Hlavní obsah

Politika je střet idejí, ne nadbíhání lidem, říká Fialův kolega z univerzity

Foto: Tomáš Hájek / Masarykova univerzita

Neznám hodnotově konzistentnějšího člověka, říká na adresu Petra Fialy Jiří Hanuš.

Reklama

23. 1. 11:51

Navzdory úsporám může být politika nové vlády na kvalitativně jiné úrovni, míní brněnský historik a prorektor Masarykovy univerzity Jiří Hanuš. Nynějšího premiéra Petra Fialu zná jako málokdo.

Článek

Kromě nejbližší rodiny neexistuje v Česku mnoho lidí, kteří by toho s novým českým premiérem Petrem Fialou prožili tolik, jako brněnský historik Jiří Hanuš (58), nynější prorektor Masarykovy univerzity.

Znají se již od studií na filozofické fakultě, měli společné záliby, za komunistického režimu se pohybovali v prostředí tzv. skryté církve. Po převratu, v devadesátých letech, založil Petr Fiala s Jiřím Hanušem v Brně think tank Centrum pro studium demokracie a kultury, působili spolu v Revue Proglas. Dlouhá léta vedle sebe také pracovali v akademickém prostředí, jsou spoluautory dlouhé řady odborných publikací. Přáteli zůstali do dnešnich dnů, ačkoliv Jiří Hanuš - na rozdíl od Petra Fialy - do politiky aktivně nevstoupil.

Celoživotní souputník nynějšího premiéra je přesvědčen, že i přes nynější krizovou situaci v oblasti zdravotnictví, státních financí či energetiky pomůže jeho dávný přítel vrátit Česko mezi standardní demokratické země.

„Mně se na Petru Fialovi líbí stálost, vyrovnanost, trpělivé sledování vytčených cílů,“ říká profesor Jiří Hanuš v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Máme to brát jako návrat k masarykovským tradicím, když se do vysoké státní funkce dostává humanitně založený univerzitní profesor a po jeho boku další lidé s profesorským titulem?

V posledních třiceti letech bylo v politice mnoho akademiků, to není jen masarykovská tradice, ale tradice našich devadesátých let, kdy šli do politiky intelektuálové. Myslím, že je to vlastně standard. Kdo má dobré vzdělání, politické ambice a kompetence, proč by nešel do politiky? Ano, v současné vládě jsou dva bývalí rektoři Masarykovy univerzity. To vypovídá snad něco velmi pozitivního i o univerzitě, kde působím.

Mnozí si mohou zase myslet, že je takový člověk odtržen od reality, zahleděn do sebe a svého akademického bádání, nezná problémy z praxe.

To je nesmysl, nebo spíše nějaké literární klišé. Petr Fiala je politolog, což je dobrý základ pro porozumění politice. Nevím, proč by měl být univerzitní profesor odtržen od reality a proč by neměl znát problémy praxe. Je to člověk jako každý jiný, s problémy osobními a pracovními. V čem by taková „odtrženost“ měla spočívat? Nerozumím tomu.

Slovy předchozího premiéra, neumí řídit stát jako firmu.

Považuji za štěstí, že nový premiér neřídí stát jako firmu. Ono to totiž nejde. Jsou možná nějaké úrovně státní správy, které firmu připomínají, ale celkově je stát komplikovaným a symbolickým organismem. Nepochybuji ani o tom, že by Petr Fiala byl schopen nějakou firmu řídit, ale jsem rád, že takové bludné představy o státu v podání Andreje Babiše se už stávají minulostí – a doufám, že jednou provždy. Proč bychom měli v češtině slovo „státník“? To přece není jen manažer.

Věděl vždy o politice více než ostatní

Jak jste se vlastně s Petrem Fialou poznali? Jste zhruba stejně staří a oba jste studovali na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.

Známe se opravdu z doby vysokoškolských studií. Studovali jsme stejný obor, Petr v jiném ročníku. Na škole jsme se také seznámili, respektive při aktivitách, které přímo nesouvisely se studiem, ale bylo to společné prostředí. Hledali jsme tehdy něco víc, než nabízela tehdejší škola, v kruzích mimoškolních aktivit. Byli jsme společně naštvaní na úroveň tehdejší výuky, na tu normalizační hloupost a krutost.

