Článek
Začátkem července bude v Ankaře dusno. Součástí české delegace na tamním summitu NATO bude nejen premiér Andrej Babiš, ale nakonec i prezident Petr Pavel. Tomu – na své poměry opravdu promptně – vyhověl Ústavní soud a přikázal vládě, aby účast hlavy státu na summitu zařídila. Předseda vlády už stručně vzkázal, že rozhodnutí soudců respektuje. Co se bude na summitu reálně dít, ale v tuto chvíli není vůbec jasné.
Hned na začátku je dobré si srovnat pojmy. Prezident Pavel nevyhrál svůj kompetenční spor s Babišovou vládou a ministerstvem zahraničí. Ústavní soud „jen“ vyhověl Pavlově žádosti o předběžné opatření. V něm se prezident dožadoval rychlého rozhodnutí o své účasti na akci, která se koná za necelé dva týdny, ale akreditace se uzavírají už tento pátek.
Dva z ústavních soudců (Jan Wintr a Dita Řepková) s rozhodnutím nesouhlasili a sepsali disentní stanovisko. Podle něj by neúčast Petra Pavla v Ankaře nezpůsobila takové škody, aby kvůli nim musel Ústavní soud sahat k tak mimořádnému prostředku, jakým je předběžné opatření. Je to názor umírněný, sympatický, ale menšinový.
Byl to právě časový tlak, který Pavla přiměl k návrhu předběžného opatření a většinu soudců k jeho rychlému přijetí. Je možné, že kdyby Babiš celou věc tolik nezdržoval a zatrhl Pavlovi účast v Ankaře rovnou na jaře – což klidně mohl, protože dával jasně najevo, že tam hlavu státu nechce –, mohlo se před Ústavním soudem do summitu stihnout standardní řízení.
Právníci šli do neznámého terénu a zabodovali
To nakonec stejně proběhne a jeho výsledek, ale i účel, je trochu nejasný.
Ústavní soudci zdůraznili, že rozhodnutí o předběžném opatření (a tedy účasti Pavla v Ankaře) nijak nepředjímá konečné rozhodnutí v samotném kompetenčním sporu. I když laicky se určitě dá předpokládat, že vyhovění žádosti o předběžné opatření znamená, že soudci nejsou k Pavlovým argumentům zcela hluší.
Pavlovo vítězství je tedy v tuto chvíli z ústavního hlediska jen dílčí. Na druhé straně je ale významné v tom, že si Pavel u Ústavního soudu prosadil to, oč stál nejvíce - cestu do Ankary. V tomto směru jeho právníci zabodovali, podání k soudu napsali velmi dobře, přinejmenším právě v části odůvodňující nutnost předběžného opatření.
Hlavní spor bude také zajímavý. Zbytek Pavlovy „kompetenční žaloby“ se totiž vesměs zabývá také jen účastí na summitech NATO. Kdo doufal ve spor, který vyjasní širší oblast střetávání kompetencí prezidenta a vlády v zahraniční politice, bude dost možná zklamán.
Pavel si místy poněkud protiřečí. Na jedné straně ve svém vyjádření píše, že chce vyřešit spor i v zájmu všech budoucích hlav států: „Je mou povinností pravomoci prezidenta v plném rozsahu nejen vykonávat, ale i bránit. Ne kvůli sobě. Ale kvůli všem prezidentům a prezidentkám, kteří přijdou po mně.“
Na druhé straně ale v samotném podání připouští, že rozhodnutí v kompetenčním sporu nemá takovou precedenční sílu jako standardní nálezy ústavních soudců. „Zároveň se po Ústavním soudu návrhem nepožaduje provedení abstraktního výkladu Ústavy obecně a pro futuro, nýbrž řešení skutečného a specifického kompetenčního sporu vycházejícího z konkrétních skutkových okolností jednotlivého případu.“
Role prezidenta v zahraniční politice může posílit
Pavlova argumentace stojí na tvrzení, že o své účasti na mezinárodních akcích rozhoduje výhradně prezident sám. Sdílení zahraničněpolitických pravomocí (kontrasignace) se má týkat jen „rozhodovací“ části výkonu pravomocí hlavy státu, v případě „protokolárních“ a „informačních“ úkonů podle Pavla prezident souhlas vlády nepotřebuje. Právě k protokolárním a informačním aktivitám mají patřit mezinárodní summity.
Úplně laicky řečeno, Pavel vládě neupírá právo rozhodovat o mandátu delegace či směru zahraniční politiky, ale odmítá představu, že by jej vláda mohla omezovat v jeho zahraničních cestách nebo právě v účastech na různých vrcholných shromážděních, byť konkrétně „žaloba“ hovoří jen o summitech NATO.
Není jasné, jak se Ústavní soud k tomuto výkladu nakonec postaví. V případě Ankary ale Pavla zjevně vyslyšel. Kdyby Pavlovi vyhověl i v hlavní části sporu, bude to – přes zmíněnou nižší precedenční váhu – chtě nechtě znamenat výrazné posílení pozice všech budoucích prezidentů v české zahraniční politice.
Nic hezkého do budoucna
Dosud Ústava spoléhala na schopnost politiků dosáhnout politické dohody. A k dohodám také dlouhých 30 let v otázce summitů NATO i mnoha dalších docházelo. Až Motoristé se rozhodli pro dětinskou mstu za nejmenování Filipa Turka ministrem, rozehráli současný konflikt, Andrej Babiš jej nedokázal uklidnit, Petr Pavel odmítl ustoupit, a tak jsme tam, kde jsme.
Ačkoli si Pavel summit v Ankaře určitě užije (i bez večeře), dobrá zpráva to nakonec není pro nikoho. Andreje Babiše sice ústavní soudci tak trochu vysvobodili z jednoho konfliktu s hlavou státu (na jedné straně vyhověl koaličním partnerům a neustoupil, na druhé prezident dosáhne svého), ale je jen otázkou času, kdy se rozhoří konflikt další. Potupné selhání při hledání kompromisu v takto banální otázce nevěstí do budoucna nic hezkého.
Je to patrné i z vyjádření ministra zahraničí Petra Macinky, který nesmyslně mluví o „ústavním puči“, neodpustil si „soudruha prezidenta“, ačkoli o „soudruhu premiérovi“ ho mluvit neuslyšíte. Prezident podle něj „vyhlásil válku vládě“, jako by to, co se dělo dosud a v čem Macinka sám vydatně ládoval kanóny, válka nebyla.
Válka nekončí
Do pondělního jednání vlády má ministr zahraničí čas vymyslet Pavlovi co nejpotupnější formu účasti na summitu, čemuž se jistě bude věnovat se vším úsilím, jehož je schopen.
Petr Pavel na summit do Ankary z mnoha důvodů patří a mnozí účastníci ho tam nakonec jistě rádi uvidí. Těmi základními důvody jsou ústavní zvyklost obecně a expertíza tohoto prezidenta konkrétně, ale našly by se další.
Způsob, jímž si účast vymohl, ovšem vnitropolitickou situaci nijak neuklidní. Uražená ješitnost Petra Macinky a posílené ego Petra Pavla naopak slibují mnoho dalších ošklivých konfliktů. Pavel vyhrál jednu bitvu, ale válka, v níž nejvíc trpí politická kultura a pověst Česka, nekončí ani náhodou.
