Článek
Vláda Andreje Babiše tasila své zbraně v kompetenčním sporu s prezidentem Petrem Pavlem. Její obsáhlé 80stránkové vyjádření pro Ústavní soud je zajímavé čtení a právníci Legislativní rady vlády na něm určitě nechali kus práce. Ukazuje, že koaliční kabinet nechce dát svou kůži lacino.
Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc zároveň požaduje, aby byl z rozhodování o sporu vyloučen dosavadní soudce zpravodaj Pavel Šámal, který se podle Tejce i vládního stanoviska dopustil procesních chyb. Nejvíce mu vláda vyčítá, že před rozhodnutím o předběžném opatření, jímž soudci přikázali vládě vzít Petra Pavla na summit do Ankary, nedal vládě prezidentův návrh k dispozici a neumožnil jí vyjádření, ačkoli se to podle Tejce dalo stihnout.
Prvních zhruba 20 stránek vládního stanoviska je vůbec převážně věnováno pláči nad rozlitým mlékem, přesněji řečeno vysvětlování, proč vláda s vydáním předběžného opatření nesouhlasí. V zásadě jde o shodné argumenty, jaké uvedli ve svém disentním stanovisku k předběžnému opatření soudci Wintr a Řepková, těm k tomu ovšem stačil zhruba desetinový prostor: předběžné opatření bylo využito neuměřeně a nesprávně vzhledem k tomu, že případná neúčast prezidenta na summitu v Ankaře nepředstavovala riziko závažných škod na ústavním pořádku či zájmech republiky.
Z hlediska samotného kompetenčního sporu nedává tato dlouhá úvodní pasáž vládního materiálu příliš smysl, ale poskytuje to vhled do uvažování vládních právníků. A může fungovat i jako určitá psychologická hra: vláda naznačuje soudcům, že už jednou jednali v rozporu s principem uměřenosti, a tak by se snad slušelo, aby se alespoň v samotném rozhodování o sporu drželi více při zdi.
Zároveň se tu ale Tejc dostává na poměrně tenký led. Přímý útok na soudce Šámala, snaha vyřadit jej z kauzy a také zmínky o „soudním aktivismu“ naznačují, že vláda vnímá Ústavní soud nikoli jako arbitra ve sporu s prezidentem, ale jako dalšího protivníka. To je poměrně nebezpečný přístup.
Soudní rozhodnutí je jistě možné kritizovat a také se to zhusta děje. Kritika by ale neměla přecházet ve zpochybňování samotného postavení Ústavního soudu jako rozhodčího v zápasech o výklad ústavnosti.
Už proto, že řízení před Ústavním soudem neumožňuje žádný opravný prostředek nebo krok k jiné instanci. Existuje riziko, že si vláda v rámci permanentní volební kampaně udělá z ústavních soudců soupeře a následně případnou porážku v kompetenčním sporu s prezidentem vyloží jako prohru v politickém boji s Ústavním soudem (nikoli u Ústavního soudu).
Náznakem takového uvažování byly už předchozí řeči o „ústavním puči“ nebo o rušení Ústavního soudu. Takové úvahy, podle nichž by se ústavní spory měly zřejmě řešit podle počtu lajků na sociálních sítích, zpochybňují samotné předivo českého ústavního systému.
Mnohé vládní argumenty v materiálu jsou relevantní. Smysl například dává pasáž, která ukazuje, že ze samotného návrhu Pavlovy kompetenční žaloby není jasné, čeho chce hlava státu dosáhnout.
Naopak nepříliš přesvědčivě se vláda snaží vysvětlit, že s prezidentem nejednala „ve zlé víře“, jak jí Pavel vyčítá. Silnější jsou zase pasáže, v nichž vládní materiál rozebírá prezidentovy argumenty kolem plné suverenity hlavy státu v rozhodování o vlastní účasti na mezinárodních setkáních.
Tak jako ze „žaloby“ prezidenta republiky i z vládní odpovědi čouhá jako sláma z bot zásadní sdělení. Mnoho chytrých právnických hlav tráví mnoho a mnoho hodin tvrdou prací a vymýšlením sofistikovaných výkladů a argumentů, protože prezident a předseda vlády spolu nedokážou standardně komunikovat a dosáhnout politické dohody. Andrej Babiš a Petr Pavel by se všem zúčastněným právníkům měli za trest složit na výplaty.
Prezident přednesl své argumenty a vláda nyní předkládá svoje. Silné pasáže, laciné kličky i nějaké ty fauly lze najít v obou materiálech. Rozhodne soud. Snad obě strany udrží své emoce na uzdě a dokážou před verdiktem i po něm uznat roli ústavních soudců jako nezávislých a konečných arbitrů, nikoli jako spojenců protivníka. Snad také soudci v Brně najdou rozvahu a dokážou mezi argumenty obou stran prokličkovat k uměřenému verdiktu, který neotřese základy českého parlamentarismu.
Pokud budou obě tyto podmínky splněny, existuje šance, že kompetenční spor Pavla s Babišem nenadělá v českém ústavním pořádku žádné další větší škody. Na rozdíl od neschopnosti vrcholných politiků komunikovat mezi sebou a domluvit se - ta bude dělat paseku dál.