Spojily vás společné zájmy a názory na svět?

Asi to byl takový společný pocit, že je třeba něco dělat – proti komunismu a normalizaci. Nevím, zda jsme tehdy měli společný názor na svět, Petr byl vždycky o krok napřed. Spíš jsme si tehdy takový názor utvářeli. Vzpomínám si například, jak věděl mnoho o politice, například o Izraeli, když my ostatní jsme ještě tápali.

O Petru Fialovi se ví, že se před rokem 1989 pohyboval i v prostředí tzv. podzemní či skryté církve. Jak moc vás to oba formovalo?

Ano, byla to pro nás formující zkušenost. Oba jsme znali spolupracovníky a žáky tajného biskupa Felixe M. Davídka – většina z nich totiž žila v Brně a okolí. Učarovala nám Davídkova odvaha, jeho životní osud, věznění za komunismu, schopnost budovat vzdělávací struktury. Hodně jsme o tom spolu mluvili a psali různé texty.

Petr se velmi dobře znal s biskupem Stanislavem Krátkým, kterému se říkalo „pan profesor“, jezdili jsme za ním v osmdesátých letech do Hrádku u Znojma. Společně jsme se však setkali s dalšími pozoruhodnými postavami – Josefem a Ludmilou Javorovými, Vladimírem Vítkem, Bedřichem Provazníkem, Ludvíkem Kolkem, Jiřím Krpálkem a mnoha dalšími. Všichni nás něčím oslovili, ovlivnili. Byli to obdivuhodní lidé, s určitým vnitřním ohněm.

Všiml jsem si, že jste po roce 1989 oba nedlouho pracovali v deníku Lidová demokracie, což byl vlastně stranický list lidovců. Co jste si od toho tehdy slibovali?

No, přece obživu a možná i trochu práci pro to, co tehdy bylo zapotřebí. A také možnost se veřejně a svobodně vyjadřovat. Měli jsme oba rádi vůni tiskárny – to tehdy opravdu ještě vonělo! Petr byl nějakou dobu v deníku, já v redakci časopisů, to nebylo sloučené dohromady, tak jsme pracovali odděleně. Já možná o něco déle než on.

V roce 1993 jste v Brně založili think tank Centrum pro studium demokracie a kultury, působili jste v Revue Proglas. Chtěli jste pro novou Českou republiku liberálně konzervativní budoucnost?

Centrum pro nás znamenalo opravdu společnou práci. Jednak na časopisech – ta do jisté míry přetrvává dodnes – tak na přípravě různých knih, přednášek, seminářů. Devadesátky byly dobou příležitostí, možností poznávání západního světa.

Vzpomínám na to rád. Jezdili jsme společně do zahraničí, plánovali projekty, psali články… pěkná doba. Možná vlastně nejhezčí v našem životě. Byl to opravdu závan skutečné, nefalšované svobody.

A co se týče té budoucnosti: My jsme si tehdy vyjasňovali, co znamenají ta dvě slova, konzervativní a liberální, a možná si to vlastně ujasňujeme dodnes. Už ne prostřednictvím časopisu Revue Proglas, ale nástupnického časopisu Kontexty.

Ale ano, vždycky jsme chtěli nějakou kombinaci liberálních svobod v tom klasickém pojetí v kombinaci s inteligentním konzervatismem a katolickým univerzalismem.

Téma sekularizace je zásadní

S nynějším premiérem jste autory řady společných publikací, dost času se týkají vztahu náboženství a současného světa, vztahu katolicismu a politiky, procesu sekularizace společnosti. Je to pro vás zásadní téma?

Pro mne asi ano, nevím, jak dnes pro Petra, patrně má mnohem konkrétnější starosti. Znovu se ale vrátím k těm devadesátým letům, to byla doba, kdy jsme cítili povinnost otevřít náboženská témata, vztah náboženství a politiky, otázku sekularizace.

Samozřejmě, že během těch třiceti let došlo k mnoha posunům, já se víc věnuju otázkám kultury, Petr politice. Sekularizace je ale téma, které nás asi musí stále zajímat, protože ovlivňuje obě oblasti, kulturu i politiku.

