Hlavní obsah

Správa Českého Švýcarska dělá dobře, když s kůrovcem nebojuje, říká expert

Foto: Hasičský záchranný sbor ČR

Hasiči při zásahu v Českém Švýcarsku.

Reklama

28. 7. 19:00

Boj s ohněm v Českém Švýcarsku ještě neskončil. Zároveň už se ale rozjíždí debata o tom, co pohroma vypovídá o stavu české krajiny a způsobu její ochrany. „Jako společnost jsme nic nepochopili,“ říká přírodovědec Jakub Hruška.

Článek

Největší požár v novodobé historii Česka už od neděle zasáhl plochu o rozloze asi 1 200 hektarů. Kolem 500 lidí muselo nedobrovolně opustit své domovy a jen o něco méně – dnes 450 – je hasičů, kteří s ohněm bojují.

Méně jasno už je v otázce toho, proč katastrofa vůbec přišla a proč dosáhla tak nebývalého rozměru. Požár na severu navíc není jediná podobná událost, která v poslední době Česko překvapila. Patří sem třeba i ničivé tornádo, které zasáhlo jih Moravy loni v v červnu.

„Vědci už dlouho upozorňují, že změna klimatu se ve střední Evropě projeví přesně tímto způsobem. Musíme se připravit, že následkem změny klimatu bude počasí ve střední Evropě jiné než dříve,“ říká v podcastu 5:59 přírodovědec Jakub Hruška z České geologické služby a Ústavu výzkumu globální změny AV ČR – CzechGlobe.

Co – a kdo – může za zkázu v Českém Švýcarsku? Mají váhu argumenty ekologů, nebo spíše kritiků, kteří upozorňují na to, jakým způsobem je národní park spravovaný? A jak zabránit dalším podobným pohromám?

Není to poprvé, kdy v Českém Švýcarsku hoří. Můžeme vzpomenout třeba na požár v lesích kolem obce Jetřichovice v roce 2006, kdy shořelo asi 20 hektarů lesa. Čím to podle vás je, že nyní se oheň tolik rozšířil?

Bezpochyby je to tím, že je takové sucho. Lesní požáry se vyskytují hlavně v oblastech jehličnatých lesů, v těch listnatých zdaleka tolik nehoří.

Navíc území národního parku České Švýcarsko je velmi vysychavá lokalita, která je zároveň špatně dostupná. Jsou tam pískovcová města se skalními věžemi a hasiči se do mnoha částí v podstatě nemůžou dostat. Právě proto tam požáry vznikají častěji a jsou větší než jinde na českém území.

To znamená, že je tu souvislost s pískovcovým podložím v Českém Švýcarsku?

Souvislost tu je. Ale hlavně – na pískovcích jsou písčité půdy, které velmi rychle vysychají, nedrží vodu. Proto je oblast náchylná k tomu, že uschne rychleji než jiné kouty České republiky.

To vše v době, kdy se nám počasí takto „kazí“ vlivem klimatické změny a kdy máme dlouhá období sucha. Výsledkem je, že tyto oblasti jsou extrémně suché a extrémně náchylné právě na požáry.

Upozorňujete na sucho. Znamená to, že pokud budeme brát sucho jako projev změny klimatu, tak že i tento požár v Českém Švýcarsku můžeme připsat právě klimatické změně? Je to správný směr uvažování?

Ano, říkáte to správně. V Česku se od roku 1961 do roku 2021 oteplilo v průměru o celé dva stupně Celsia. Přitom roční úhrny srážek jsou neustále stejné, to se nezměnilo. Tudíž dochází k daleko většímu odparu. A znamená to, že celá krajina mnohem víc vysychá, než vysychala dřív.

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Hašení požáru v Českém Švýcarsku.

Během 20. století jsme byli ve střední Evropě zvyklí, že vody tady byl v podstatě nadbytek. Proto se pole meliorovala (jde o různá opatření ke zlepšování úrodnosti půdy, pozn. red.). A také lesy jsou u nás z velké části meliorované, protože vody byl nadbytek .

Teď jsme se ale poměrně rychle přesmykli do situace, kdy vody začínáme mít naopak nedostatek. Myslím, že jsme ale situaci stále ještě dostatečně nepochopili a nijak moc na ni nereagujeme. Snad tedy kromě údivu.

