Tetování toleruju, ale máme přísná pravidla, říká trenér šampionky Maňasové

Je jiná, hodně jiná. Příběh Karolíny Maňasové v české atletické reprezentaci výrazně vyčnívá. Jednadvacetiletá běžkyně není typickým produktem vypěstovaným v komfortním prostředí sportovních center. V juniorském věku byla sprinterka vyhozena z Krajské atletické akademie v Ostravě, ale nedala tretry na hřebík. Rozhodla se jít vlastní trnitou cestou, během které se musela protloukat různými úskalími a nástrahami.

Kouč Ivo Pištěk je hodně podobný své svěřenkyni, ti dva se prostě našli. Dvaašedesátiletý milovník těžké hudby má pověst rebela už jen proto, že skoro celou svou trenérskou kariéru nebyl organizován v žádném oddíle. Bývalý elitní atlet dlouho působil v tenise, kde dělal kondičního trenéra Barboře Krejčíkové a Karolíně Muchové. Snad také proto na rovinu říká, co si myslí, a nebojí se otevřeně pojmenovat stav věcí v českém sportu.

Ve velkém rozhovoru pro Seznam Zprávy Ivo Pištěk mluví o svém přístupu k práci, boří mýtus o „svůdné ďáblici“ Maňasové a vzpomíná na setkání s Novakem Djokovićem.

Jste trenérem mistryně Evropy. Jak vám to zní po tom všem, co jste museli absolvovat?

Je to obrovské zadostiučinění, mám velkou radost. Trénujeme spolu necelé tři roky a teď se dostavil takový úspěch. Hned od začátku jsem věděl, jak obrovský potenciál v Karolíně dříme. Prokopat se k němu ale bylo velmi těžké. Navíc dříve se tradovalo, že Češi neumějí běhat rychle. Prý nemají pro to geny ani podmínky. Dokázali jsme všem, že to není pravda. Nejsme o nic horší než jiné národy.

Pamatujete, jak jste se poprvé potkali?

Viděli jsme se na vítkovickém atletickém stadionu. Dokonce jsme jednou spolu trénovali, když moje tehdejší svěřenkyně měla s ní sparring. Všechno se otočilo roku 2022, když mě Karolína požádala o spolupráci. Právě se rozešla se svým trenérem a hledala nového kouče. Tak jsme si plácli a v září s tím začali.

Žádné pochybnosti jste tedy neměl?

Spíš je asi měli Karolínini rodiče, kteří mě platili. V té době jsem byl nikdo, obyčejný komerční kouč. Měl jsem sice druhou trenérskou kategorii, ale licence mi propadla. Pro potvrzení kvalifikace je třeba se zúčastňovat školení a sbírat kredity, což jsem nedělal. Proč také? Tenkrát jsem už působil také v tenise, tam jsou papíry vesměs k ničemu. Bára Krejčíková s Karolínou Muchovou se nikdy nezajímaly, jaký certifikát mám. Ve sportu je důležité, co znáš a umíš, na diplomech nezáleží.

O Maňasové se říkalo, že je občas tvrdohlavá a neukázněná. Zaregistroval jste to?

Naopak, vždy dávala atletice absolutně všechno. Beze zbytku plnila tréninkové úkoly, které se po ní žádaly. Neměla žádné vedlejší zájmy, nechodila na koncerty ani na mejdany. Byla velmi ctižádostivá a chtěla jen rychle běhat, to mě na ní fascinovalo nejvíc. Negativní zprávy většinou pocházely z Krajské atletické akademie, kde dřív trénovala. S tou mám spojenou jednu příhodu. Když jsme začínali, měla jet s kolegy na vysokohorské soustředění do Vysokých Tater. Zakázal jsem to, zájezd se nám nehodil do tréninkového plánu. Když Karolína požádala šéftrenérku akademie, aby se spojila se mnou pro vysvětlení, zaslechla: „Pan Pištěk není hoden toho, abych s ním mluvila, nemá žádnou licenci.“ To ve mně probudilo ještě větší touhu po úspěchu.

