Článek
Martin Gabčo přivádí syny Marka a Martina do školy, jejich starší sestra už vyrazila sama. Brněnskou Základní školu Merhautovu děti dobře znají, letos nastupují do osmé, páté a první třídy.
„V sobotu jsme byli nakupovat pomůcky. Dostali jsme dlouhé seznamy, tolik věcí, strašné,“ směje se otec. „Taky mám dvě práce, to by se nedalo,“ dodává jedním dechem.
Je krátce po čtvrt na osm. Před budovou prvního stupně rychle přibývají rodiče s dětmi. Mezi nimi také Jurij Ulinets. Před školou stojí s manželkou, snachou a vnukem Vadimem. Na třeťákovi je znát nervozita.
Na ZŠ Merhautovu dnes poprvé po prázdninách zamířily stovky dětí.
Zatímco jeho děda s babičkou žijí v Česku už 25 let, Vadim s rodiči přicestoval z Ukrajiny teprve před několika měsíci, po vypuknutí války.
„Jde sem do školy poprvé. Chceme to zkusit. Vnuk se celý rok doučoval na dálku. Snad to zvládne. Bylo pro ně těžké rozhodování, jestli z Ukrajiny odejít. Když Putin poleze dál, bude už pak pozdě,“ říká Jurij.
„Merhautka“ dlouhodobě bojuje s nálepkami problémové oblasti. I když se situace v brněnském „Bronxu“ rok od roku zlepšuje, čtvrť trpí potížemi vyloučené lokality. A všechny se odrážejí ve škole.
„Z 560 žáků máme asi 80 procent romských dětí a teď asi 70 ukrajinských dětí. Stane se nám, že dítě skončí u nás, protože je jinde nechtějí. Pokud máme jen trochu místo, vezmeme je. Náruč je otevřená, byť to samozřejmé přináší drobné komplikace,“ povídá ředitelka Jana Foltýnová, které vede školu přes 20 let.
V posledních měsících navíc musejí zvládat i napětí mezi Romy a Ukrajinci. „Zlom přišel po přehradě,“ zdůrazňuje učitelka Zuzana Hanzelková, která je zároveň metodičkou prevence.
Lucie Soukupová svého syna zavedla v první školní den do přípravného ročníku. Jeho základní školou ale „Merhautka“ nejspíše nebude.
Připomíná červnovou smrtelnou potyčku, po níž zemřel 23letý romský mladík. Tragédie pak vztahy vyhrotila. „Děti něco slyší doma, pak přijdou do školy a někdy mluví o věcech, kterým nerozumí. Přebírají negativní nálady z rodiny,“ doplňuje Hanzelková.
Také její kolegyně Šárka Slívová přidává stejnou zkušenost. „Říkáme jim, že se nemusí kamarádit, ale vzájemně se respektovat,“ zdůrazňuje.
„Nechte toho, nebo vytáhnu nůž“
Ke konci školního roku tady museli řešit i vypjatou situaci. „V osmé třídě byla slušná, hodná dívenka z Ukrajiny. Česky rozumí všechno. V červnu po incidentu začala slýchat narážky o vrazích. Dívčina pak, aby měla pokoj, vypustila z úst k ostatním, ať už toho nechají, nebo ten nůž z aktovky taky vytáhne,“ tlumočí incident ředitelka.
I když dívka ve skutečnosti žádný nůž neměla, na škole to vzbudilo poprask. A slovní přestřelka si začala žít svým životem. „Jedna maminka si pak přišla pro děti do školy s tím, že se bojí, aby nějaké ukrajinské dítě to její nezabilo. Mluvili jsme s ní a snažili se ji zklidnit,“ vypráví Hanzelková.
Soužití komunit tak o prázdninách řešili i se sociálními pracovníky, politiky, policisty i dalšími řediteli. Merhautova patří ke čtyřem školám v centru, kde se soustředí nejvíc dětí z obou menšin.
„Jakákoli koncentrace žáků z jakékoli skupiny není správná. Nicméně vyplývá ze spádovosti škol. Plyne z toho, kde ty romské nebo ukrajinské rodiny bydlí, a vedení má povinnost spádové děti zapsat,“ vysvětluje ředitelka Foltýnová.
Podle ní předsudky plynou z mimoškolního prostředí. Pedagogové i asistenti jejich vyvracení budou věnovat i speciální třídnické hodiny. „Prevenci jsme věnovali velikou pozornost. Nemáme strach, ale určitě jsme ve střehu,“ říká ředitelka.
Děti se do školy těšily. V první den je přivítala také ředitelka školy.
