoustu nádherných chvil. Potom, po její svatbě, přišel určitý pád. Spíš ale pro další lidi okolo sportu, já se s ní držel celou tu dobu.

Vídáte se s ní ještě?

Jsme pořád v kontaktu. Například jsem jí pomáhal s majetkovým vyrovnáním po rozvodu… Když Gabča potřebuje, moc dobře ví, jak mě sehnat. Ale tak to mám s každým z bývalých reprezentantů. Říkal jsem všem, že pokud budou mít zájem, práci u biatlonu jim vždy seženeme.

Na jaře jsem dělal rozhovor s trenérem Jindřichem Šikolou zapleteným do skandálu se Soukalovou, zdál se mi trochu nalomený. Jaký na něho máte názor?

Svým založením je Jindra trochu negativista. Takový bručoun (směje se), při komunikaci s ním je třeba to brát v potaz. Známe se strašně dlouho, ještě z dorosteneckého věku. Zamlada jsme závodili spolu, je o rok starší než já.

Jindra udělal pro český biatlon hodně. Ale práce s juniorkami mu sedí nejlépe, je to výborný mládežnický trenér. Má výjimečný čich na talenty, dokáže je patřičně namotivovat. Byla doba, kdy dostal nabídku vést národní mužstvo, ale odmítl. Pak se situace změnila, přišli jiní odborníci. Teď je tam, kde se to domluvilo.

Výnosy z mistrovství světa roku 2013 svaz investoval zpět do biatlonu, což pomohlo jeho dalšímu vzestupu. Jak jste využili získané peníze z loňského MS?

Ty prostředky jsou zatím na bankovním účtu. Ale časem určitě budou smysluplně využity. Svaz podporuje spoustu projektů, ať už jde o Sportovní centra mládeže nebo kluby. Kupujeme flinty, jiný materiál. Dokonce se podílíme na větších investicích, pokud někdo sežene dotace od státu, krajů či měst. Můžeme dát z vlastních zdrojů až třicet procent celkové částky na obnovení infrastruktury. V květnu jsme například otevřeli novou kolečkovou dráhu v Bystřici pod Hostýnem, předtím to byly areály v Jilemnici nebo Novém Městě. Potřebujeme zlepšit zázemí, teprve pak může přijít další nárůst členské základny.

Tři ze čtyř vašich dětí vrcholově sportují. Musel jste na to výrazně tlačit?

Naopak, v rodině jsme na to netlačili vůbec. Moje manželka je bývalá basketbalistka, odehrála v reprezentaci hodně zápasů. Velmi dobře ví, co sport obnáší a jaké klade požadavky. Děcka u nás do toho vpluly úplně přirozeným způsobem. Jsou vtaženi do sportovního prostředí už od narození, protože Ondra Moravec nebo Gábina k nám často jezdili na návštěvu, občas i přespávali.

Romča byla basketbalovou trenérkou, takže holky vlastně neměly ani jinou volbu. Syn se pak dal na fotbal. Vždycky mezi nimi bylo nějaké soutěžení: špičkovali se, kdo už něco vyhrál, kdo je v jaké reprezentaci. Ta zdravá rivalita také podněcovala a pomáhala ve vývoji.

Dcerám a synovi děláte osobního manažera. Musíte tedy mít velmi dobrý přehled nejen o tom, jak se vede jim osobně, ale celkově o tom sportovním odvětví.

V basketbalu jsem byl dvacet let, tam je to pro mě jednoduché. Navíc obě holky hrají v brněnských Žabinách, jsou spolu. Fotbal je úplně jiné prostředí, je to komplikovanější. Původně jsem ani nechtěl do toho jít. Ale Jura řekl: „Tati, děláš ve sportu třicet let. V republice tě zná úplně každý, s jiným manažerem budu vypadat jak

o blbec.“ (směje se) Tak jsem ho poslechl… Co si budeme povídat, je to obrovský byznys, točí se tam velké peníze. Kluk je ve Slovácku, v dvaceti letech sbírá první ligové starty. Teď se ukáže, jestli na to bude mít.

V uplynulé sezoně se basketbalistky brněnských Žabin po deseti letech vrátily do Euroligy. Je to stále vaše srdcovka, sledoval jste jejich putování turnajem?

Jsem rád, že se podařilo restartovat a klub jde zase nahoru. Mám ho stále v srdíčku, stejně jako celé Brno. Žabiny už asi nikdy nebudou takovým hegemonem, jako za našich časů, kdy válcovaly celou Evropu. Dnes je to spíš rodinný klub, který ale dělá basketbal dobře.

Vaše vinářská firma je generálním sponzorem Žabin. Znamená to, že se staré křivdy urovnaly?

Problémy byly s tehdejším politickým vedením Brna. V samotném klubu jsem žádné třenice nikdy neměl. S bývalým trenérem Žabin Janem Bobrovským se přátelím dlouhodobě, dělali jsme spolu dvacet let. Stále si voláme, nedám na něho dopustit… Naše firma roste, mám v klubu dvě dcery. Tak proč nepomoct, když můžu?

Když už jsme u toho vinářství… Dokážete podle chuti rozeznat, ke kterému ročníku to či ono víno patří?

Ročník asi nepoznám, ale odrůdu určitě. Firmu máme 25 let, za tu dobu se člověk něco naučí. Je to stejný příběh jako ve sportu. Jsem šéf, občas umím být ostrý. Ale kdybych neměl kolem sebe schopné lidi, nic by se nám nepodařilo.