Někteří trenéři ve svých metodách zakrněli, říká legenda českého plavání

Čeští bazénoví plavci přivezli z mistrovství světa v Singapuru dvě finálová umístění: Barbora Seemanová obsadila pátou příčku, Jan Čejka skončil šestý. Oba sportovce trénuje známý kanadský odborník Tom Rushton. Zámořský světoběžník vystřídal několik destinací, než si vzal hvězdu českého plavání Simonu Baumrtovou a usadil se v Chomutově.

„Mělo by být pravidlem, že kouči sledují práci svých kolegů,“ míní Simona Baumrtová-Rushton, dlouholetá česká reprezentantka a manželka progresivního kanadského odborníka Toma Rushtona. V rozhovoru pro Seznam Zprávy také mluví o chybějících bazénech v zemi a hodnotí výsledky nedávno skončeného mistrovství světa.

Jan Čejka na dvoustovce znak dvakrát překonal národní rekord a senzačně postoupil do finále. Byly indicie, že má takovou formu?

Poslední tréninky ukazovaly, že je v dobré kondici. Ale upřímně, vůbec jsem nepočítala s takovým časem a s tím, že by se mohl probojovat do finále. Byla tam spousta faktorů, na kterých dost záleželo - od podmínek v bazénu po formu soupeřů. Navíc dříve Honza často býval rychlejší v ranních rozplavbách než odpoledne v semifinále. Ale ukázal, že během letošní sezony se naučil stupňovat svůj výkon s každým novým kolem.

Čejka byl juniorským mistrem světa, ale několik posledních let stagnoval. Zjistil už váš manžel, proč se to stalo?

To úplně neřešil. Je to přirozený vývoj - každý sportovec je občas nahoře, občas dole. Honza přišel k manželovi loni na podzim. Prosil o pomoc, toužil se posunout dál. Teď jsou oba dva spokojeni.

Podle čeho Tom rozhoduje, jestli vezme toho či onoho plavce do své skupiny?

Je to hodně individuální. Záleží na kvalitách plavce, také na početním stavu samotné skupiny. Tím, že teď žijeme v Česku, tato věc je mnohem jednodušší. Navíc Honza Čejka s Bárou Seemanovou se tam vyloženě hodili z hlediska svých výsledků. Sice plavou různými styly, ale časy mají zhruba stejné, shodné i s jinými sportovci ve skupině. To usnadňuje pořádání sparringů na trénincích.

Po dvoustovce kraul Barbory Seemanové váš manžel s přesností do desetiny řekl, na jaký výsledný čas byla připravena. Jak může tak přesně odhadnout výkonnost svěřence?

Před odletem do Singapuru Seemanová s Čejkou hodně plavali úseky v závodním tempu. Podle nich se dalo odhadnout, jak rychlý bude sportovec na samotných závodech. Na druhou stranu, čím je důležitější turnaj, tím je větší tíha odpovědnosti. Zvlášť na Báru byl vytvořen obrovský tlak. Čekalo se, že může nakonec udělat úspěch na mistrovství světa, psala o tom i média. Ta psychologická zátěž na ni byla opravdu velká.

Odhadovaný čas těsně pod jednu minutu 55 vteřin v žádném případě nemohl stačit Seemanové na medaili. Proč v tom případě byla tak zklamaná po závodě?

Byla přihlášena na mistrovství světa s třetím nejlepším časem. Užívala tréninky, všechno jí šlo. Celé to svádělo k domněnce, že opravdu má šanci uspět. Finále ale ukázalo, že medaile byla velmi vysoko. Pro bronz bylo zapotřebí zaplavat 1:54,6, to je fakt dost.

Úroveň závodů tedy byla mnohem vyšší, než se očekávalo?

Z toho byli překvapeni všichni. Obyčejně časy na mistrovstvích světa v poolympijském roce trochu zaostávají. Ale v Singapuru zvlášť úroveň semifinále byla brutální. Je to tím, že spousta disciplín se v poslední době hodně zvedla. I konkurence byla letos obecně výš než dřív.

Pokud trenér přesně ví, na jaký čas jeho svěřenec má natrénováno, může vypočítat, jaké budou jeho výsledky za tři roky?