V jakém stavu byla, když k vám přišla?

Z psychologického hlediska to byla úplná troska. Běhala stovku za 12 vteřin a nikdo o ni neměl zájem. Navíc ji hodně poznamenala spousta zranění a nevyléčených neduhů. Její fyzický stav byl také špatný. Ve sprintech je nesmírně důležitá dynamická odrazová síla. Když jsme ale začínali, Karolína nebyla schopna udělat pět odrazů po sobě. Nemohla na zádech zvednout váhu vyšší než 40 kilo. Věkem byla už juniorka, ale pracoval jsem s ní jako s mladší žákyní. Zpevňovali jsme střed těla, posilovali jsme s vlastní váhou. Až pak přišly na řadu náročnější cviky.

Pracujete s Karolínou na běžecké technice, nebo má sportovec v jejím věku už pohyb zafixovaný?

Řešíme to denně, u každé rozcvičky a rovinky. Všechny tréninky si natáčíme na video, pak to rozebíráme. Zvláštní důraz klademe na dopnutí nohy, na to jsem velký pes. Stovka se běží víc než na padesát kroků a každý je velmi důležitý. Stejně tak starty: správné postavení, sklon při výběhu z bloků, došlap na první kroky, které jsou impulzem pro další projetí trati – to je pro nás absolutní priorita. Upravovat techniku jde v každém věku. Ale není to otázka několika měsíců, může to klidně trvat roky. Občas koukáme na staré záznamy, jak Karolína startovala na začátku naší spolupráce. Udělala velký pokrok, ale je pořád co zlepšovat.

Zdá se, že je velmi živelná. Musíte ji hodně krotit?

Jen navenek působí, že je veselá a bezprostřední. V obyčejném životě je úplně jiná, spíš uzavřenější. Neznámé lidi pouští k tělu jen těžko. Chce je nejprve dobře poznat, až potom začíná projevovat nějakou důvěru. Na trénincích je absolutně koncentrovaná, žádnou společnost nevyhledává. Běžec Matěj Krsek za námi jednou přišel a povídá: „Vy dva se furt mračíte. Člověk vás musí dobře poznat, aby pochopil, že jste fajn lidi.“ (směje se)

Karolína hodně řeší svůj zevnějšek: je vždy pečlivě nalíčená, má ráda tetování. Někteří trenéři si myslí, že takové věci svěřence zbytečně rozptylují. Vám to nevadí?

Tetování osobně nemám rád. Musím to ale tolerovat, protože v dnešním sportu, ať už jde o atletiku, fotbal nebo basketbal, je velice rozšířené. Navíc jsem velkým fanouškem metalové muziky, ke které tetování neoddělitelně patří. Karolína všechny kérky vymýšlí sama. Krásně maluje: kdyby chtěla, určitě by se uživila jako profesionální malířka. Miluje japonské anime, zdobí si těmi postavičkami svoje tretry. Celá její levá ruka je potetovaná nějakými symboly, které jsou pro ni velice důležité. Vymýšlí je, kreslí a pak předává své tatérce k realizaci.

Máme s ní uzavřenou dohodu. Dříve jsem byl nepříčetný, když přišla s novým tetováním. Vždycky musela vypustit několik dní tréninku, protože měla ruku v obalu a nesměla se zapotit. Teď máme domluvu, že tetování je dovoleno jen po sezoně. Tehdy má desetidenní volno, tak může dělat, co chce.

Kam podle vás může ještě stoupat, kde má strop?

Běhá rychle jen poslední tři roky, prostor pro zlepšení tam určitě ještě je. Věřím, že má našlápnuto na velký čas. Mohla to ukázat už v Bergenu, ale všechny běhy absolvovala ve velkém protivětru. Je drobounká, to jí nesvědčí. Proto se nyní snažíme volit mítinky, kde mají rovinku po větru. Pravděpodobnost dobrého výsledku je tam mnohem vyšší.

