Česko je velmoc v nerovnosti. Premianti dělají všechno jinak

V březnu vydaná data Eurostatu o tzv. gender pay gapu napříč Evropou nabídla Česku nelichotivý obrázek. Rozdíl v platech žen a mužů u nás podle nich činí 18,5 procenta ve prospěch mužů, což je v EU druhý nejhorší výsledek.

Nejde přitom o „ránu z čistého nebe“. Špatná je pozice Česka v tomto žebříčku dlouhodobě a jinak tomu není ani v dalších srovnáních. Česko zkrátka i přes některé dílčí posuny napříč léty stabilně patří k evropským „velmocem nerovnosti“.

Pomoct by s tím mohla implementace nové evropské směrnice o transparentnosti platů. K posunu ze dna žebříčků genderové rovnosti bychom ale s nejvyšší pravděpodobností potřebovali mnohem víc změn. Prostředí v zemích, které v rovnosti odměňování naopak excelují, je Česko na hony vzdálené.

České zákony už přitom v současné podobě výslovně udávají zaměstnavatelům povinnost rovného odměňování – za stejnou práci a za práci stejné hodnoty tedy musí poskytovat stejnou odměnu a protizákonná je i diskriminace na základě pohlaví. Účinné nástroje pro vymahatelnost ale chybí a praxe zákonné normě často neodpovídá.

Zmiňovaná čísla Eurostatu ukazují tzv. neočištěný pay gap, tedy průměrný rozdíl v platech mezi muži a ženami. Tato metrika poskytuje jen částečný obrázek, protože se do něj nepropisuje jen nerovnost v platech za stejnou práci, ale i vyšší zastoupení mužů ve vyšších pozicích.

Podle Aleny Křížkové, vedoucí oddělení Genderu a sociologie na Sociologickém ústavu AV ČR, u nás rozdílné odměňování na stejných pozicích tvoří asi polovinu celkového gender pay gapu. Očištěný pay gap v Česku se totiž podle vědkyně dlouhodobě pohybuje okolo deseti procent.

Komplexní evropské srovnání v této metrice nemáme, protože zjištění očištěného pay gapu není tak snadné a k jeho výpočtu se používají různé způsoby, což komplikuje následné srovnávání zemí. Alespoň částečný obrázek si nicméně můžeme udělat například z toho žebříčku 15 zemí, který vznikl v rámci studie publikované v roce 2023 v časopise Nature Human Behaviour.

„Výzkum ukazuje, že procesy, které rozdělují lidi do různých pracovních pozic, mají na rozdíly v odměňování žen a mužů podstatně menší vliv, než se předpokládalo, a že rozdíly v odměňování na stejných pozicích jsou nadále významné,“ zněl závěr práce, v jejímž rámci skončilo Česko jako země se sedmým nejvyšším očištěným pay gapem z 15 zkoumaných zemí.

Podle Křížkové, která na výzkumu spolupracovala, v tomto ohledu s výjimkou pandemických let nedochází k zásadním změnám z roku na rok, takže výsledky nejspíš podobně platí dodnes.

Audity s cílem zjistit výši očištěného pay gapu v Česku provádí i poradenská firma EY, jejíž poznatky v zásadě potvrzují slova Křížkové. „Nejnižší očištěný gender pay gap (GPG), tedy o kolik ženy berou méně než muži na stejných pozicích, činil 0,4 procenta, naopak nejvyšší byl 29,1 procenta. Průměrný očištěný GPG z dosud realizovaných auditů činí 8,93 procenta,“ shrnul pro SZ závěry desítek českých auditů, na nichž EY spolupracovala s Ministerstvem práce a sociálních věcí, Zdeněk Dušek, vedoucí partner poradenství v oblasti lidských zdrojů.

Dalším důležitým ukazatelem pro hodnocení hloubky propasti v odměňování mužů a žen je rozdíl v procentu zaměstnanosti. Pokud je totiž u žen významně nižší, velmi pravděpodobně to znamená ještě větší nerovnost v ohodnocení (chcete-li nerovnost v potenciálním ohodnocení), než k jaké se dá dopátrat z dat o pracujících lidech.