To asi těžko, je tam příliš mnoho proměnných. Člověk stárne, naopak se objevují noví, mladší konkurenti. Navíc mohou přijít zranění, pokles výkonnosti, ztráta motivace… Proto Tom vždy plánuje program tréninků a nějaký výsledný čas jen s výhledem na další sezonu. Protože odhadnout, že za tři roky na olympiádě v Los Angeles Bára zvládne kraulovou dvoustovku třeba za 1:54,2, se opravdu nedá.

V Česku chybí ochota čerpat nové informace

Během své kariéry jste pracovala pod vedením několika trenérů, včetně budoucího manžela. Čím se liší od jiných koučů?

Nechci urazit české odborníky, ale Tom je mnohem profesionálnější. Nad plánováním tréninkové náplně tráví spoustu času. Navíc nepracuje jen se skupinou, ale také individuálně, protože různá specializace sportovců vyžaduje odlišné zaměření. V Česku bohužel máme málo plaveckých trenérů, kteří to dělají opravdu jako povolání. Většina má k tomu ještě nějaké jiné zaměstnání. To se pak stíhá těžko a odráží se na kvalitě práce.

Váš manžel žije v Česku už dva roky. Jak se chová vůči němu místní plavecké prostředí?

Mnozí čeští trenéři se potýkají s jazykovou bariérou. Anglicky se třeba domluví, ale na delší povídání to není. Jsou nervózní, že mají před sebou cizince, a chtějí tu konverzaci co nejrychleji ukončit. Také se mi zdá, že někteří kouči ve svých tréninkových metodách trochu zakrněli. Myslí si, že pracují dobře a chtějí dělat tak dál. Nebudu paušalizovat, ale občas necítím tady ochotu čerpat nové informace a někam se posouvat.

Před začátkem MS jsem dělal rozhovor s reprezentační trenérkou Petrou Škábovou. Řekla, že tréninky vašeho manžela nenavštěvuje, protože to se nehodí. Jste také toho názoru?

Právě naopak. Tom by byl rád, kdyby se někdo přišel podívat na jeho tréninky. Když býváme na soustředěních v Arizoně, na tribunách vždy jsou nějací lidé: univerzitní kouči nebo odborníci, kteří jen tam bydlí. Spíš by mělo být pravidlem, že trenéři sledují práci svých kolegů. Dává to nový impuls a vzájemně obohacuje.

Dostává váš manžel nabídky na pořádání odborných seminářů nebo otevřených tréninků?

Český svaz plaveckých sportů chtěl pozvat Toma na trenérský seminář, který se vždy koná v září. Jenomže zrovna v té době bude pryč, tak se ho zúčastnit nemůže. Jinak za ty dva roky to byla snad jediná odborná akce, na kterou manžel dostal pozvání.

Co mu z odborného hlediska schází v Česku nejvíc?

Tím je určitě nedostatek padesátimetrových bazénů. Třeba v Praze ty, co jsou, jsou šíleně přeplněné. Trénují tam plavecké kluby, univerzity plus veřejnost, jejich kapacita absolutně nestačí. V porovnání s cizinou v tom hodně zaostáváme. Byli jsme například v Hongkongu na základně místní reprezentace. Jsou tam dlouhé a krátké bazény vyhrazené jen pro členy národního mužstva. Nebo sousední Maďarsko, jehož finanční možnosti jsou srovnatelné s našimi. Můžeme spočítat, kolik mají padesátek na počet obyvatelstva, je to obrovský rozdíl.

Oba čeští finalisté mistrovství světa trénují pod vedením vašeho manžela. Dostává Tom nějaké odměny od Českého svazu plaveckých sportů?

Něco mu platí svaz a Vysokoškolské sportovní centrum Victoria. Oficiálně zaměstnán ale nikde není. Hlavním zdrojem jeho příjmů jsou odměny od sportovců z mezinárodní skupiny, kterou trénuje. Přesněji je placen z rozpočtů určených pro jejich přípravu.

A měl by zájem přibrat do své skupiny ještě někoho z českých reprezentantů?

To by záleželo na konkrétních okolnostech. Vím ale, že Tom chce českému sportu pomoct. Nehraje na to, že má velké jméno a je trenérem olympijské medailistky. Rád by to tady zlepšil systémově a přispěl ke zlepšení tuzemského plavání. Na to, že v Česku bydlí přes 10 milionů obyvatel, dvě účasti ve finále mistrovství světa mu přijdou docela málo.