Co vás momentálně zajímá víc: splnění limitu pro mistrovství světa v Tokiu (11,07) nebo překonání letitého národního rekordu Jarmily Kratochvílové (11,09)?

O českém rekordu sníme delší dobu. Jarmila Kratochvílová má veškerý náš respekt, ale ten její zápis je už skoro 45 let starý. Mimochodem, jsem byl přímo u toho svědkem. Tehdy na mítinku P-T-S v Bratislavě jsem skákal dálku, když Jarmila vystřihla neuvěřitelné národní rekordy jak na stovce, tak na dvoustovce.

Mistrovství světa bych klidně i oželel. Pro mě vrchol sezony byl právě v Bergenu, tomu jsme obětovali celou zimní přípravu. Mrzelo by mě to jen vůči Karolíně a její lásce k japonskému anime. Na Tokio se kvůli tomu nesmírně těší, chce tam koupit nějakého Gojo a další postavičky, kterým vůbec nerozumím. (směje se)

Jste původně atletický trenér, pak jste dělal kondičáka řadě českých tenistek, teď jste se zase vrátil k atletice. Jak to můžete kombinovat, vždyť to jsou dva naprosto odlišné sporty?

Vzdal jsem se atletiky z jednoho prostého důvodu, kterým jsou finance. Atletické prostředí je chudé, z těch peněz člověk nemůže platit hypotéku a další složenky. Podívejte se, kolik českých juniorů dosahuje úspěchů ve svých věkových kategoriích a pak opouštějí sport. Jdou studovat na vysokou školu nebo míří za prací, protože atletikou se neuživí… K tenisu jsem přišel kvůli tomu, že po skončení závodní kariéry jsem se stal fanatickým rekreačním hráčem. V 90. letech kondiční trenéři ještě nebyli tak rozšířeni jako dnes, dobří odborníci scházeli. Brzy jsem pochopil, že v tenise musíte fungovat jinak než v atletice. Hodně se tam pracuje s těžištěm těla, je spousta pohybů do stran a dopředu, což běhy vylučují.

S Muchovou nebo Krejčíkovou vaše práce tedy byla vesměs o nahánění fyzičky?

S Karolínou Muchovou jsem začal pracovat, když ještě byla čtrnáctiletá holka. Dobře znám jejího tátu, bývalého ligového fotbalistu a nyní trenéra. Za několik let odešla do Prahy, tím naše spolupráce skončila. U ní jsem se zaměřil spíš na technické věci: ukazoval jsem, jak dobíhat míče, jak správně klouzat po antuce, aby si neublížila… Naučil jsem ji rychle běhat a chodit dobře pod balon. U Báry Krejčíkové to bylo víc o fyzické připravenosti, protože v té době nebyla na tom moc dobře. Poznal jsem ji, když už byla výbornou deblistkou a nakukovala do první stovky v singlu. Nakonec jsme se nedohodli na prodloužení spolupráce, tak jsem odešel.

Krejčíková má na Grand Slamu dva singlové tituly, Muchová hrála finále Roland Garros. Připisujete si z toho nějaké zásluhy?

To vůbec ne, takové ambice nemám. Svých největších úspěchů holky dosáhly, když už jsem u toho nebyl.

Tenisté se stěžují, že kvůli velkému počtu turnajů a enormní zátěži jsou náchylnější na zranění. Dá se správnou kondiční přípravou toto riziko eliminovat?