Jak je to možné? V jednoduchosti řečeno se počítá s tím, že některé ženy raději nepracují vůbec, než aby pracovaly za málo, což průměrný rozdíl v odměňování „uměle“ tlačí dolů.

„Ženy v Belgii mají nižší celkovou zaměstnanost, což přispívá k tomu, že výsledný pay gap vypadá nižší. Například ve Skandinávii je zaměstnanost žen podstatně vyšší, což naopak zhoršuje pozici tamních zemí ve srovnání s Belgií ve výsledném žebříčku,“ řekl SZ Sem Vandekerckhove z Výzkumného institutu pro práci a společnost (HIVA) při nizozemskojazyčné Katolické univerzitě v Lovani.

Belgický rozdíl v zaměstnanosti přitom činí 7,1 procenta ve prospěch mužů. To je sice skutečně významně víc než ve Skandinávii, ale v rámci Evropy to Belgii řadí zhruba do středu žebříčku – daleko před Česko. To je šesté od konce s 10,7 procenta. Rozdíl v zaměstnanosti je v Česku vysoký, takže část pay gapu maskuje, ale i přesto je i samotný pay gap druhý nejvyšší v Evropě.

Za povšimnutí stojí i „skóre“ Estonska, které je na tom v celkovém pay gapu jako jediné hůř než Česko. Má totiž druhý nejnižší rozdíl v zaměstnanosti v rámci EU, takže jeho poslední pozici v žebříčku celkového pay gapu musíme brát s rezervou.

Ani tady ale výčet výjevů velké míry nerovnosti v Česku nekončí. Tristní je i naše skóre v žebříčcích genderových indexů, které neberou v potaz jen platy, ale celkovou úroveň nerovnosti mezi ženami a muži.

Takto je na tom Česko například podle loňské zprávy indexu genderové nerovnosti od Evropského institutu pro rovnost žen a mužů (čím nižší skóre, tím vyšší nerovnost):

Kategorie práce a financí přitom Česku v celkovém skóre ani zdaleka neškodí nejvíc.

Nejvyššího skóre rovnosti Česko dosahuje v oblasti zdraví, která bere v potaz rozdíly ve zdravotním stavu, zdravosti životního stylu a přístupu ke zdravotním službám. Na druhém a třetím místě jsou právě finance a práce. O něco hůř jsme na tom v oblasti času, která mapuje nerovnosti v oblasti trávení času mimo práci. Následují vědomosti, kde jde primárně o vzdělání a přístup k němu. S velkým odstupem úplně nejhůř na tom pak Česko je v kategorii moci, která se zaměřuje na nerovnost v podílení se na rozhodování v politické, ekonomické i sociální oblasti.

Silně podprůměrná je pozice Česka také v celosvětovém indexu Světového ekonomického fóra (WEF). Z celkových 148 zemí je v indexu celkové rovnosti na 102. místě.

Přidejme ale naopak i jeden pozitivní údaj – rozdíl ve výši penzí ve prospěch mužů je v Česku podle dat Eurostatu „jen“ 9,6 procenta, což je pátá nejmenší nerovnost v této kategorii napříč Evropou.

Jinak ale pozitivních zpráv moc nenajdeme. V indexu EIGE můžeme sice pozorovat, že se situace za poslední rok alespoň zlepšila, nicméně meziroční zlepšení bylo ve srovnání se zbytkem Evropy spíš pomalé (celkem 17 zemí EU se zlepšilo o víc bodů). Samotný pay gap se navíc v Česku meziročně dokonce drobně prohloubil.

Do jaké míry Česku může s nerovností pomoct implementace evropské směrnice o transparentnosti v odměňování? Nepochybně jen částečně.

