Otevřená „válka“ Macinky s Pavlem. Kde si obě strany mohou škodit

Mezi Pražským hradem a šéfem diplomacie Petrem Macinkou (Motoristé sobě) dál eskaluje spor, který začal odmítavým postojem prezidenta Petra Pavla ke jmenování motoristického poslance Filipa Turka ministrem životního prostředí.

Macinku Petr Pavel v úterý obvinil z vydírání a zveřejnil zprávy, které šéf Černínského paláce psal prezidentovu poradci Petru Kolářovi.

V reakci na Pavlova obvinění Macinka spor s Hradem ještě vyostřil: na tiskové konferenci uvedl, že je proti tomu, aby prezident reprezentoval Česko na červencovém summitu NATO, protože podle něj „nejedná v souladu s ústavním rámcem“.

I přestože spory vládních politiků s prezidentem mají precedenty v minulosti, podle politologa Lubomíra Kopečka je stávající situace vyhrocenější: „Upřímně, něco tak drsného si nepamatuju ani za konfrontací, co tu bývaly za Havla, Klause nebo Zemana. Toto je velmi osobní. Není to pěkné a pro českou zahraniční politiku je to nejlepší cesta k naprosté nekoordinovanosti a nečitelnosti.“

Jakým způsobem může dál konflikt mezi Hradem a ministrem zahraničí, potažmo vládou, pokračovat? A v jakých oblastech si mohou obě strany škodit? Seznam Zprávy s těmito dotazy oslovily politology.

Jak Seznam Zprávy popsaly v posledních dnech, kabinet premiéra Babiše šel do sporu s prezidentem již v otázce týkající se velvyslanců. Vláda totiž zrušila rotaci desítek diplomatů, kteří měli na své mise vyjet v tomto roce. Jejich jmenování přitom bylo již loni schválené prezidentem a tehdejším premiérem Petrem Fialou (ODS).

S prezidentem svůj krok kabinet vůbec nekonzultoval. Hradní mluvčí tento krok označil za bezprecedentní.

Ministr Macinka však ke zrušení rotace uvedl, že šlo o rozhodnutí vlády, které by mělo být respektováno. „Nemyslím si, že kancelář prezidenta je čtvrtou stranou naší koalice,“ dodal ministr.

Jak upozorňuje politolog Milan Školník, v otázce velvyslanců je nutná shoda: „Pokud by opravdu došlo ke stažení diplomatů, kteří měli být vysláni, musela by vláda přijít s novými jmény. Ty ale prezident Pavel stejně musí schválit. Nedá se tedy říct, že v tomto sporu by Petr Macinka či kabinet byl nějakým způsobem na koni: stejně nakonec musí dojít ke kompromisu.“

Shoduje se s ním i politolog Lubomír Kopeček: „V případě vysílání velvyslanců potřebujete souhru. Ministerstvo navrhuje kandidáta a prezident velvyslance jmenuje. Leckdy do toho vstupuje i premiér.“

„Jestli se trojúhelník zadrhává, tak máme velký problém pro fungování zahraniční politiky,“ dodává odborník působící na brněnské Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

Diplomaté už delší dobu varují před možným „polským scénářem“. V takovém případě by vláda mohla obejít pravomoci prezidenta tím, že by na ambasády vyjeli chargé d’affaires. Ti nepotřebují jmenování od prezidenta a vysláni jsou pouze ministrem zahraničí.

Spor o velvyslance podle Kopečka není v české politice novinkou: „Za Václava Havla a ministra zahraničí Kavana v letech 2000 až 2001 také nepanoval konsensus ohledně desítky nominací, což vedlo ke konfliktům. Toto by se tomu mohlo podobat.“

Vládní kabinet může dále na Pavla tlačit tím, že „zkrátí“ Kanceláři prezidenta rozpočet. Návrh rozpočtu na letošní rok vláda již sice schválila, kývnout na něj ale ještě musí Sněmovna.

„Ve Sněmovně pak může například pan poslanec Macinka podat pozměňovací návrh na snižování financí, které budou přiděleny Kanceláři prezidenta,“ vysvětluje politolog Aleš Michal z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

„To je určitě cesta, kterou se tento spor může vydat. Byť zkracování rozpočtu Kanceláře prezidenta republiky bych považoval za extrémní formu napětí, které mezi vládou a prezidentem může být,“ dodává Michal.

