Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Apokalyptické scény destrukce a bídy v Pásmu Gazy uvádějí do chodu paralelu s holokaustem. A to nejen ve světě, ale i v Izraeli. Bývalý premiér Ehud Olmert označuje vládou plánovaná „humanitární města“, kam mají být Palestinci napěchováni, za „koncentrační tábory“. Básník Agi Mishal tvrdí, že propagované „konečné vítězství“ zavání „konečným řešením“.
Až dosud platilo, že holokaust je tak ojedinělým zločinem v dějinách, že je jeho využití pro nějaké srovnání ve faktickém či jen metaforickém smyslu nevkusné, hlavně ale nepřípustné. Používejme, pokud nutno, slovo genocida – ať už se bavíme o Srebrenici, Rwandě, ukrajinské Buče, Darfúru či Rohinzích v Barmě. Holokaust nechme na pokoji kvůli památce systematicky, ve velké míře průmyslovým způsobem zavražděných Židů. Zabraňme zkrátka jeho trivializaci.
Tak to musí dál zůstat. Že v samotném Izraeli někdo tento princip porušuje? Nevadí. Nikomu zvenčí to nesmí posloužit jako alibi.
Jenže na druhou stranu je problém v tom, že válka v Gaze trvá už předlouhých 21 měsíců. A vedena je tak krutým a likvidačním způsobem, že Izrael postupně ztrácí podporu svých přátel a stoupenců. Nikdo se už na to, co se tam děje, nechce dál dívat, a tak Izrael přichází o sympatie - které jsou přitom hodně dané právě holokaustem.
Jinými slovy, jakkoliv budeme paralelu s holokaustem nadále z jasných a pádných důvodů odmítat, při pohledu na vychrtlé palestinské děti, celé dílo zkázy a brutální gazanské tlačenice u vývařoven si patrně musíme začít připouštět jednu věc. Přinejmenším není zase až překvapivé, že se ve veřejném prostoru začala objevovat.
Hra o sympatie je stěžejní dimenzí konfliktu od vzniku Státu Izrael. Palestinci, kteří ve vojensko-technickém smyslu vždy tahali za kratší konec, to vědí, a proto od počátku pracují na tom, aby vypadali jako oběti zvůle. Bohužel jim příliš mnoho lidí ve světě bylo připraveno na tento trik skočit, podlehnout citovému vydírání a opominout klíčový fakt: Izrael byl ochoten několikrát, třeba v rámci dohod z Osla v 90. letech minulého století, nabídnout velké ústupky výměnou za mír. Palestinci to ale odmítli. Dál sázeli na teror, který vyvrcholil předloni 7. října, kdy Izrael přepadli, pozabíjeli více než tisíc lidí a dalších 251 unesli do Gazy.
Izraelská odveta byla strašná - a pochopitelná. Byla spravedlivá. Jenže teď nastal čas, kdy je nutné říct, že co je moc, to je moc.
Nyní už spravedlivá prostě není. Izrael po ztroskotání posledního příměří v březnu zastavil humanitární pomoc včetně kojenecké výživy. Vypukl hladomor, a tak až teď, po nátlaku, povolil částečné obnovení dodávek. Zároveň už delší dobu vytváří uvnitř Gazy podél hranice nárazníkové pásmo široké dva kilometry, kde vše srovnává se zemí. Zbylé stavby v Gaze, beztak většinou zničené, postupně demoluje.
Vláda v Jeruzalému to vysvětluje jako nezbytné, jednou aby vytvořila koridory pro tanky, jindy kvůli bezpečnosti vojáků, potřetí kvůli likvidaci skrýší Hamásu. Spíše však se zdá, že pracuje na tom, aby se lidé neměli kam vrátit. Nemá pro ně jiný plán než ještě dusivější sevření ve vyhrazených zónách uvnitř Pásma Gazy, popřípadě vyhnání někam do zahraničí - ovšem, nutno dodat, s tím, že zatím žádná země nevyjádřila ochotu židovskému státu tento „trn v patě“ vytrhnout a přijmout dva miliony zbědovaných a samozřejmě zradikalizovaných lidí.
Šílená, zjevně nereálná „vize“ budoucnosti je vedle samotných záběrů každodenního děsu a běsu snad nejtristnějším rozměrem toho, kam až věc zašla. Či přesně řečeno, proč se misky vah sympatií přehupují ve prospěch Palestinců. A proč Izrael, při vší úctě, přestává být poprvé ve svých dějinách hoden toho, aby se dále vydával za přirozeného strážce odkazu holokaustu.
