Článek
Češi jsou se svým zdravotnictvím v zásadě spokojeni a rovněž většina mezinárodních hodnocení oceňuje dobrou dostupnost lékařské péče v naší zemi. V čem vycházíme mnohem hůře, je délka dožití. Naše životy jsou totiž až o pět (!) let kratší než v zemích představujících evropské premianty. Samozřejmě, nemůže za to pouze lékařská péče. Mnohem více se jedná o komplex všemožných společenských zlozvyků, jako je kouření, alkohol, sedavý způsob života, vysokoenergetická strava a na ni navazující obezita se všemi jejími komplikacemi.
Problém však netkví jen v rizikovém chování. Ani naše léčebné výsledky totiž nepatří mezi ty nejlepší. Podle zprávy OECD Health at a Glance 2023 máme například 30denní úmrtnost na cévní mozkové příhody i na infarkty myokardu horší, než je průměr v rozvinutých zemích.
Přes tyto objektivní a běžně nediskutované výsledky je však česká veřejnost stále chlácholena tvrzením většiny politických elit, že české zdravotnictví je skvělé. Do této mozaiky zapadají i mediální popisy jednotlivých úspěšných případů, které přinášejí aktivity tiskových oddělení velkých nemocnic, farmaceutických firem nebo PR agentur. Většina chvalozpěvů, které jsem v posledních desítkách let četl, neměla v mezinárodním kontextu žádný význam. To, že se veřejnosti namísto popisu reality předkládá pouhý marketing, poznají zpravidla jen odborníci.
Klíčová otázka tedy zní: Kde bychom mohli najít hlavní hybatele budoucích pozitivních změn?
Na prvním místě v aktuální politické moci. Ta se však v posledních desetiletích nijak proreformně neprojevovala. Zdravotnictví si nese nálepku extrémně citlivé voličské priority a vysvětlovat nutnost restrukturalizace malých nemocnic na zařízení pro seniory je složité a potenciálně nevděčné. Málokdo si proto troufne říct, že nepotřebujeme neobsazené nemocnice (obložnost českých nemocnic je jen těsně nad 50 procent), v nichž málo personálu čeká na nepřicházející pacienty.
Zadruhé je to systém zdravotních pojišťoven. I ten je však svým personálním složením naprosto závislý na aktuální politické moci a spolu s ní každoročně rozhoduje o osudu více než půl bilionu korun. Oddělit politickou moc od managementů zdravotních pojišťoven se tak stalo zřejmě nejvýznamnějším předpokladem možné reformy.
Zatřetí, klíčovou úlohu v českém zdravotnictví mají jednotlivé kraje. Tradiční brzdou regionálních změn je fakt, že se byznys ve zdravotnictví používá k budování vztahů s lokálními politickými podporovateli. K tomu přispívá i určitá hostilita k potenciálně příchozím odborníkům a manažerům odkudsi z centrální úrovně, protože dlouhodobé vztahy hrají v regionálním světě zásadní roli. Proto je téměř nemožné najít lokální medicínské projekty s ambicemi dosáhnout kvality na skvělé mezinárodní úrovni.
Mimochodem, ze stejné logiky vyplývá i fakt, že na regionální úrovni nenacházíme ani vysoké školy, které by v mezinárodním srovnání mohly uspět. Když nemáme ambiciózní vize a cíle, nemůžeme mít ani výsledky.
V této souvislosti jsem vždy došel k závěru, že většina regionálních osobností se zná desítky let, a pokud už by měly mezi sebe přijmout někoho nového, pak raději sáhnou po člověku především přizpůsobivém, i když by to mělo být na úkor jeho odbornosti. Ostatně, pokud klíčové regionální figury samy vážně onemocní, často se léčí v některém z velkých měst.
A posledním důležitým hráčem, který by s českým zdravotnictvím mohl pohnout, jsou odborné lékařské společnosti a Česká lékařská komora. Když však člověk tyto organizace a spolky dlouhodobě sleduje, dochází k závěru, že se na prvním místě jedná o vlivové organizace. Významnějším cílem je pro ně spokojený lékař než uzdravený pacient.
Proto se zdá, že jedinou možností, jak zdravotnictví po třiceti letech velmi „mírného pokroku v rámci zákona“ opravdu změnit, je přesvědčit veřejnost o nutnosti reforem.
K tomu by mohly posloužit dva dobře pochopitelné argumenty. Jsou jimi prudce se zvyšující náklady na zdravotnictví, jež jsme za necelou poslední dekádu zdvojnásobili, přičemž jeho kvalita se prakticky nezměnila. A k nim přidejme stárnoucí generaci „Husákových dětí“ vyhlížející v příští dekádě seniorní věk. Tato početně nejsilnější generace posledních desetiletí přestane do systému finance sypat a naopak je začne vybírat.
Na to však není výkonnost českého zdravotnictví nastavena. Namísto zásadních reforem stále udržujeme porodnice s jedním porodem za dva dny, oddělení, kde jsou lůžka využita z jedné pětiny nebo sto metrů vzdálené pražské nemocnice provádějící ty samé činnosti. Žádný privátní subjekt by podobné neefektivity nestrpěl. To může pouze stát, jehož politici a manažeři o reformách celá desetiletí jen mluví, ale nijak je přitom nerealizují.
Nemám rád strašení. Nicméně trajektorie nárazu českého zdravotnictví do nákladové zdi je již dána. Už nyní vykazuje celý systém deficit, jenž se bude prohlubovat. Pokud to veřejnost nepochopí a nedonutí politiky k zásadním změnám, nemůže to dopadnout dobře.
