Článek
Do evropského i světového povědomí jsme se v dekádách po revoluci moc ambiciózně nezapsali. Byli jsme, zjednodušeně řečeno, země, která nenabízí nic výjimečného, ale kde se dobře žije. Její strategií je „nepotěšit, ale ani nezarmoutit“.
Svět, který vyznává hodnoty a stanuje pravidla, byl pro země jako Česko výhodný. Avšak jestli letošní události (spor o Grónsko, Davos a další) zatím něco ukázaly, pak to, že tenhle svět skoro jistě končí. Vlažná česká účast a také vlažný český zájem o ně zároveň ukázaly, že si to málokdo v Česku uvědomuje.
Jistě, všichni jsme „zadrželi dech“, když v asi nejvýraznějším proslovu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu kanadský premiér Mark Carney citoval Václava Havla – našeho Havla – a získal za to potlesk vestoje od světových lídrů. Mluvil o tom, že menší státy nemohou čekat, až jim velcí řeknou, co si smí myslet. Mluvil o strategii, kterou, možná, mohlo i mělo artikulovat Česko.
Jenže „nejsou lidi“, jak se dřív říkalo.
Premiér Andrej Babiš se na X pochlubil, že se v Davosu setkal s „šesti prezidenty, pěti premiéry, šéfem NATO i špičkami byznysu“. Což v podstatě znamená, že sbíral vizitky a fotil selfíčka. Nic proti tomu, zaplať pánbůh, že v Davosu aspoň byl. Ale stačí to?
USA postavily vlastní USA House. Jasně, vždyť to je velmoc. Ale i Polsko organizovalo Polish Business Hub. A tak dále. Česko nepřivezlo nic než jednotlivce, kteří se „náhodou“ potkali v jednom městečku v horách.
Ještě k Havlovi: Má smysl mít jako země morální kapitál, pokud ho neumíme použít? Carney citoval „Moc bezmocných“ a svět pochopil, o čem mluví. Havlova metafora zelináře s cedulí ve výloze se stala symbolem života ve lži, která umožňuje tyranii.
Carney ji aplikoval na současnost: V éře, kdy velké mocnosti ignorují pravidla, menší a středně velké státy nemohou jen tiše přežívat a doufat, že si jich nikdo nevšimne. Buď budete u stolu, nebo na menu, říkají Angličani.
Pravidla nahrazuje síla
Česká zahraniční politika posledních třiceti pěti let profitovala z luxusu, který jsme si neuvědomovali. NATO zajistilo bezpečnost, EU ekonomickou prosperitu, liberální mezinárodní řád umožňoval malým státům těžit z pravidel, aniž by je musely bránit. Mohli jsme být tiše úspěšní – exportovat, integrovat se, růst – bez nutnosti definovat, co vlastně chceme.
Jenže, jak už bylo řečeno: Toto období končí.
Davos 2026 ukázal svět, kde USA podmiňují bezpečnostní záruky hospodářskými obchody. Kde pravidla nahrazuje síla. Kde pasivita není diplomatická zdrženlivost, ale slabost, která přímo vyzývá k vydírání.
V takovém světě není česká neviditelnost strategií. Je to sázka na to, že systém, který nás chránil, přežije bez našeho přispění. A historie ukazuje, že systémy bez údržby nepřežívají.
Bezpečnostní poradce premiéra Hynek Kmoníček v rozhovoru pro Český rozhlas řekl, že „Davos ukázal, jaká je dnes skutečná možnost vyjednávání s USA“. Přeloženo: Evropa má omezený manévrovací prostor a Česko ještě omezenější. Pokud nedokážeme formulovat pozici, formulují ji za nás jiní.
Bylo by dobře, kdyby se česká veřejná debata (nejen) díky Davosu trochu probudila. Vidíme – někteří z nás –, že svět se změnil. Že „pragmatismus“ premiéra Babiše (vyčkávat, co řeknou ostatní) není pragmatismus, ale pasivita. Že morální kapitál bez odvahy ho použít je jako dědictví, které máme v knihovně. Ještě ho mezi staršími svazky dokážeme najít, ale brzy ani to ne.
Carney taky řekl: „Nostalgie není strategie.“
A měl pravdu. Tesknit po starých časech – po éře, kdy jsme mohli být malou zemí, co raději mlčí a spoléhá na velké – není možné. Ty časy skončily. A kdo chtěl, si toho všiml, protože v Davosu sice náš bývalý prezident inspiroval nabitý sál, ale současný premiér maximálně natáčel videa, kde se chlubil, vedle koho seděl.
Být jako Finové
Davos je pro Česko tak důležitý, jak důležití dovolíme být sami sobě. Pokud tam příště přijedeme zase posbírat vizitky a vyfotit se s ostatními, bude to málo. Ale pokud dokážeme artikulovat naše postoje nahlas – jako to dělají Finové nebo Kanaďané –, může to být začátek něčeho jiného.
K tomu je potřeba mít silné politiky u moci. V tuhle chvíli máme sebevědomého prezidenta, ovšem bez větších pravomocí, a slabého premiéra s ještě slabšími koaličními partnery.
Ano, z pohledu té části elektorátu, která volby „prohrála“, není tato vláda tou „správnou“. Ale jsme v době, kdy nemáme luxus dělat pouze správné věci. Být slabou a rozhádanou zemí v době, kdy se rozhoduje, do jaké části nově „rozporcovaného světa“ můžeme patřit? To určitě není výhodné.
Potřebujeme aspoň trochu sebevědomou a ambiciózní reprezentaci státu. Bohužel ji nemáme. Jen lokální ukňouranou domácí politiku lidí, kteří se dohadují o nesmyslech, a nemají ani vizi, ani úroveň. Máme jen desítky let staré Havlovy citáty. Co budeme dělat, až svět zapomene i na ně?