Kdo udělal chybu

Podle zástupců NP České Švýcarsko za požár může lidský faktor – možná někdo rozdělával oheň nebo odhodil cigaretu. Ale zní i kritika vůči samotnému národnímu parku. Udělal tedy podle vás vše, aby požáru zabránil nebo aby se oheň nešířil tak rychle?

Nedokážu to nyní s určitostí říct. S jistotou ale můžu uvést, že požár začal v té části parku, která není v bezzásahovém režimu – vznikl nedaleko parkoviště u Hřenska, tedy u kraje národního parku.

Je možné, že národní park udělal chybu, když dostatečně neomezil vstup návštěvníků. Všichni víme, že České Švýcarsko je extrémně navštěvované. Když tam přijedete o víkendu, je to prakticky po celý rok neuvěřitelné, nemáte kde zaparkovat. Davy turistů se na těch klíčových místech sunou tam a zase zpátky.

Samozřejmě chápu, že pro národní park je strašně složité nějak dramaticky omezovat návštěvnost. Nemají dostatek personálu, aby to uhlídali. A také by to bylo velmi nepopulární. Češi jsou strašně neradi, když jim někdo něco zakazuje, na rozdíl třeba od relativně poslušných Němců na druhé straně hranice.

Omezení zákazu vstupu do národního parku by ale pomohlo prevenci, aby požáry nevznikaly.

Vy už jste zmínil smrkové monokultury a že jehličnany v porovnání s listnatými stromy rychleji hoří. Na šíření požáru má tedy vliv i to, že v Českém Švýcarsku jsou z velké části pouze smrkové lesy – navíc ještě napadené kůrovcem, a tedy hodně suché?

Ano, jehličnaté monokultury jsou mnohem náchylnější k požáru než třeba bukové lesy. Je to tím, že v monokultuře smrkového nebo borového lesa leží na zemi velké množství suché hrabanky. Přitom to je místo, kudy se požár šíří. Ve skutečnosti totiž obvykle nehoří samotné stromy, to je až doprovodný jev v pozdější fázi požáru. Ale požár vzniká na zemi a na zemi se také šíří.

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Požár v NP České Švýcarsko. Na snímku lokality mezi Hřenskem a vesničkou Mezná, kde lehlo popelem i pár domů.

Hrabanka – tedy jehličí, které opadá ze stromů a leží tam nerozložené, nebo rozložené jen málo – zkrátka hoří jak papír. V listnatých lesích je materiálu mnohem méně, protože listí se rozkládá daleko rychleji. Vrstva hrabanky je tam výrazně tenčí, a tím pádem je mnohem menší riziko požárů .

Je proto důležité si uvědomit, že rizikem nejsou stromy jako takové. Rizikem je vyschlá lesní půda a množství hořlavého materiálu na jejím povrchu.

V té souvislosti se vede debata, že bychom měli usilovat o smíšené lesy. Je to ale řešení pro národní park, kde je důraz hlavně na ochranu lesa? Jak vlastně v takových oblastech řešit problém převahy jehličnatých lesů?

Cest se nabízí hned několik. Zaprvé, můžete nechat les jeho vlastnímu osudu. To se ostatně stalo v minulém období právě i v NP České Švýcarsko, když tamní monokultury napadl kůrovec.

Tímto způsobem relativně efektivně zajistíte, že se změní druhové složení lesa. V „mrtvém“ smrkovém hospodářském lese totiž přirozeně vyroste les, který už bude mnohem pestřejší. Najdeme tam pionýrské dřeviny, břízy, olše nebo buky, které se prosadí z okolních porostů. Je velmi důležité upozornit, že jde o úplně jinou dynamiku, než když les vysázíte „po lesnicku“ znovu.

Poté jsou ale části parku, které nejsou určené k samovolnému vývoji. V nich můžete smrky vykácet a vysadit místo nich buky.

Foto: Hasičský záchranný sbor ČR

Hašení požáru v Národním parku České Švýcarsko.

Právě z těchto důvodů mají národní parky různé zóny – nejpřísněji chráněnou tzv. přírodní zónu, kde člověk nezasahuje vůbec. A poté tzv. přírodě blízká zóna, kde po jistou omezenou dobu zasahovat můžete, třeba měnit druhové složení.