„Směrnice není zaměřená na to, aby nezbytně zvyšovala podíl žen v manažerských pozicích, a další strukturální problémy. Soustředí se hlavně na transparentnost platů, identifikaci diskriminace a vynucení její nápravy,“ řekl k tomu SZ Alexandre Mendonça, expert na pracovní trh, technologický pokrok a ekonomickou nerovnost z think-tanku Bruegel.

Jak přesně bude směrnice efektivní, nevíme, protože se teprve začíná implementovat. Některé země nicméně podle Mendonçy podobnou legislativu zavedly už dřív po vlastní ose a zaznamenaly zlepšení. S Křížkovou se Mendonça shoduje, že alespoň nepřímo a omezeně může směrnice přispět i k řešení strukturálních příčin pay gapu, které zviditelní.

„Často se zapomíná, že zavedení direktivy může pomoci i lidem stejného pohlaví, např. zaměstnaným, kteří již jsou delší dobu ve firmě, která nyní v situaci nedostatku pracovních sil může přijímat nové zaměstnané za vyšší mzdy, čímž také vznikne nerovnost,“ dodala Křížková.

Co by Česko ještě potřebovalo udělat, aby se odrazilo ode dna žebříčků rovnosti?

I když zůstaneme jen u platové nerovnosti, pořád by šlo o obrovský kus práce. Část jí může udělat stát a část zaměstnavatelé, ale potřeba je i širší posun v celé společnosti, protože jednou z příčin nepochybně jsou i stále ještě široce sdílené genderové stereotypy, které tlačí muže do role živitelů rodin a ženy do role pečovatelek.

Můžeme se podívat do zemí, kterým se v tomto ohledu daří lépe, a zaměřit se na to, co dělají jinak. Začít můžeme rovnou u Lucemburska, které je v žebříčku celkového neočištěného pay gapu na prvním místě a jako jediné dokonce lehce v záporném čísle.

Ekonomka a demografka Kristell Leducová z Lucemburského institutu sociálně-ekonomického výzkumu (LISER) hned na úvod SZ upozornila, že ani Lucembursko není žádným rájem rovnosti žen a mužů.

Lucemburský pracovní trh je totiž obecně těžké srovnávat s ostatními už proto, že ho téměř z poloviny tvoří přeshraniční pracovníci, kteří tak vychylují bilanci místních. Záporné hodnotě neočištěného pay gapu podle Leducové také pomáhá fakt, že ženy se v Lucembursku obecně více koncentrují do lépe placených oborů, jako jsou finance, státní správa, zdravotnictví a vzdělávání, což ale neznamená, že by se například i často dostávaly do vysokých manažerských pozic. Ty podle Leducové i po „velkém posunu mezi lety 2010 až 2018“ ze tří čtvrtin drží muži.

Dále demografka upozornila, že by statistika pay gapu vypadala jinak, kdyby se počítala z ročního výdělku a zohlednila by velkou disproporci v celých a částečných úvazcích (na částečný úvazek v Lucembursku pracuje 30 procent žen a šest procent mužů). Tento rozdíl na jednu stranu skutečně vypovídá o tom, že i v Lucembursku ženy pořád významně častěji pracují v domácnosti a starají se o děti než muži.

V Česku na částečný úvazek pracuje asi jen 14 procent žen, což ale současně neznamená, že jsme na tom lépe. Naopak to vzhledem k ostatním údajům ukazuje, že hodně žen, které by se díky alespoň částečnému úvazku mohly vyhnout dlouhé a nerovnosti silně přispívající pauze v kariéře, nepracuje vůbec. Prostředí s nabídkou flexibilní pracovní doby pro ženy je tedy žádoucí, nikoliv naopak.

Ale zpátky do Lucemburska. I přes výše popsané se tam na dobrém skóre podílí i řada cílených politik. Třeba rodičovská dovolená. „Ta je zde relativně dobře rozvinutá a je nastavená tak, aby byla přístupná pro matky i otce a nabízela finanční kompenzace a flexibilní dohody. To přispělo k relativně vysokému zastoupení otců v porovnání s ostatními zeměmi,“ popsala Leducová.