Určitě. Potvrzuje to příklad Novaka Djokoviće, který sbírá úspěchy, i když se blíží věku 40 let. Jsem jeho celoživotní fanoušek. Známe se osobně, pomáhal jsem mu a jeho bývalému kouči Mariánu Vajdovi v Austrálii, když vyhráli svůj první Grand Slam. Má to ale jednu podmínku. Musíte být absolutním profesionálem a dokonale pečovat o své tělo. Novaka neustále doprovází fyzioterapeut, který provádí strečink a kompenzační cvičení. K tomu správná regenerace a doplňky stravy, bez toho to nejde.

Barbora Krejčíková se nějak nemůže vylízat z neustálých zranění. Uměl byste jí pomoci?

Těžko říct… To bych musel vědět, jakou fyzickou zátěž dnes podstupuje, jaké cviky dělá. Má dobrého trenéra, Jiří Novák je vynikající odborník. V každém případě ji stále pozorně sleduju a držím jí palce.

Které sportovní prostředí vás dnes přitahuje víc?

Tenis se čím dál tím víc stává snobským sportem. Lidé, kteří se kolem něj pohybují, oproti atletice mi připadají hrozně namyšlení a arogantní. Možná je to kvůli tomu, že celé tenisové prostředí je hodně o penězích. Chudého člověka v dnešní době tam sotva najdete. Jsou to vesměs děti podnikatelů, právníků nebo doktorů, kterým všechno platí rodiče. Hůře finančně situované rodiny bez sponzora prostě nemají šanci.

Na druhou stranu tenisový kouč má mnohem víc času a možností, aby pomohl svému svěřenci. Sedí na tribuně vedle kurtu, může komunikovat gesty nebo očima, povzbuzovat. V atletice je to jiné. Karolína má jenom 11 vteřin, aby vydala ze sebe to nejlepší. A je absolutně sama, z psychického hlediska je to daleko náročnější.

Větší část své trenérské kariéry jste pracoval na vlastní pěst. Změnilo se něco v tomhle ohledu?

Dnes působím ve svém mateřském oddíle SSK Vítkovice, kde se snažím vytvořit kolem Karolíny skupinu dalších sprinterek. Jsem veden také ve Vysokoškolském sportovním centru Victoria. Dostávám tam odměny, ale nejsou nijak veliké. Jak jsem říkal, atletika v Česku je pořád hodně nedoceněná.

Svého času jste byl sparring partnerem známé běžkyně Taťány Kocembové. Dalo vám to hodně?

Především mi to dalo celoživotní přátelství s Táňou. Před odjezdem do Bergenu jsem jí dokonce volal, jestli by se nepodívala na Karolínu. Měla skvělou vlastní kariéru, pak trénovala svoji dceru Janu Slaninovou. Zkrátka, zkušenosti má obrovské.

Kouč Kratochvílové Miroslav Kváč byl proslulý svými obrovskými tréninkovými dávkami. U Kocembové bylo to samé?

V té době se všeobecně trénovalo víc než dnes. Dřelo se hodně tvrdě a v mnohem náročnějších podmínkách. Za vrchol svého snažení jsme považovali soustředění v bulharské Stare Zagore. Jenom absolutní špičky tehdejší československé atletiky mohli letět na 14 dní někam do Itálie.

Musíme chovat k té generaci obrovský respekt. Kratochvílová a Kocembová makaly neskutečně. Nebo Helena Fibingerová, kterou také znám od svých mladých let. Koukal jsem na ni a žasl, kolik toho navzpírala a naházela za jeden trénink. Je stejně pracovitá i teď, když je manažerkou Českého atletického svazu. Hodně nám pomáhá, jsme jí velmi vděční.

Z té doby se změnilo úplně všechno: technologie, tréninkové metody, stravování, regenerace… Najdete něco, co by spojovalo tehdejší atletiku s tou nynější?

Zmínil bych trenérskou oddanost své práci. Znám kouče, kteří dělali už, když jsem končil závodní kariéru, a dnes pokračují ve své činnosti. Nebo zápal dalších lidí, co se starají o atletiku. Sport prostě musíte velmi milovat, bez toho to nejde.