Naopak podle politologa Školníka by podobný krok ze strany vlády byl politicky obhajitelný: „Když vláda říká, že chce šetřit na svých ministerstvech a každý resort ušetří deset procent provozních výdajů, mohla by argumentovat tím, že Kancelář prezidenta bude zkrátka muset šetřit taky.“

Spor může probíhat i na poli reprezentace České republiky na klíčových summitech Severoatlantické aliance. Na nich typicky Česko zastupuje hlava státu. Vláda to ale může změnit.

Stejně jako všechny zahraniční cesty totiž i tuto schvaluje prezidentovi kabinet, který mu může žádost odmítnout. O takové možnosti otevřeně mluvil na své tiskové konferenci v úterý odpoledne předseda Motoristů Macinka.

„Pan prezident se nepohybuje v ústavním rámci, takže si myslím, že by na nadcházejícím summitu Severoatlantické aliance v červenci neměl být šéfem české delegace prezident, ale předseda vlády,“ uvedl ministr.

„V parlamentní demokracii, jako je ta naše, vládní kabinet může zkrátka říct, že zahraničně bezpečnostní úlohu chce zastávat sám. To znamená, že i na jednání NATO by jezdil premiér, případně někdo jiný z vlády, a ne prezident. Pokud si kabinet to právo vyhraní, prezident to musí respektovat,“ vysvětluje k účastem Česka na summitech politolog Školník.

Svůj postoj předseda Motoristů podle svých slov plánuje sdělit šéfovi NATO Marku Ruttemu. Na tiskové konferenci však přímo neodpověděl na dotazy, zda na kroku panuje shoda napříč vládní koalicí.

„Dovedu si představit, že do toho bude vláda prezidentovi házet klacky. Bude to ale primárně poškozovat Českou republiku jako takovou,“ dodává Kopeček.

Hrad v reakci na ministrova slova uvedl, že ve věci účasti prezidenta Pavla na summitu NATO je relevantní dohoda mezi hlavou státu a premiérem. V minulosti Babiš opakovaně tvrdil, že Česko bude na summitu zastupovat Pavel.

Vláda a Ministerstvo zahraničí může rovněž zkomplikovat nebo omezit některé cesty prezidenta Petra Pavla do zahraničí. Například tím, že mu kabinet neschválí „zapůjčení“ vládního letadla a resort zahraničí, který hraje koordinační roli, zase neposkytne logistiku, diplomacii nebo zajištění bezpečnosti.

„V minulosti se opakovaně tyto výhružky objevily, ale nikdy se nezhmotnily v tvrdou realitu. V květnu 2005 pohrozil tehdejší premiér Jiří Paroubek prezidentu Václavu Klausovi omezením nebo zákazem financování jeho zahraničních cest, zejména po Evropské unii, pokud nebude respektovat zahraniční politiku vlády,“ zmiňuje politolog Lubomír Kopeček. Tehdy šlo ale o spor mezi premiérem a prezidentem.

„Tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda sice taky neměl Václava Klause rád, ale hlavní konfrontační linie neběžela na linii Ministerstva zahraničí a prezidenta, jako tomu je nyní,“ poukazuje politolog na tehdejší rozdíl. A opět zdůrazňuje, že nakonec zůstalo pouze u slovní přestřelky.

V Ústavě České republiky stojí, že prezident zastupuje stát navenek, přijímá vedoucí zastupitelských misí a pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí. „Ideálně by tyto věci měly fungovat v souladu s Ministerstvem zahraničních věcí, ale dokážu si představit, že v tomto směru by mohl ministr Macinka takzvaně házet prezidentovi klacky pod nohy,“ upozorňuje politolog Kopeček.

I přestože spory vládního kabinetu s prezidentem mají precedenty v minulosti, podle politologa Kopečka je stávající situace vyhrocenější: „Upřímně, něco tak drsného si nepamatuju ani za těch konfrontací, co tu bývaly za Havla, Klause nebo Zemana. Toto je velmi osobní. Není to pěkné a pro českou zahraniční politiku je to nejlepší cesta k naprosté nekoordinovanosti a nečitelnosti.“