Ve shluku rodičů a dětí před školou čeká také paní Mariana se svojí dcerou Aničkou. Jsou z Ukrajiny, dcera dnes nastupuje do druhé třídy. Mariana napětí mezi oběma skupinami cítí, celá situace jí přijde nepříjemná.
„Mě nebo mé dítě nikdo neuráží. Je to ale trochu tak, že se jim zdá, že za všechno můžeme my. Snažím se tomu vyhýbat. Kdyby se ale něco stalo, určitě bych volala policii,“ vypráví Mariana a hladí očividně nedočkavou dcerku po vlasech.
S nevhodným chováním mezi spolužáky se prý dcera nesetkala. „Doufám, že ani do budoucna žádné potyčky nebudou. Tak pojďme, Aničko,“ říká a následuje učitelku, která je odvádí do třídy.
Mezi desítkami rodičů budoucích nebo současných školáků stojí také Lucie Soukupová se synem Vojtěchem. Letos na Merhautově nastupuje teprve do přípravného ročníku, o jeho dalším směřování má jeho matka jasno. „Do první třídy tady určitě chodit nebude,“ říká jednoznačně a naráží také na problémy komunit.
Škola pod dozorem policie
I kvůli prevenci teď bude Merhautova s dalšími třemi základními školami pod větším dohledem policie a strážníků. Ráno dva z nich popocházejí opodál na protější straně ulice.
Dnešek byl prvním školním dnem také pro syna Lucie Holé.
„Před základními školami bývají běžně. Jen nám v prvním týdnu školu ohlídají i po výuce, což obvyklé nebývá,“ porovnává ředitelka.
Někteří rodiče mají i přesto stále obavy. „Je to prostě jen spádová škola. První stupeň je asi ještě únosný, ale je možné, že nakonec budeme řešit přestup,“ povídá další z matek Lucie Holá, když se synem schází schody z jeho první hodiny ve škole.
„Bojím se, že se tady může něco stát. Úplně totiž nevím, jak na sebe děti budou reagovat,“ pokračuje, zatímco její syn přebírá drobnosti, které ve třídě dostal.
Mezi jeho vrstevníky je taky prvňák Sam Gaži. Jeho starší sestra už chodí do třetí třídy, prvního dne se tak příliš nebál. Jeho otec potvrzuje slova většiny oslovených rodičů – situace není lehká, ve škole přílišný tlak mezi rodiči ani dětmi ale nevnímá.
„Napětí mezi Romy a Ukrajinci je cítit ze všech stran a cítí to všichni, i Češi v práci. Ale myslím, že tady na škole je to v pohodě. Slyšel jsem, že nějaká ukrajinská děcka u sebe nosí kudlu a mají nějaké připomínky, ale to se může stát i u našich děcek romských,“ vrací se Vladimír Gaži k popsané situaci, která už se k rodičům dostala v jiném podání.
Děti na Merhautku přivedla taky Olga Cínová (vlevo).
Před školou postává s kočárkem Olga Cínová. Do školy tady chodí tři její děti. Pochvaluje si perfektní učitelky a vnímá změny po začátku války na Ukrajině. „Naše děcka se musela trochu přizpůsobit, protože ta ukrajinská moc nemluvila česky,“ vypráví.
„Dcera přišla domů a začala se mnou mluvit ukrajinsky. Byla jsem úplně z toho paf a říkám jí: ‚Hlavně ne sprostý slova!‘ Odvětila, že ne. Prý musí znát pozdravy, slova jako svačina a podobně,“ směje se paní Cínová.
I přesto se rozohní nad chováním některých nových příchozích Ukrajinců. „Hlavně ti mladí dělají problémy. Blízko nádraží je policie pořád. Ti stálí znají naše zvyky, systém komunity. Ale nemůžu všechny házet do jednoho pytle,“ dodává.
A snaží se problémy uprchlíků pochopit. „Děcko za válku nemůže. Kdyby tady vypukla válka, taky bychom každý utíkali,“ má jasno.
Ukrajinec Jurij si 25 let v Česku pochvaluje. „Znám spoustu místních. Samozřejmě je hrozné, když se něco semele. Jak u nás, tak u nich jsou lidi dobří i špatní,“ říká.
Martin a Marek Gabčovi dnes taky zamířili do školy.
Martin Gabčo se pomalu loučí se syny Martinem a Markem. Bydlí nedaleko od školy, kousek od ubytovny plné Ukrajinců. „Jsou tam samé rodiny s dětmi. Zatím žádné problémy nepociťujeme. Neměli jsme s nimi žádný konflikt. Jak si rodiče vychovají dítě, takové je. Je to můj obraz, můj syn,“ říká.