Vše zmíněné v Českém Švýcarsku dělají. Jenže důležitý je aspekt času. Zkrátka les nevypěstujete a nevyroste za 5 let. Je to záležitost na desítky let.

Národní park České Švýcarsko tu cestu nastoupil dobře. Plně stojím za jeho rozhodnutím, když asi před pěti lety přestal bojovat s kůrovcem, protože zjistil, že to nemá smysl – jen tehdy vyrobili největší holinu ve střední Evropě. Poté nechali les vlastnímu osudu.

Zároveň už jsem zmínil, že současný požár nevznikl v bezzásahové zóně. Objevil se naopak tam, kde se zasahovalo, v blízkosti lidských sídel. Na 99,99 % vznikl nějakou lidskou neopatrností.

Přesto starostové okolních obcí národní park kritizují. Tvrdí, že bez bezzásahových částí, kde správa parku nechává ladem vyschlé části napadené kůrovcem, by se oheň nešířil s takovou rychlostí. Obstojí takový argument z vašeho pohledu vědce?

Neobstojí, není to pravda. V bezzásahových částech skutečně začalo hořet až později. Požár vznikl a šířil se naopak tam, kde se zasahovalo a kde byl nějaký aktivní lesnický management (aktivní správa lesa, pozn. red.). Tedy tam, kde se dřevo vyváželo a „po lesnicku“ se s ním postaru hospodařilo.

Jiná teze se pak objevuje na sociálních sítích. Někteří uživatelé tam namítají, že přece hoří a hořelo vždycky, že zkrátka požáry k letnímu počasí patří nejen u nás, ale i v Evropě. Je to tak?

Vlastně to tak je. Například v tuto chvíli (rozhovor vznikl ve středu dopoledne, pozn. red.), pokud vím, hoří v Itálii a ve Slovinsku asi tři tisíce hektarů lesa. Požáry tady skutečně vždy byly, víme to ze záznamů nebo z půdních analýz, kde se nacházejí uhlíky staré třeba i tisíce let.

Víme tedy, že po poslední době ledové tu v lesích hořelo relativně často. Ale jak už jsem říkal, požáry byly častější v době, kdy převažovaly jehličnaté lesy. Když převládaly lesy listnaté, frekvence požárů se dramaticky snížila. Obecně je to ale tak, že v přírodě hoří.

Turista vs. příroda?

Ekologové v Německu – kam současný požár také přeskočil – vyzvali ke změně klimatické politiky a k větší ochraně NP Saské Švýcarsko. Chtějí přísnější uplatňování nočního zákazu vstupu do lesa, zákazu rozdělávání ohně atd. Je to cesta, jak katastrofám čelit a předcházet? Tím, že se pokusíme sladit klimatickou krizi s cestovním ruchem?

Ano, je to bezpochyby správný postup. O mnoho více ani dělat nemůžeme – snad jen čekat na déšť a držet palce hasičům, ať se jim podaří požár zdolat co nejrychleji.

Samozřejmě mám na paměti, co se děje v zasažených obcích. Je velmi důležité ta sídla chránit. A je tragédie, pokud vám shoří dům nebo rekreační chalupa, soucítím s těmi lidmi. Na druhou stranu ale platí, že co se týče přírody, ta si s požárem poradí lehce.

Jako vždy je tu ale argument peněz. Pokud by se například omezil vstup do národního parku, omezil by se i cestovní ruch, na kterém často závisí velká část místních. Je možné to vybalancovat?

Balancuje se to jen obtížně. Ale místní podnikatelé by měli mít na zřeteli, že žijí z toho klenotu, který mají za barákem. A že pokud nějakou dobu třeba nebude možné národní park plně navštěvovat, měli by se s tím smířit. Protože kdyby park nebyl, svůj byznys a obživu by zkrátka neměli. Proto myslím, že by to měli přijmout s nějakým rozumem a chápat, o co vlastně jde.

Foto: Barbora Sochorová, Seznam Zprávy

Přírodovědec Jakub Hruška.

Mimochodem, požárem je v tuto chvíli (ve středu, kdy rozhovor vznikl, pozn. red.) významně ohrožena asi desetina rozlohy NP České Švýcarsko a pravděpodobně shoří. Zrovna tato plocha ale bude na dalších mnoho desítek let proti dalšímu požáru velmi dobře chráněna. Vyhoří vrstva organické hmoty, nastoupí tam nový pionýrský les. A ten příštích 50 let určitě hořet nebude.

