„Bojím se, že může dojít k násilí.“ Ukrajinci popisují změnu nálady v Česku

„Lidé jsou v poslední době čím dál zlejší. Zažila jsem na ulici různé útoky, každý mě přitom posílá jinam. Šla jsem třeba po Václaváku, telefonovala jsem v ruštině a najednou mi někdo nadává do ruské d***y a posílá mě do Ruska. Popojdu pár set metrů a zničehonic jsem ukrajinská vyžírka a mám mazat na Ukrajinu,“ popisuje svou zkušenost z nedávné doby Ukrajinka Julie Kučerjavenko, která v Česku žije 20 let.

A nejde podle ní o ojedinělý případ. „Zažila jsem, že na mě paní ve chvíli, kdy jsem telefonovala v metru v ukrajinštině, zničehonic začala křičet ‚Sláva Putinovi‘ a podobné věci. Dokud nás někdo přímo fyzicky nenapadne, snažíme si toho nevšímat,“ říká Julie.

Nálada v české společnosti se podle zkušeností Ukrajinců po čtyřech letech války významně zhoršila. Nejen uprchlíci, ale i Ukrajinci žijící v Česku desítky let se na veřejnosti stále častěji setkávají s nenávistí a verbálními útoky. Tuto menšinu za problematickou považuje podle průzkumu více než polovina Čechů.

Nárůst počtu negativních zkušeností - především na veřejnosti, v městské hromadné dopravě, ale i na úřadech nebo ve školách - Ukrajinci i iniciativy, které s nimi pracují, zaznamenali zejména v posledním roce.

Nárůst popisuje i pracovnice Integrační linky Charity Česká republika ukrajinského původu, která si přála zůstat v anonymitě. „Někteří ukrajinští klienti v poslední době častěji popisují zkušenosti s odmítavým nebo nepříjemným chováním v běžném životě. Týká se to například situací ve školách, kde rodiče řeší problémy spojené s přístupem k jejich dětem, nebo situací ve veřejném prostoru – v autobusech, obchodech či na ulici, kde se někteří Ukrajinci setkávají s výroky, že by měli ‚odjet domů‘,“ říká.

Sama se s podobnou situací také setkala. „Nedávno jsem odpočívala v parku, když ke mně přiběhli psi bez vodítka. Lekla jsem se a požádala paní, která je venčila, aby je měla více pod kontrolou. Její reakcí bylo, že pokud jsem v Česku ‚na návštěvě‘, měla bych se chovat slušně,“ dodává.

Pro velkou část Ukrajinců žijících v tuzemsku nejsou podobné narážky a útoky ničím neznámým. „Téměř každý se již s nějakým nevhodným chováním setkal, většinou jde o slovní narážky, převážně bez fyzického násilí,“ shrnul pro Seznam Zprávy předseda spolku pomáhajícího uprchlíkům Společně v Evropě Daniel Cyvenko.

I když sami Ukrajinci podle svých slov pociťují nenávistné projevy častěji, do policejních statistik se to nepromítlo. Počet obětí verbálních nebo fyzických útoků totiž policie neeviduje. „Pravidelně upozorňujeme, že statisticky nesledujeme oběti,“ vysvětluje vedoucí odboru komunikace Policejního prezidia České republiky Ondřej Moravčík.

Policie tak má přehled o počtu případů, ve kterých byl napaden cizinec, dosavadní data ale růst nenaznačují. Loni bylo za celý rok případů necelých 3200 a rok před tím o tři sta více, letos jich zatím policisté evidují 1566.

Že ale verbálních útoků přibylo, potvrzuje například zástupce ředitele Organizace pro pomoc uprchlíkům Matěj Šulc. „Podle naší psycholožky, která s uprchlíky z Ukrajiny pracuje, je nyní poptávka po psychologické pomoci největší za celé tři roky, co uprchlíkům pomáhá. Opakujícím se motivem jsou různé urážky a drobné útoky na veřejnosti, které ale vzhledem k situaci na Ukrajině, politické atmosféře a podobně na dotyčné velmi silně působí,“ vysvětlil Šulc.

Obavy z toho, aby slovní útoky z online i offline prostředí nepřerostly v útoky fyzické, podle některých Ukrajinců v tuzemsku posílil například i nedávný útok na ukrajinský pár v Polsku.

Polský kontext je ovšem podle experta na migraci Roberta Stojanova z Provozně ekonomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně specifický. „My s Ukrajinci, na rozdíl od Poláků, nemáme historické spory. To se teď ukázalo jako velmi důležité,“ připomněl.

Přiznal ale, že právě polský případ v českém online prostoru vyvolal vlnu nenávistných reakcí. „Někteří lidé to vnímají tak, že se v Polsku už lidé naštvali a Ukrajince tam nechtějí. To jsou přesně ty zkratky, které v online prostoru vznikají,“ řekl.

Výrazný nárůst výhrůžek a nenávistné komunikace na sociálních sítích v poslední době zaznamenal spolek Společně v Evropě, obzvlášť u svých česko-ukrajinských akcí propojujících obě komunity. „Máme obavy, že se napětí a nenávist z online prostoru mohou postupně přelít do reálného života. Zároveň se obáváme toho, že řada uprchlíků vnímá českou společnost právě přes optiku internetu, což má obrovský vliv na jejich celkový vztah k Čechům,“ popisuje předseda Cyvenko.

Podobné obavy vyjádřil i Stojanov. „Skutečně se bojím, že k takovému násilí může dojít i u nás. Vytváří se tady pro to atmosféra. Před obratem od podpory k nevraživosti jsem varoval už v březnu roku 2022, kdy byla pomoc ze strany Čechů obrovská. V podobných situacích se to dá do určité míry očekávat,“ uvedl.

Do Česka krátce po začátku války přišla Anastasiia Sihnaievska, která nyní působí jako vedoucí iniciativy Hlas Ukrajiny. „Když chcete být v bezpečí, musíte se vzdát toho, kým jste,“ říká dnes. Ve facebookovém příspěvku, který vydala mimo jiné v reakci na polský útok na ukrajinský pár, přiznala, že se začíná bát v tuzemsku žít.

„Upřesnila bych to, co jsem napsala. Bojím se tady žít se svojí otevřenou identitou. Bojím se ukazovat, že jsem Ukrajinka. Dříve jsem na sobě pořád nosila nějaký ukrajinský symbol, alespoň malý, třeba odznáček. Teď už nic takového nenosím, protože jsem viděla, jak se s plynutím času změnily pohledy, které jsem dostávala. Dříve to byla solidarita, pochopení, úsměv, občas pokývnutí, které říkalo ‚jsme s vámi‘. Teď se člověk, který na sobě něco takového má, stává stále častěji terčem slovních útoků,“ vysvětlila. Jako záminka pro nenávistné projevy podle ní stačí i nápis na oblečení v azbuce nebo třeba čtení knihy v ukrajinštině v MHD.

Julie Kučerjavenko, která od začátku války uprchlíkům v Česku pomáhá s adaptací, například v podobném duchu změnila i přístup k dětem. „Mám dvě děti, které jsem vždy vychovávala k tomu, že čím více jazyků umí, tím lépe. Teď už ale mají ode mě přísný zákaz bavit se mimo domov jakýmkoliv jiným jazykem než češtinou. I když si třeba voláme, jedině česky, protože mám o ně strach,“ řekla.

Podobné zkušenosti Ukrajinců evidují i pracovníci Charity ČR. Podle Kláry Boumové, která má na starost oblast migrace, někteří klienti narážejí na neochotu Čechů s nimi komunikovat.

„Nedávno jsme například řešili případ, kdy lékař odmítl zaregistrovat pacienta s odůvodněním, že nemluví česky. A to přesto, že bylo k dispozici tlumočení a nabídl pacientovi vstupní termín, než se dozvěděl, že je cizinec. Klienti také poměrně často popisují slovní útoky a poznámky typu ‚Táhněte si domů‘, ‚Co tady děláte?‘ nebo ‚Už byste se mohli naučit česky‘,“ popsala Boumová.

Měnící se nálada ve společnosti ve vztahu k Ukrajincům může mít podle experta na migraci Roberta Stojanova několik příčin. Roli hraje například strach z neznámého. „Ukrajinci sami o sobě nám sice neznámí nejsou, ti, kteří sem přicházejí, jsou pro nás ale stále noví a noví lidé,“ vysvětluje.

Zmiňuje také, že třecí plochy mohou vytvářet kulturní rozdíly mezi oběma národy. Za zásadní ale považuje i politiku. „Velkou roli hrají útoky ze strany některých vysoce postavených politiků. Zmíním například stranu SPD a předsedu Tomia Okamuru, který o Ukrajincích dlouhodobě mluví nelichotivě a dodává tak podklad pro různé verbální útoky,“ říká.

Negativní vyjádření vůči Ukrajincům ze strany některých členů vlády podle experta dávají lidem pocit, že mluvit tímto způsobem je správné: „Tomio Okamura je dnes třetím nejvyšším ústavním činitelem, jeho slova mají váhu, média mu dávají čas a prostor. Jsou tu i další představitelé, například ze strany ANO, kteří se o Ukrajině a jejích obyvatelích vyjadřují nelichotivě.“

Důležité je podle Stojanova i to, že vláda přestala zveřejňovat zprávy o tom, kolik Ukrajinci přispívají do státního rozpočtu. Ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka sice v květnu přislíbil, že budou tyto údaje publikovány, resort ale od té doby žádná data nezveřejnil.

„V některých diskuzích se stále objevuje představa, že sem Ukrajinci chodí kvůli sociálním dávkám, přitom to tak není. Víme, že naopak na daních přispívají mnohem více. Nezveřejňování dat, která to potvrzují, je taková soft technika, jak vytvářet protiukrajinskou atmosféru,“ okomentoval Stojanov.

Zástupci organizací pracujících s uprchlíky i samotní zástupci ukrajinské komunity se ovšem shodují na tom, že část Čechů, která Ukrajinu podporuje, je stále velmi silná.

„Z našich zkušeností nelze říct, že by se vztah české společnosti k Ukrajincům vyvíjel pouze jedním směrem. Lidé z Ukrajiny se setkávají jak s projevy solidarity a ochoty pomoci, tak s únavou z tématu války, s předsudky nebo s odmítavými postoji,“ uvedla například Klára Boumová z Charity ČR s tím, že problematické je podle ní především přisuzování chování jednotlivců celé skupině, a to na obou stranách.

Vděk vyjádřila i Sihnaievska, podle ní je část společnosti podporující Ukrajinu v ČR velmi vytrvalá a projekty, které se jí daří uskutečnit, označila za neuvěřitelné. „Stokrát jsem litovala, že jsem odjela z Ukrajiny, ale nikdy jsem nelitovala, že jsem právě tady. Když komunikuji s ukrajinskými aktivisty napříč světem, jsem hrdá na to, že jsem se ocitla právě v Česku, vždycky říkám ‚to u nás v Česku pořídili‘ a chlubím se,“ doplnila.