Nedávno jsme u nás psali o tom, že v nové české vládě je minimálně polovina lidi, která se aktivně hlásí ke křesťanství. Co byste od takové vlády očekával, jakou politiku bude akcentovat?

To je docela složitá otázka. Já si myslím, že po vládě Andreje Babiše je třeba sledovat především jasně ideově zakotvenou politiku, „politickou“, nikoli populistickou. To samozřejmě s křesťanstvím souvisí, v některých oblastech přímo, v jiných nepřímo. Předpokládám, že nová vláda bude akcentovat hodnoty svobody, práva a lidské důstojnosti.

To zní hodně obecně. Nepředpokládám ale, že by složení vlády, kde je hodně křesťanů, znamenalo nějakou klerikalizaci politiky. To už je nereálné, nevhodné, nezajímavé. Určité hodnoty západní, křesťanské kultury budou ale preferovány, to doufám.

Současný papež František apeluje na vlády celého světa, včetně evropských, aby přehodnotily svůj stále odtažitější vztah k uprchlíkům a projevili vůči nim ve větší míře křesťanské milosrdenství. Vy očekáváte, že tato vláda může dosavadní politiku přehodnotit?

Myslím, že nová vláda v tom může udělat trochu jasněji. Uprchlická otázka je totiž záležitost míry a odpovídající rozvahy. Nejde o to, že by vláda měla nějak najednou spustit v této věci nějakou „Willkomenskultur“, to by bylo nevhodné. Politika musí vždycky hledat to, co je možné, odpovídající domácí situaci a možnostem.

Nevíme ostatně, co se stane zítra, z mezinárodního hlediska je aktuální Ukrajina a Bělorusko a tamní možné konflikty. Nedávno vznikla krizová situace s migranty na bělorusko-polské hranici. Takové situace vyžadují rozhodnutí, která bych nezáviděl žádné vládě – současně je zapotřebí bránit hranice, kritizovat vhodným způsobem autoritativní režimy, které se snaží poškodit svobodný svět, a současně se chovat v rámci naší humanitní a humanitární tradice. Podle mne jsou to ty nejtěžší otázky dnešní doby.

I když se musí šetřit, politika může být lepší

Vše svědčí o tom, že nová vláda může lidem kvůli vysokému zadlužení státu a energetické krizi slíbit vlastně jen „krev, pot a slzy“. Není tu prostor na další rozdávání peněz. Lze tedy vůbec dělat nějakou „lepší“ politiku, která by u lidí měla šanci uspět?

Kvalitativně jiná politika je přece možná i tehdy, kdy je třeba šetřit. Je rozdávání peněz vždy dobré? Minulá vláda rozdávala tak, že by za chvíli už nebylo co rozdávat a bylo by to na úkor budoucích generací. Také nevím, proč by lidé měli vždy slyšet jen na rozhazování peněz – to by znamenalo, že už žádné jiné hodnoty na tomto světě neexistují. A to je i na mne příliš skeptický předpoklad.

Jak byste si takovou změnu k lepšímu představoval?

Nedávno vydané programové prohlášení vlády je snad dobrým předpokladem pro kvalitativně jinou politiku. Zachycuje podle mne podstatné věci, je velmi ambiciózní. Snad bude důsledně uskutečňováno. Nejde ale jen o jednotlivá témata. Je to otázka politické kultury, která je po minulé vládě a v rámci Zemanova prezidentství skoro na dně. Je zapotřebí se z toho dna zvednout. Z hlediska dlouhodobého jde podle mého soudu o otázku důvěryhodnosti politiky, což je běh na dlouhou trať.

Co jsou podle vás klíčové problémy, které by naše země měla prioritně řešit?

Petr Fiala je pojmenoval ve svém novoročním projevu. Zadlužení státu je samozřejmě důležitý problém, stejně jako inflace, energie atd.

Za sebe bych ale vyzvedl problém s pandemií, s covidem-19. To je opravdu bezprecedentní situace, kterou jsme dosud nezažili a která nás obrovským způsobem zatěžuje – a asi ještě dlouho bude. Způsobuje i rozdělení společnosti, vystupňování problému důvěry či spíše nedůvěry k institucím, medicíně, politice. Extrémně obtížná doba, kdy je třeba dobře předvídat. A i v tomto platí – potřebujeme nyní politickou politiku, politiku racionální, uvážlivou, nikoli populistickou. Potřebujeme lidi, kteří uvažují systémově jako Fiala, nikoli mikromanažersky jako Babiš.