Saský ministr životního prostředí Wolfram Günther v této souvislosti prohlásil, že „klimatická krize nezná hranice“. Proto chce rozšířit německou spolupráci s Českem na ochraně národního parku. Daří se ale někde v Evropě chránit tyto oblasti lépe než v Čechách? Existuje dobrý příklad?

Je to těžká otázka, protože střet místních samospráv s ochranou přírody je celosvětový problém.

Roli tu ale hraje i velikost daného území. Třeba NP České Švýcarsko je malý park, ve kterém tento problém bude vždy veliký – a to kvůli velkému tlaku z okolí. V rozsáhlých rezervacích, třeba v Yellowstonu ve Spojených státech, můžete turisty „kanalizovat“ po hlavních trasách. Další části parku pak mohou zůstat úplně uzavřené.

Evropa je ale malá. A malá jsou i chráněná území. Proto mě v Evropě nenapadá dobrý příklad. Spory mezi ochranou přírody a požadavky samospráv jsou všude.

Kromě přístupnosti národních parků – co dalšího je možné změnit, abychom dalším podobně velkým požárům do budoucna předcházeli?

Myslím, že klíč leží v té druhové skladbě lesů. Zkrátka musíme si uvědomit, že minula doba smrkových monokultur, které v devatenáctém století vymyslela saská lesnická škola. Ta vznikla ale přesně v době, kdy byla v Evropě relativně zima a dostatek srážek.

Dnes je doba jiná a musíme to mít na paměti při sázení nových lesů. Je potřeba sázet i smíšené a v nižších polohách v podstatě jen ty listnaté, protože tam pravděpodobně žádné jiné lesy neobstojí vůči klimatické změně. Z hospodářských druhů jsou výjimkou snad jen borovice.

Foto: Hasičský záchranný sbor ČR

Hasiči při zásahu v Národním parku České Švýcarsko.

Ale to není rychlý recept. Je to recept velmi pomalý, ale zato účinný. A nic jiného nám ani nezbývá.

Myslím, že nejsme jako společnost připraveni, že požáry (do budoucna, pozn. red.) skutečně budou. Také hasiči – i když dělají, co mohou – podle mého názoru nejsou v tuto chvíli plně připraveni na tak rozsáhlé požáry. Ale to vše se dá změnit.

Zejména po tomto požáru se určitě začne o celém problému více přemýšlet, lidem a politikům se dostane do podvědomí. Třeba se přizpůsobí i hasební technika a vzniknou jednotky, které na takové požáry budou mnohem lépe připraveny než dnes.

‚Musíme změnit zákony‘

Pojďme se přesunout do trochu obecnější roviny. Skleníkové emise stále rostou a tzv. Pařížská dohoda, která začala platit v roce 2016, se zjevně nenaplní. Má tedy ještě smysl se pokoušet zvrátit klimatickou změnu, nebo už spíše prostředky napřít do adaptace?

Nutné je dělat obojí. Také se ale ukazuje, že nestačí jen slepě věřit tomu, že se naplní klimatické závazky. Jak jste správně řekla, tyto závazky naplněny nebudou. Více úsilí je tedy skutečně nutné nasměrovat do adaptace krajiny. Je to důležité, protože globální trendy růstu skleníkových plynů se nám evidentně nepodaří zvrátit dostatečně rychle.

Co vlastně ta adaptace obnáší? A jak by měla vypadat konkrétně v podmínkách České republiky?

V první řadě by se měly konečně začít měnit zákony, které se nějakým způsobem promítají do toho, jak krajinu spravujeme. Například státní podniky Povodí stále žijí v představě, že když se někde objeví nějaký nový meandr nebo když řeka vybočí z vybetonovaných koryt, tak že je potřeba okamžitě to napravit a řeku do vybetonovaného koryta vrátit. Ohánějí se katastrem nemovitostí a že to zkrátka udělat musejí. Ale právě tuto legislativu je nutné změnit.

Stejně tak lesní zákon, který – i když to v něm není výslovně řečeno – neustále pobízí k pěstování monokulturních porostů. Všechny navazující vyhlášky stále říkají, že se má pěstovat vysoké procento smrku.