Změny motivující k zapojení otců do rodičovské (např. možnost částečné dovolené a dělení volna mezi oba rodiče) Lucembursko ve větší míře zavedlo v roce 2016 a od té doby se podle výzkumu LISER zvýšilo zapojení otců z osmi procent (místních i přeshraničních pracovníků dohromady) na 17 procent místních pracujících otců. Například u přeshraničních pracovníků z Německa se využití rodičovské dovolené u otců dokonce ztrojnásobilo na 25 procent.

Pro srovnání: V Česku je otců na rodičovské kolem dvou procent.

Lucembursko má stejně jako Česko uzákoněnou rovnou odměnu za stejnou práci. Nad rámec toho má ale i vlastní nástroje k povinné transparenci zavedené už před evropskou směrnicí. „Například společnosti s alespoň 15 zaměstnanci musí pravidelně sdílet genderová data ohledně platů, náboru, povýšení a kariérních postupů s představiteli firmy i zaměstnanci,“ dodala Leducová.

Od roku 2019 také v Lucembursku existuje orgán Observatoř pro rovnost mužů. Už v polovině 90. let také vznikla vládní instituce, která se dnes nazývá Ministerstvo pro rovnost žen a mužů a diverzitu. Kromě toho v Lucembursku funguje i systém silného propojení odborů, asociací zaměstnavatelů a vlády, skrze který se vyjednávají i platy, což podle Leducové nahrává zlepšování podmínek.

Ještě silnější je tento systém v Belgii, kde vznikly poměrně úzce vymezené platové hladiny pro konkrétní obory i pozice. „Opravdovým důvodem, proč se pay gap v Belgii blíží nule, je skutečnost, že rozdíly mezi individuálními přirážkami ke kolektivně vyjednaným platovým úrovním, které existují pro většinu povolání, jsou velmi malé,“ řekl Sem Vandekerckhove z HIVA institutu.

Systém ve zkratce řečeno vznikl na konci 60. let, kdy zákon určil, že o platech budou mezi sebou vyjednávat komise, jejichž rozhodnutí pak stát schválí, a zaměstnavatelé hladiny budou muset až na některé výjimky dodržovat. V druhé polovině 20. století měla podobný systém řada dalších zemí. Zatímco ve většině z nich se ale postupem času oslaboval, v Belgii „přežíval“ v plné síle a postupně se zdokonaloval. Momentálně si na webu může každý najít tabulky s konkrétními platovými úrovněmi pro konkrétní povolání a třeba i rozsahem pro zvýšení platu po určité době praxe.

Zároveň ale v zemi funguje i celá řada dalších nástrojů cílených přímo na řešení pay gapu. Například v roce 2012 Belgie přijala zákon, který ukládá firmám povinnost schraňovat data a informovat zaměstnance o případné nerovnosti. Stejně tak se v zemi i víc vychází vstříc částečným úvazkům (dokonce přes 40 procent žen nepracuje na plný úvazek, mužů necelých 13 procent). Zásadně odlišně ve srovnání s Českem opět vypadá i dělba péče o dítě. I tady je to podobné Lucembursku: Podporu stát navrhuje tak, aby motivoval k zapojení otce.

„Momentálně mají oba rodiče právo maximálně na čtyři měsíce dovolené. Tyto čtyři měsíce si mohou vybrat i flexibilně (v režimu částečné dovolené) až do 12. roku věku dítěte. Přesto chodí na rodičovskou dovolenou v Belgii stále častěji ženy. V roce 2025 činili muži jen 38,6 procenta lidí na rodičovské dovolené,“ řekla k tomu Aurore Couvreurová z Institutu pro rovnost žen a mužů při frankofonní Katolické univerzitě v Lovani.

Slůvko „jen“ před údajem, který skoro 20krát převyšuje zapojení otců v Česku, však nakonec velmi dobře ilustruje hloubku propasti mezi tuzemskem a premianty v rovnosti mužů a žen. Jestli se jim chce Česko přiblížit, čeká ho ještě hodně práce.