Článek
Spory o Ankaru nekončí. Ani po usnesení Ústavního soudu o předběžném opatření ve prospěch prezidenta Petra Pavla, ani po následném zasedání vlády, kde se průběh nadcházejícího summitu NATO řešil, není jasné, jak bude česká účast na vrcholném mezinárodním jednání vypadat.
Momentálně je situace následující - vláda v souladu s předběžným opatřením Ústavního soudu začlenila prezidenta a jeho tým do oficiální české delegace včetně dopravy speciálním letadlem. Nijak ale nezměnila své usnesení, podle nějž je vedoucím delegace premiér Andrej Babiš, jenž se má zúčastnit obou význačných setkání lídrů - neformální večeře v předvečer hlavního jednacího dne i následného „hlavního“ zasedání lídrů členských zemí NATO.
Prezident na druhé straně trvá na tom, že vedoucím delegace má být on jako nejvyšší ústavní činitel. Což má svou protokolární logiku, ale není to v souladu s politickým usnesením, na němž vláda trvá.
Prezident také prohlašuje, že o podobě své účasti na summitu včetně vrcholných jednání si rozhodne sám. Současně vládě nabízí „kompromisní řešení“, podle nějž by si premiér vybral jedno ze zmíněných vrcholných jednání (večeře, nebo zasedání) a on by se zúčastnil toho druhého.
Tento návrh je zatím bez odezvy, stejně jako když jej Pavel předkládal Andreji Babišovi v květnu. Tehdy vláda na jeho dopis nijak nereagovala a o měsíc později rozhodla, že Pavel má zůstat doma.
Prezident tvrdí, že usnesení ústavních soudců o předběžném opatření jej k vedení delegace a autonomnímu rozhodnutí o průběhu české účasti na summitu opravňuje opravňuje. Vláda nesouhlasí a tvrdí, že Ústavní soud jí uložil akreditovat Pavla na summit, což udělala, ale neuložil jí revokovat usnesení o vedení delegace premiérem, což tudíž udělat nehodlá.
Ještě pro úplnost dodejme, že soudci ve druhém odstavci svého usnesení o předběžném opatření píší, že vláda, ministr zahraničí a jeho úřad se mají „zdržet jednání, jímž by účasti prezidenta republiky a jeho doprovodu na summitu (…) v Ankaře bránili či ji ztěžovali“.
Kabinet má pokyny soudců za splněné (účast je zařízena, nikdo jí nebrání). Prezident se, soudě podle jeho vyjádření, nicméně domnívá, že Andrej Babiš a Petr Macinka mu účast komplikují, a tudíž jednají „v rozporu s usnesením Ústavního soudu“. Což jsou silná slova vzhledem k tomu, že o konkrétní podobě účasti hlavy státu se ani usnesení, ani jeho zdůvodnění nezmiňují.
Tento poněkud obsáhlý popis současného stavu je nutný pro vykreslení hloubky problému, v němž se Česko nachází. O podobě české účasti na velmi důležitém mezinárodním fóru, účasti, která může mít pro zemi dalekosáhlé dopady celostátního významu, se nerozhoduje v dialogu klíčových politických sil, ale za asistence Ústavního soudu.
Nedosti na tom, nyní se o ní rozhoduje na základě rafinovaných jazykových výkladů konkrétního odstavce soudního usnesení. Klíčovým se jeví, zda vláda může prezidentovi přisoudit na summitu spíše vedlejší roli, anebo zda je to už „ztěžování účasti“, které ústavní soudci zapovídají. To samo o sobě nemůže dopadnout dobře.
Výsledkem takových úvah a kliček, které nikdy neměly být zapotřebí, je situace, která je nepohodlná všem aktérům bez výjimky. Premiér Babiš zcela upřímně říká, že prezident by udělal nejlépe, kdyby nakonec na summit přece jen nejel. Podle svých slov by to pokládal za projev „velkorysosti“. Sám měl ale půl roku na to, aby svými vyjednávacími schopnostmi prezidenta o takovém kroku přesvědčil. Nejenže to nezvládl, ale nedokázal s Pražským hradem ani kloudně komunikovat.
Babišova aktuální představa „zklidnění“ spočívající v tom, že se prezident nakonec bezvýhradně přizpůsobí jeho vůli a zůstane doma, je příznačná.
V tomto směru platí, že to byl prezident, kdo se – při všem tvrdošíjném trvání na své účasti v Ankaře – alespoň pokusil o kompromisní návrhy. Premiér na ně (asi i pod tlakem ministra zahraničí Petra Macinky) nereagoval, ale sám do vyjednávání nepřinesl žádnou vlastní představu kompromisu. Namísto toho volil obstrukce a nakonec silové řešení - nekompromisní odmítnutí Pavlovy účasti. Na to Pavel reagoval neméně silově - kompetenčním sporem u Ústavního soudu.
Nepříjemná je současná situace i pro prezidenta. Jeho výklad předběžného soudního opatření je hodně extenzivní a vládu o něm těžko přesvědčí. Pravděpodobně se tedy na summitu ocitne v oficiální pozici pátého kola u vozu, kterou bude muset neformálně překonávat prostřednictvím své expertizy a kontaktů ve strukturách NATO.
Kdyby se ovšem rozhodl vyhovět premiérovi a na summit nakonec nejet, znemožní nejen sebe a své dosavadní úsilí o to, aby si účast vymohl, ale postaví do nepříjemné situace i Ústavní soud, který kvůli němu sáhl k velmi neobvyklému kroku v podobě předběžného opatření. Tuhle možnost ostatně Pavel celkem jasně odmítl.
Předběžné opatření Ústavního soudu tedy hlavní problém české politiky - neschopnost dosáhnout dohody v klíčových zahraničněpolitických otázkách – nijak nevyřešilo, jen mu dalo ještě více vyniknout.
Situace už není pohodlná ani pro Petra Macinku, který se jinak v konfliktech vyžívá. Ústavní soudci mu znemožnili jeho hlavní pomstu prezidentovi (nepustit ho na summit, na který chtěl), a teď už se v celé věci spíš plácá. Na tiskové konferenci po jednání vlády ostatně vyjádřil i přání, že „výsledkem bude, že summit nějak přežijeme“.
Je to celkem výstižné, v Česku už asi od Ankary málokdo čeká něco víc. Což je zároveň největší porážka a největší selhání všech zúčastněných bez výjimky. A zároveň velká prohra celé republiky.
