Článek
„Vstanou noví bojovníci, jen ještě není jisté, jaký prapor zavlaje,“ prohlásil politolog Lukáš Valeš ze Západočeské univerzity. Reagoval tak na poslední průzkum agentury Kantar, který sice potvrdil výsadní postavení ANO, přidělil však 15,5 % hnutí Starostů (STAN), o procento víc než ODS. Průzkum tím Starosty předběžně pasoval do role opozičního lídra.
Jaká je tedy šance, že zavlaje prapor s červeno-žlutým emblémem STAN?
Povolebními průzkumy zdejší scéna znovu potvrdila, že nemá v Evropě srovnání. Dominantní stranou je už přes deset let hnutí majitele zemědělsko-potravinářsko-chemického koncernu Andreje Babiše. Něco podobného zažila jen Itálie v letech 1994-2013, když její politiku určoval mediální magnát Silvio Berlusconi.
Na pozici hlavního konkurenta se tlačí STAN, strana komunálních politiků. S něčím aspoň vzdáleně podobným jsou zkušenosti jen v Chorvatsku, kde se do sněmovny prosadila strana Most založená v roce 2012 starosty z Dalmácie. S osmi procenty je dnes pátou nejsilnější stranou záhřebského parlamentu.
Dosavadním hlavním soupeřem ANO byla konzervativní ODS. Spolu se svým protipólem – levicovou ČSSD – tvořila dlouho klasický tandem, který stejně jako v jiných evropských zemích určoval národní politiku. Ještě v roce 2006 tyto strany získaly dohromady přes dvě třetiny hlasů. Dnes má ODS 15 % preferencí a Sociální demokracii ve stavu klinické smrti už průzkumy ignorují. Přitom Sněmovna bez účasti strany, která by se deklarovala jako levice, je dalším evropským unikátem.
Nikde také neexistuje Pirátská strana s podporou okolo deseti procent. Hnutí navazující na anarchisty z anglosaských univerzit a severoamerické beatníky má kromě Česka nějakou podporu jen v Lucembursku (7 % v posledních volbách) a na Islandu (3 %).
Vůbec žádný protějšek pak nikde v Evropě nemají Motoristé. Jinými slovy, v žádné jiné evropské demokracii se tak snadno do sněmovny neprosadí ad hoc vytvořený marketingový projekt.
Je pravda, že i jinde v Evropě se snadno najdou protisystémoví nacionalisté typu zdejší SPD i menší liberální strany jako TOP 09. Do širokého proudu evropské křesťansko-demokratické politiky patří také tuzemští lidovci.
Jako louka podbělu
Experti obvykle berou zvláštnosti tuzemské politiky s nadhledem. Například šéf sociologické agentury Median Přemysl Čech je připisuje náhodě. „Nedaleko naší kanceláře se objevila louka plná podbělů, přitom podběly široko daleko nikde nerostou,“ hledá metaforu české politiky. Nikdo nemůže s jistotou vysvětlit, proč právě u kanceláře Medianu vznikla monokultura jedné rostliny. Patří to však k životu a příští jaro může přinést zase jiné překvapení.
Náhodnost a nepředvídatelnost tuzemské politiky však může být i důsledkem specificky českých zvyklostí. „Češi tradičně nenávidí strany, bylo to vidět už za první republiky,“ připomíná politolog Ladislav Mrklas z univerzity CEVRO. Proto si dlouhodobé sympatie nemůže udržet žádná z nich. První velké polistopadové hnutí, Občanské fórum, bylo protistranické a určitý distanc ke stranictví si od té doby udržuje i jeho dědic ODS. „Nejsme politici, makáme!“ zní heslo, se kterým sice uspěl Andrej Babiš, ale hlásí se k němu i další.
Spíše než jako soutěž partají chápou lidé politiku stále více jako souboj osobností. „Na tom má hlavní zásluhu Miloš Zeman,“ připomíná Zemanovy spanilé jízdy za podporou ve sněmovních i prezidentských volbách Přemysl Čech. Lidé si podle politologů tak navykli spojovat politiku s konkrétními lidmi, že někdy zaměňují volby za hledání spasitele.
Personifikace ovšem funguje i negativně, jak ukázala úspěšná kampaň „Anti-Babiš“ ve volbách roku 2021. S místem na výsluní se proto může rozloučit každá strana bez přesvědčivého lídra.
Za doklad slabosti tuzemských stran lze označit slavné hlasování z konce roku 2020, kterým Sněmovna zrušila superhrubou mzdu. Neobvyklý návrh na snížení daňové sazby, který byl výhodný zvláště pro bohatší část populace, tehdy proboxovalo Babišovo ANO, Fialova ODS a Okamurovo SPD, při rozhodujícím hlasování s výpomocí komunistů.
Ostatní strany byly proti, místo rozhořčeného boje proti tomu, že ANO hodlá rozvrátit rozpočet, však raději k příslušnému zákonu připnuly vlastní dárky voličům, konkrétně zvýšení daňových slev. Pro návrh Piráta Mikuláše Ferjenčíka tehdy hlasovali lidovci, sociální demokraté a TOP 09, přidaly se také ODS a SPD. Politické programy nehrály žádnou roli.
Historie „superhrubé mzdy“ je podle politologa Valeše vhodnou ilustrací širšího příběhu. Tradiční strany opouštějí své programy nebo ideje a jejich členové se místo toho snaží všemožnými podporami a dotacemi zalíbit středovému voliči – jen aby udrželi své funkce. Volič pak nemá důvod, proč dávat zavedeným stranám přednost před jakýmkoli novým, sympatickým uskupením.
Když se zrada ideálů nevyplatí
Nejen v Česku doplatili na zradu ideálů sociální demokraté, když zapomněli na své tradiční klienty z pracujících a méně majetných vrstev a když právě ve chvíli, kdy se začaly zvětšovat majetkové rozdíly, se zaměřili na speciální témata LGBT a Green Dealu. Tím mohli oslovit městské intelektuály, ale nižší a nižší střední vrstvy přešly k novým, často populistickým stranám, v Česku konkrétně k ANO.
Před podobnou zkušeností možná stojí ODS, protože podle Valeše „opustila ideologickou základnu Klausovy strany“, která se kromě zásadového ekonomického liberalismu hlásila k „soft nacionalismu“, a tím se distancovala od Evropské unie. „Ideje, které vynesly nahoru ODS, se vyčerpaly,“ potvrzuje Přemysl Čech.
Neurčité profily stran, které jsou kdykoli připraveny změnit směr své politiky, odpovídají dlouhodobým postojům tuzemských společenských elit. Alespoň to vyplývá ze studie „Politika bez minulosti“, kterou americká politoložka Shari Cohenová věnovala postkomunistické střední Evropě.
V řadě zemí včetně Česka se i po převratech roku 1989 etablovaly „většinové elity“ vychované v časech komunismu. Sice nikdy moc nevěřily marxisticko-leninskému učení, ale formálně ho stejně vyznávaly, protože chtěly s režimem nějak vyjít. Po změně poměrů se příslušníci těchto elit zdánlivě přihlásili k ideologii o liberální demokracii a občanské společnosti, jenže „se za tím skrýval všudypřítomný a všezahrnující oportunismus“, uvádí politoložka. To znamená, že je přípustné se okamžitě přihlásit ke každé ideologii, která je právě u moci, ale kdykoli ji podle potřeby opustit a přidat se k opačné straně.
To v důsledku znamená, že všechny ideologie postupně ztrácejí na významu. Podle Shari Cohenové to může v důsledku vést k oslabení a rozpadu státní moci.
Čechům se zalíbily experimenty
V příštích třech letech se bude podle politologů hledat soupeř pro ANO. Pro STAN hovoří, že nejsou klasickou stranou, ale sdružením lokálních politiků, o kterých se ví, že jsou kdykoli připraveni spoluobčanům pomoci, a přinejmenším na lokální úrovni jsou důležitými osobnostmi.
Navíc zosobňují vůbec nejstarší tradici české politiky, která má kořeny až v roce 1849, kdy rakousko-uherský ministr vnitra František Stadion uspořádal první obecní volby. Jejich účelem bylo, aby rychtáře jmenované státní správou nahradili zámožní a vzdělaní měšťané. Jejich kvalitu mělo zaručit, že je do funkcí starostů a radních vybrali sami jejich spoluobčané.
„Tím měla obec získat autoritu, kterou potřebovala, aby se mohla prosadit vůči státu a byrokracii,“ popsal hlavní motiv rakousko-uherské reformy historik Ralph Melville. Dodnes tak mohou starostové získat podporu jako důvěryhodní „zprostředkovatelé mezi státem a obcemi“.
Tyto devizy přesto podle politologa Mrklase k úspěchu nestačí. Už z toho důvodu, že se současná reprezentace STAN míjí se svými voliči. V posledních volbách získali většinu hlasů ve velkých městech, ovšem jejich poslanecký klub vedou lidé, kteří se do Sněmovny vyšvihli z radnic v Kunčicích pod Ondřejníkem, Lišově, Pacově, Chýni, Kozolupech a Dolních Břežanech. Také čím dál víc platí, že „Starostové nemusí být vždycky starostové“. Polovina členů klubu STAN přešla do vysoké politiky přímo z univerzit a kanceláří.
Sám Mrklas ještě neláme hůl ani nad ODS, která si může polepšit ke dvaceti procentům a stát se znovu jádrem protibabišovské opozice. Jeho kolega Valeš ovšem dává větší šanci novému sdružení Naše Česko. Sice ho zatím jihočeský hejtman Martin Kuba jen představil, přesto by se mohlo stát pravicovější obdobou ANO.
„Naděje pro nové strany jsou dnes velké,“ míní politolog. „Lidem se zalíbilo experimentovat,“ potvrzuje jeho kolega Mrklas.