To vše je nejprve potřeba změnit. Lesníci a vodohospodáři totiž mají pocit, že bič zákona je zkrátka takový – že to mají dělat tak, jako se to dělalo dřív. Potřebujeme proto začít v té velké politice. Máme spoustu strategií, které ale vůbec nedocházejí naplnění, protože se nemění zákony.

Celý rozhovor s přírodovědcem Jakubem Hruškou si můžete poslechnout v podcastu 5:59:

Vy si například můžete požádat o dotace na vybudování mokřadu nebo pro malý rybník. Všechny tyto nástroje jsou ale dobrovolné. Když to neuděláte – když si nepožádáte – tak je všechno v pořádku. Máte možnost, ale nemáte povinnost.

Česká krajina se prakticky od konce devatenáctého století pouze meliorovala, to znamená odvodňovala. Myslím, že je čas zřídit nějakou nikoliv meliorační, ale demeliorační správu. Ta by po změně vodního zákona mohla za peníze státu a s jeho souhlasem začít alespoň trochu vracet krajinu do stavu, kdy se v ní voda skutečně zadržovala.

Změna lesního zákona by pak měla pomoci k tomu, abychom pěstovali lesy pestré a nepokračovali v monokulturních, vysokokmenných lesích. Na ministerstvu zemědělství říkají, že to je možné už teď. Ale opět – když si lesní zákon přečtete a budete mít přitom trochu archaickou představu, tak v té legislativě najdete, že máte pokračovat tak jako dnes.

Další věcí je i zákon o ochraně zemědělského půdního fondu. Dnes jste jako majitel povinen udržovat meliorace, které existují. Teoreticky je nemůžete vykopat nebo nechat přestat fungovat. Už je pak jiná věc, že ve skutečnosti se to děje, protože chybí kontrola.

A v neposlední řadě je to otázka biopaliv. Máme tu totiž zerodovanou lesní a zemědělskou půdu, používáme velké množství umělých hnojiv a pesticidů, abychom vypěstovali co největší množství „úrody“. Současně ale třeba na 20 % rozlohy zemědělské půdy dnes pěstujeme plodiny na biopaliva.

Myslím, že biopaliva jsou slepou větví ochrany klimatu. Jejich efekt pro snižování emisí zdaleka není takový a zároveň zmenšují prostor pro potravinářskou produkci. A také si používáním syntetických hnojiv a pesticidů při pěstování biopaliv do budoucna podvazujeme úrodnost půdy. S krajinou zacházíme macešsky.

Z vašeho líčení se může zdát, že pro dosažení změny možná nejsou tolik klíčové finance, ale že míč je spíš na straně politiků. Jsou to tedy oni, kdo změnou zákonů a vyhlášek může proměnit celkový přístup ke krajině?

Ano. A myslím si, že je to jediná cesta, jak toho dosáhnout.

Od čeho tady totiž politika je? Je tady od toho, aby hleděla do budoucna. A ne aby konjunkturálně hleděla na to, co je momentálně v kurzu a aby přemýšlela o tom, co si bude volič myslet při příštích volbách. To považuji za špatnou politiku. Dobrá politika hledí dlouhodobě a strategicky do budoucna.

Vraťme se ještě do Českého Švýcarska. Může se tento požár stát budíčkem české společnosti a také politiků k tomu, aby se přijímalo víc zákonů namířených právě k boji s klimatickou změnou nebo na adaptaci? Anebo bude zakrátko vše zapomenuto a pojedeme dál?

Uvidíme. Dosud to bylo tak, že s prvním deštěm a ochlazením okamžitě ochladla i ta debata a zmizela v nenávratnu.

Až do dalšího léta…?

Přesně tak, do dalšího léta. Nebo do dalších povodní. Protože můžeme mít klidně povodně – třeba za tři neděle, podobně jako v roce 2002. Projevem klimatické změny je totiž i to, že se nám srážky hromadí do velkých epizod.

Domnívám se, že právě postupné hromadění těchto nepěkných věcí, jako jsou velké požáry, velké povodně, nedostatek pitné vody – nicméně ten zatím nehrozí – společnost obrátí k tomu, že začne přemýšlet jinak. A že opustí pohled, ve kterém je ve skutečnosti nutné dělat vše jako dřív, kdy jsme se tvářili, že dochází jen k nějakým drobným chybám v matrixu, které se napraví a my jedeme dál.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované