V krizích jsme štědří, chybí vytrvalá pomoc, říká ředitel o výzkumu dárců

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Češi a Češky podle nového výzkumu Analytického ústavu STEM ve spolupráci s Nadačním fondem Donio nešetří na pomoci druhým. Jen v loňském roce odpracovali dobrovolnickou práci v rozsahu 95 tisíc plných úvazků a nějaký finanční dar darovala asi polovina.

Dárcovství navíc stále roste. „Za posledních 10 let došlo asi k trojnásobnému nominálnímu nárůstu darů ze strany firem a fyzických osob a i po očištění o inflaci to stále představuje nějaký dvojnásobný nárůst,“ popisuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy ředitel výzkumu Jaroslav Mazák. Nejvíc na to měla vliv především válka na Ukrajině.

Pomoc jde Čechům nejlépe v krizových situacích - jako bylo například tornádo na jižní Moravě -, kultura dlouhodobého dárcovství ale zatím chybí. V tom se výrazně lišíme od západních zemí, hlavně USA, kde je dlouhodobá podpora organizací běžnější.

Jedním z důvodů rozdílného vývoje filantropie v Česku může být podle Mazáka i komunistická minulost. „Má nepochybně dopady na to, jak u nás funguje občanská společnost,“ vysvětluje.

Ve vašem novém výzkumu indexu solidarity zmiňujete, že jde o první takto podrobné zmapování filantropie u nás, ve kterém teď chcete dál každoročně pokračovat. Máme ale už teď nějaký přehled o tom, jak se štědrost Čechů dlouhodobě vyvíjí?

Z hlediska štědrosti a darování dokážeme říct, že za posledních 10 let došlo k nárůstu. Existuje totiž ještě další výzkum, který jsme realizovali my v Analytickém ústavu STEM pro Úřad vlády s podporou Technologické agentury České republiky. V něm se opíráme o dary, které lidé a firmy uplatňují v daňových přiznáních pro slevu na dani, a ukázalo se, že za posledních zhruba 10 let došlo asi k trojnásobnému nominálnímu nárůstu darů ze strany firem a fyzických osob a i po očištění o inflaci to stále představuje nějaký dvojnásobný nárůst. To znamená poměrně jasný trend rostoucí štědrosti.

Je ale potřeba říct, že v tomto výzkumu jsme zachytili jenom určitý úsek dárcovství, konkrétně ten, který se objevuje v daňových přiznáních. Nově teď však zahajujeme časovou řadu, která na dárcovství nahlíží mnohem komplexněji, včetně toho, co darují zaměstnanci, za které zpracovává daňové přiznání jejich zaměstnavatel, a taky včetně darů, které vůbec do přiznání nevstupují, protože se dárci z nějakých důvodů rozhodnou je tam neuvádět, nebo třeba daňová přiznání nepodávají. Takže komplexita obrázku, která vzniká s novým výzkumem, je výrazně vyšší.

Čím si nárůst štědrosti vysvětlujete?

Do velké míry byl akcelerovaný krizovými událostmi posledních let. Nejdříve covidovou pandemií, poté různými přírodními katastrofami, jako bylo tornádo na Moravě, a nakonec především válkou na Ukrajině, která dárcovství posílila nejvíc ze všeho.

Jaký měly na nárůst vliv online dárcovské platformy, jako je třeba Donio?

Tyto platformy rozvoji hodně pomáhají. Je to vidět i na tom, že u dvou největších z nich, což je Darujme a Donio, došlo k trojnásobnému nárůstu jenom za poslední tři roky. Zároveň je to nástroj, jak můžou i menší organizace efektivněji oslovovat své dárce nebo jak můžou i jednotliví lidé, kteří potřebují pomoc například s nějakou těžkou a draze léčitelnou nemocí pro sebe či pro své blízké, oslovit s žádostí o pomoc a solidaritu širokou veřejnost. Sbírky je pak jednoduché nejenom zakládat, ale také šířit povědomí o nich například na sociálních sítích.

Jak je na tom Česko se solidaritou ve srovnání s ostatními zeměmi?

Velké mezinárodní srovnání nabízí třeba World Giving Index, ve kterém Česká republika vychází dlouhodobě jako nějaký lepší průměr. Tento výzkum nám ale neumožňuje jít moc do většího detailu a ta srovnatelnost je tam jen velmi hrubá.

Další srovnání ale můžeme vyvodit z našeho nového výzkumu. My například víme, že v některých západních zemích, a nejvíc to asi platí o Americe, je kultura silnějšího dlouhodobého dárcovství. Je tam běžnější o dárcovství mluvit a vyjadřovat hrdost, že člověk organizaci dlouhodobě podporuje. U nás je tomu jinak. Jsme velmi štědří hlavně v prvních momentech, kdy propukne nějaká krize, ale vytrvalá, pravidelná a dlouhodobá pomoc je pro nás těžší. Na každého člověka, který si myslí, že je o vlastním dárcovství fajn mluvit, protože to pomáhá myšlenku normalizovat a podporovat v tom ostatní, připadají dva lidé, kteří to odmítají, a naopak mluvení o vlastním dárcovství považují za nevhodné a za vychloubání.

To znamená, že stojíme před výzvou, jednak jak vůbec rozšířit myšlenku, že darovat je normální, a za druhé, jak se posunout víc k pravidelnému dlouhodobému dárcovství, které je velmi důležité pro stabilní fungování organizací. Potřebují ho, aby věděly, že se mohou na dary spolehnout, že mohou plánovat, že mohou vytvářet rezervy pro krizové situace. Krizové situace z posledních let totiž ukazují, že organizace, které mají za sebou tyto pravidelné dárce a vytváří rezervy, potom dokážou mnohem rychleji reagovat a poskytovat pomoc v tom duchu, jak se říká, že kdo rychle dává, tak dává dvakrát.

Proč u nás převažuje jednorázová pomoc před tou dlouhodobější?

Nemyslím si, že to je jenom specifikum Česka. Obecně dárcovství a filantropie hodně často vycházejí z nějakých emocionálních impulsů a motivací a ty mají krátkodobý charakter. Teprve nějakým větším přemýšlením o dárcovství dochází i ke kultivaci dlouhodobého pomáhání jako hodnoty a taky k zaměření se na to, na které téma chci dlouhodobě přispívat, jaký to bude mít dopad a kde může být moje pomoc nejefektivnější. Tohle racionální rozmýšlení ale zatím Čechům zas až tak neladí k solidaritě a spíš jsou spokojení se spontánním a emočně podpořeným dárcovstvím.

Kvůli čemu se vývoj filantropie v jednotlivých zemích liší? Hraje v tom roli i historická zkušenost, u nás čtyřicet let života v komunistickém režimu?

Je tam víc faktorů, ale ta naše komunistická minulost má nepochybně dopady na to, jak u nás funguje občanská společnost. Máme třeba menší úroveň členství lidí v neziskových organizacích a v různých občanských sdružení, spolcích atd., což je často podhoubí právě pro dárcovství. Nicméně Češi v sobě mají velmi silně zakořeněnou hodnotu pomáhání.

Myslíte, že nás události, které se odehrávají přímo v Česku nebo blízko, jako třeba podzimní povodně nebo válka na Ukrajině, vedou k větší solidaritě s krizemi, které jsou nám geograficky či kulturně vzdálenější?

Řekl bych, že hodně lidí, nejenom Čechů a Češek, má tu tendenci zaměřovat se především na problémy, které je obklopují. I v našem výzkumu jsme se ptali na otázku, do jaké míry jsou lidé motivováni tím, že pomáhají někomu ve své blízkosti, oproti tomu, do jaké míry jsou motivováni dopadem své pomoci, i kdyby putovala na druhý konec světa. Platí, že je přibližně dvakrát více lidí, kteří jsou více motivováni tím argumentem blízkosti a chtějí pomáhat někomu, kdo je blízko.