Článek
Ani plzeňské pivo, ani jízda králů. O naší zemi se v poslední době ve světě zřejmě nejvíc mluví díky Mnichovu 1938. K osudu Československa po tragické dohodě velmocí v předvečer druhé světové války bývá přirovnáván možný vývoj aktuálních konfliktů na Ukrajině i na Blízkém východě. Paralely ale někdy povážlivě kulhají.
„Izrael se nestane Československem 21. století,“ prohlásil naposledy v úterý 29. července izraelský ministr zahraničí Gideon Saar. „Neobětujeme svou vlastní existenci kvůli appeasementu dalších zemí. Nevzdáme se našich základních zájmů kvůli domácí politice některých zemí, které ztratily kontrolu nad svými zájmy.“ Saar tím reagoval na oznámení francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, že Francie v září uzná Stát Palestina.
Může nás těšit, pokud příměr šéfa izraelské diplomacie přiměje někoho v zahraničí zapátrat, co a kde bylo Československo. Proč a jakou přineslo v roce 1938 oběť. A třeba i jak s tím souvisí dnešní Česko. Jestli se tomu dá říkat reklama, pak „Mnichov“ aspoň trošku odčiňuje historické trauma.
Spíš ale platí, že fungujeme jako pouhá součástka srozumitelné politologické šablony. Jako aktér v čitelném – a dnes bohužel opět aktuálním – symbolu. Vrcholní politici dobře vědí, že Mnichov či mnichovanství znamenají memento prvního řádu. Hanbu, slabost, ustupování zlu. Klídek na účet spojence, jímž se ovšem predátor nenasytí, takže válka stejně přijde.
Stejnou zkušenost jako Československo v září 1938 v Mnichově udělalo se západními appeasery hned rok po nástupu Hitlera – 1934 – i Rakousko a v září 1939 Polsko. O pomoc volající Vídni odmítly dát Londýn a Paříž garance státní nezávislosti, a vehnaly ji tím do náruče Mussoliniho Itálie. Po nacistickém útoku na Polsko sice západní demokracie vyhlásily Hitlerovi válku, ale pak jen bezmocně vyčkávaly. Obojí bylo zlé, ale jen pojem Mnichov se stal esencí krátkozraké zbabělosti.
Přízrak nad Ukrajinou
Kde varování před novým Mnichovem poslouží a padne dokonale, to je Ukrajina. Tamní početná ruská menšina ve východním pohraničí byla v klidu, dokud se v Moskvě nezrodil diktátor Putin. Jako kdysi Hitler československé Němce, tak i kremelský vládce zneužil ukrajinské Rusy jako záminku pro svou imperialistickou válku.
V pravém slova smyslu „mnichovskou“ čili předválečnou fázi konfliktu Kyjev úspěšně eliminoval aktivní obranou proti agresorovi. Pořád však hrozí, že Západ v čele s americkým prezidentem Trumpem zaplatí Putinovi za mír částí Ukrajiny nebo i Ukrajinou celou. Možná postupně obojím, jako Hitler dostal Sudety a následně protektorát. S čímž se ani Rusko nespokojí.
V případě Izraele je to ale s mnichovským příměrem přece jen složitější. Příběh se sice odehrává v podobných kulisách: Vzkříšený židovský národ brání svůj vytoužený stát proti odporu zradikalizované arabské komunity uvnitř hranic, jíž fandí obyvatelstvo okolních arabských států. Jasné je i to, že nově vzniklý Stát Palestina by se pravděpodobně stal diktaturou teroristického Hamásu a dalším protivníkem Izraele, který by byl slabší o odtržené území.
Hamás jako „Henlein“. Kde je ale „Hitler“?
Jenže odlišnosti nejsou nevýznamné. Zaprvé Pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu ani Východní Jeruzalém nejsou nedílnou součástí země, jako byly historicky Sudety. Nejde o území, na němž roku 1948 v souladu s rozhodnutím OSN vznikl Izrael. Židovský stát všechna tři teritoria okupoval roku 1967, byť v rámci vnucené tzv. šestidenní války, kterou proti němu vedly Egypt, Sýrie a Jordánsko.
Zadruhé, v palestinské paralele schází „Hitler“. Gazský Hamás je možná „Henleinem“, ale jaký mocný zloduch tahá za nitky zvenčí? Vzdálený íránský vůdce Chameneí? Současní izraelští sousedé dnes naštěstí hrozbu nepředstavují, egyptský prezident Abd al-Fattáh as-Sísí, jordánský král Abdalláh II., libanonský prezident Joseph Aoun a teď už i nový syrský vůdce Ahmad Šara se jeví spíš jako příznivci smluvní koexistence.
A zatřetí, ani Macron není žádným „Chamberlainem“, zachráncem míru. Už jen proto, že ho nikdo nenutí jezdit na potupné audience do Bad Godesbergu nebo Obersalzbergu, kde si svá dovolenková sídla stavěli prominentní muži třetí říše včetně Hitlera. Mimochodem, tím spíš by Macron neměl svévolně tlačit dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Vliv arabských a muslimských přistěhovalců je sice ve Francii velký, ale Paříži jde v tomto případě tradičně spíš o udržení image iniciativní velmoci s vlastní „zónou vděku“. Však něco podobného zažilo po roce 1918 i prvorepublikové Československo.
Každopádně mír či příměří v Gaze není a ani nemůže být – na rozdíl od československé krize v roce 1938 – předmětem zahraničněpolitického diktátu velmocí ve stylu „o nás bez nás“. Zůstává vnitropolitickým sporem mezi izraelskou vládou a zástupci Palestinců. Což samozřejmě nevylučuje zprostředkování dialogu zvenčí.
Nedělejme z „Mnichova“ frázi
Že příměr izraelského ministra Saara s Mnichovem poněkud kulhá, vůbec neznamená, že hluboké izraelské obavy z vyhlášení Státu Palestina nejsou namístě. Ale se strašáky šermujícími v podvědomí s přízraky typu Hitlera by se mělo šetřit. Zvlášť když okolnosti úplně nesedí.
Jeden reálný „Mnichov“ vznášející se nad Ukrajinou bohatě stačí. Tragická zkušenost roku 1938 se nesmí stát nadužívanou frází. Jako jí byla za komunistů, kdy všudypřítomné heslo „Již nikdy Mnichov“ uspávalo, a až teď se budíme uprostřed exploze mnichovanství.