Nedávno jsem v týdeníku Echo četl rozhovor s Milanem Uhdem, někdejším předsedou parlamentu, který Petra Fialu také dobře zná z brněnského prostředí. Zaujalo mě, když naznačoval, že nový premiér je v zásadě dosti euroskeptický, ale musí „držet basu“ s ostatními koaličními stranami. Myslíte, že Petr Fiala bude vůči „Bruselu“ volit výrazně jinou strategii než jeho předchůdci?

Rozhovor jsem nečetl, ale domnívám se, že nový premiér se už několikrát jasně vyjádřil, oč mu jde. O důstojnou, sebevědomou komunikaci s jednotlivými orgány EU, o prosazování českých národních zájmů.

V českém prostředí jsou přítomné extrémy – od nadšeného eurofilství až po názory o vystoupení z Unie. Obojí Petr Fiala odmítá. Podle mne jde o realistický scénář, který je již zčásti vykomunikován v rámci pěti vládních stran.

To, že je například ODS více kritická k některým tendencím než třeba TOP 09 nebo Piráti, to je zjevné. Pokud ale budou tyto strany chtít společně vládnout, musí dospět k určitým kompromisům. Nyní je třeba připravit předsednictví po Francii a sehrát tuto roli kvalitně. Víc a systematičtěji komunikovat, být vidět a slyšet, podílet se na zásadních rozhodnutích.

Řvoun ve volbách prohrál

Když už jste si s Petrem Fialou tak blízcí, nemluvili jste i o tom, že byste mu mohl dělat poradce?

Nevím, v čem bych mu radil. Ví o historii určitě tolik, co vím já. Je mnoho kompetentnějších lidí v celé řadě oblastí, které Petr potřebuje. Byl rektorem univerzity, na níž pracuji, tak o vzdělávání a školství také leccos ví.

O Petru Fialovi se mluví jako o člověku, který se snaží trpělivě hledat konsenzus, nebouchá do stolu, mnozí ale také říkají, že je spíše introvert, což není vlastnost pro politika, který by měl být miláčkem davů. Jaké vlastnosti byste u něj vypíchl vy?

Je omyl, že by byl současný premiér introvert. Ano, je trpělivý, nebouchá do stolu, nepoužívá příliš silné výrazy, to je pravda. A je smyslem politiky hledat vůdce, kteří by byli miláčky davů?

Dav je sporný subjekt, v minulosti vytvářený a zneužívaný. Miláček davů byl svého času jistý Adolf Hitler. Stojíme na jisté křižovatce. Opravdu hledáme vůdce, nebo slušné, standardní, hodnotově vyvážené lidi?

Mně se na Petru Fialovi líbí stálost, vyrovnanost, trpělivé sledování vytčených cílů. Hledá-li někdo nekonzistentního, nekompetentního řvouna, tak ten právě v minulých volbách prohrál.

Jste historik. Našel byste nějakou historickou paralelu pro situaci, v niž se nyní nacházíme?

Historik je pro mne principiálně někdo, kdo je v hledání paralel a analogií maximálně opatrný. Každá historická situace nám může něco připomínat, ale stejná není nikdy. Historie se neopakuje.

Historie nemá zákonitosti, je dramatem svobodných subjektů, soupeřením vůlí, rozvojem i cestami zpět. Jeden příklad: Epidemii jsme zažili naposledy ve velkém měřítku v případě španělské chřipky na sklonku první světové války a po ní. Je to ale stejné? Vůbec ne. Analogické? Sotva. Válečná situace, méně rozvinutá medicína, společenský kontext. Zcela odlišné poměry.

Ale pokud máte na mysli opět politiku, tak ta nyní představuje v české politice pokus o návrat z vyšinutí a propadu, které představovaly nejdříve Věci veřejné a posléze hnutí ANO. Jak jsem již řekl, stát není firma, ale složitý mechanismus. Politika je ideový střet, nikoli nadbíhání lidem. Máme znovu šanci se stát standardní demokratickou zemí. Petr Fiala k tomu nepochybně přispívá, a to zásadním způsobem.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované