Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Když lékař na sále svoji práci dobře umí, vypadá to zpravidla velmi jednoduše. Nejrychlejší a nejbezpečnější operatéři pracují zdánlivě pomalu a systematicky dělají jeden krok za druhým tak, že se téměř nikdy nevrací a neopravují již udělané. Zákrok tak plyne nenápadně vpřed a všichni kolem mají pocit, že vlastně o nic nejde. Někteří si dokonce myslí, že je to jednoduché a podobně by to zvládli i oni sami. Pokud se však dívají na někoho průměrného nebo špatného, tak vidí, že po dvou krocích vpřed se často musí vracet a cosi opravovat. Paradoxně to budí dojem náročnosti, kterou jen tak někdo nezvládne.
Tento úvod má sloužit jako přirovnání. Když sledujeme společenský vývoj doma i v Evropě, mnohý z nás může mít dojem, že by spoustu rozhodnutí udělal lépe, než dělají k tomu příslušní profesionálové.
Zkusme se podívat na politické řemeslo a, abych hned na začátku nepoukazoval na našince, zaměřme se na nového německého premiéra Friedricha Merze. Jako pravicový konzervativec sliboval před volbami přísnou rozpočtovou kázeň, sadu radikálních opatření ohledně nezvládnuté migrace nebo nejsilnější současnou německou zbraň pro ukrajinskou armádu. Vše se zdálo důvěryhodné, vycházelo z dobře definovaných stanovisek a nebyl žádný důvod, proč by se to nemělo stát. Vznikla koaliční vláda konzervativců se socialisty a nestalo se nic z toho, o čem zkušený politik mluvil. Zda je tomu tak proto, že předvolební sliby nic nestojí a německý premiér byl vlastně bezprincipiálně vychytralý, anebo proto, že realita je mnohem složitější, než se na první pohled zdá a Merz byl vlastně naivní, je nejasné.
Je to dilema. Jsou dnešní evropští lídři opravdu pouze nepříliš šikovní kuloární vyjednavači, kteří mají omezené schopnosti i kreativitu a přemýšlejí pouze „in the box“, tedy v rámci naučených schémat? Poslední evropská dekáda s migrační, zdravotní, finanční, hospodářskou, vnitřně bezpečnostní a válečnou krizí by tomu nasvědčovala. Anebo je to jinak a schopní politici, vpravdě ti nejlepší z nás, opakovaně tento svět zachránili a my ostatní o tom jen nevíme?
Pokud člověk není sám přítomen jednáním o předcházení nebo řešení výše zmíněných krizí, má jen omezenou možnost objektivního hodnocení. Musí se řídit pouze tím, co politici slibují, tvrdí a posléze dělají.
A právě v jejich konkrétních činech je možné nalézt řešení. Stále nejisté, ale aspoň založené na určitých důkazech. Zkusme si vzpomenout na chaotické reakce evropských lídrů při migrační krizi před deseti lety. Na naprosto neúčinná vyjednávání s Putinem na začátku války a dlouhá váhání s vojenskou podporou Ukrajiny. Krátkozraké zavádění zelené politiky, kterou na konci dne Evropané nejsou ochotni financovat. Když se vrátím na začátek textu, vypadá to přesně tak, jako když na sále sledujete někoho nepříliš šikovného, anebo totálně nepřipraveného. V lepším případě udělá dva kroky vpřed, aby hned následoval aspoň jeden vzad. A to nikdy nevíte, kdy rezignuje a vedení zákroku předá někomu jinému.
Na operačním sále se však aspoň s jistotou ví, kam celý výkon chceme dovést. Nám v Evropě ale cíl chybí. Je jím sjednocení či jen prohloubení jednoty, anebo naopak úplný rozchod? Nevím. My doma dokonce ani nevíme, jakou máme mít za pár let měnu.
V takovém prostředí, kde nemáme pojem o tom, kam směřujeme, se nemůžeme divit, že ve většině zásadních problémů přešlapujeme na místě. V Česku jsme změnili penzijní pravidla a stavíme silnice - tím se opravdu nedá nic zkazit. Budeme potřebovat více energie, tak plánujeme postavit další jaderné bloky, potřebujeme ropu odjinud než z Ruska, tak posílíme ropovod z jihu Evropy. To všechno jsou však pouze reaktivní kroky, které lze nazvat jen čímsi o trochu víc než denní operativou. To nemá nic společného s dlouhodobými plány a jakýmikoliv uvěřitelnými vizemi.
O nich se většinou nemluví, a když se o to premiér v posledních letech několikrát pokusil, byli jsme svědky hezkého akademického bájení o restartu, křižovatce Evropy, německých platech nebo skvělých domácích univerzitách na konci příštího volebního období. Bez konkrétních i všem zjevných kroků to bohužel jen prohloubilo nedůvěru lidí v politické špičky.
A tak místo nenápadných a docela civilních opatření a zákonů vedoucích naši zem do stále sjednocenější Evropy a směrem na pomyslný Západ budeme v příštích měsících svědky závodu o upoutání pozornosti. Někdo opět trapně vystoupí v kostýmu hranolky a jiný o sobě bude říkat, jak někde na plácku (závodně fotbal totiž nikdy nehrál) byl nejdřív obránce a pak útočník.
Jakkoliv se snažím mít pochopení pro to, že občané nemají a nemohou mít detailní informace o velkých problémech dneška, stejně v Evropě ani u nás nenacházím osobnosti připomínající operatéra na sále, jenž zdánlivě pomalu, ale promyšleně, postupuje k vytčenému cíli, a protože nedělá příliš chyb, nemusí se nikam vracet.
Jen prosím neříkejte, že nikdo takový v politice neexistuje.
