Hlavní obsah

Diagnóza Josefa Veselky: O medicíně „zadarmo“

Josef Veselka
Profesor medicíny, kardiolog
Foto: Shutterstock.com/Gerain0812

Nejvíc peněz nestojí složité lékařské výkony, ale léky. Medicína nastoupila zřejmě nezvratnou cestu extrémně vysokých lékových nákladů spojených s malou částí pacientů (ilustrační snímek).

Reklama

„Hrozí, že výdaje za drahé léky pohltí většinu prostředků, které ve zdravotnictví máme k léčbě nás všech. Proto se o financování zdravotní péče musí přemýšlet v praktické rovině a pokud možno bez ideologických předpojatostí.“

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jeden z hlavních argumentů zastánců větší spoluúčasti pacientů na zdravotním systému zněl v minulosti takto: Budete si sice muset kupovat léky na banální onemocnění, ale pokud vás postihne něco opravdu vážného, budete si moci být jistí, že se vám dostane léčby tím nejlepším, co existuje. Léta se o tom diskutovalo, ale prakticky se nestalo nic.

Proč? Pokud by se vám právě žádné důvody nevybavovaly, pak připomenu, že třicetikorunové zdravotnické poplatky byly v jedné volební kampani použity jako hlavní argument proti pravici a zajistily „oranžovou vlnu“ v krajských volbách. Češi a Moravané mají zkrátka velkou tendenci k rovnostářství a zdravotnictví bylo odjakživa zadarmo a pro všechny údajně stejné.

Ještě před deseti lety se jako příklady ultradrahé léčby uváděly kloubní protézy, implantabilní defibrilátory a kardiostimulátory nebo lékové stenty do věnčitých tepen. Jejich ceny v řádech desítek nebo stovek tisíc korun nás do jisté míry pohoršovaly, protože jsme měli nepříjemný pocit, že neoprávněně zatěžují rozpočty zdravotnických pracovišť, nemocnic a pojišťoven. Právě z té doby pochází dnes již neplatné paradigma o příspěvcích na banality, abychom jednou, někdy v budoucnu, mohli dostat tu „nejlepší léčbu“.

Jenže farmaceutické firmy konfrontované s realitou vysokých cen za speciální zdravotnický materiál (to jsou například ty zmíněné kloubní náhrady nebo různé sofistikované implantabilní přístroje) přešly do ofenzivy a ceny některých nových léků posunuly o jeden až dva řády výše.

Nemluvíme tedy již o stovkách tisíc korun při léčbě jednoho pacienta, ale o jednotkách a někdy i desítkách milionů korun. Jinými slovy o ekvivalentu vybudování nového oddělení nebo pavilonu v menší nemocnici nebo nákupu drahého přístroje, pomocí něhož budou vyšetřeny či léčeny tisíce pacientů.

A právě proto stojí léčba dvaceti nejdražších pacientů v naší zemi během jednoho roku přes miliardu korun.

Pod touto horentní sumou si nepředstavujme žádné přístrojové náhrady činnosti jednotlivých orgánů, transplantace či jiné extrémně složité medicínské výkony založené na té nejvyšší dostupné odbornosti velkých týmů. Nikoliv, 96 procent výdajů u těchto nejdražších pacientů tvořily léky.

Medicína tím nastoupila zřejmě nezvratnou cestu extrémně vysokých lékových nákladů spojených s malou částí pacientů – jedno procento těch „nejdražších“ nyní spotřebuje 45 procent všech výdajů na léky.

Vypadá to, jako kdyby se společnost rozhodla, že začne zachraňovat i malou část těch, pro něž v minulosti neměla žádné řešení. Klíčová otázka logicky zní, zda je to správné. Jsem přesvědčen, že odpovědí musí být samozřejmé ano.

Tak totiž vypadá nejen vědecký, ale i společenský pokrok. Je to praktické vyjádření přesvědčení, že v pravěku se slabí a nemocní opouštěli nebo shodili ze skály, ale současná společnost se o ně postará.

Jenže takový humanistický postoj musí být podložen adekvátním finančním zázemím a v tuto chvíli se objevuje reálná hrozba, že v krátké době pohltí výdaje za drahé léky většinu prostředků, které ve zdravotnictví máme k léčbě nás všech. Proto se o financování zdravotní péče musí přemýšlet v praktické rovině a pokud možno bez ideologických předpojatostí.

Jak z toho ven, je velmi složité. Nicméně pokud si v této situaci kdokoliv zodpovědný i nadále myslí, že existuje možnost jednolitého systému zdravotního pojištění s pokrytím veškerých nákladů, nechť to obhájí jinak než opakovaným používáním politických floskulí nebo zbožných přání. Zdravotnictví totiž není bez zásadní reformy (včetně větší spoluúčasti pacientů nebo potenciálních pacientů) udržitelné.

Pokud bychom si do budoucna chtěli zajistit, aby nám byla poskytována ta opravdu nejlepší a především nejdražší léčba, pak bychom měli mít šanci se na to připojistit. Během následující dekády vzniknou léčby šité individuálním pacientům přesně na míru a ty velmi pravděpodobně budou ještě dražší než zmiňované desítky milionů korun za jednoho pacienta.

Zkušenost ze zemí, kde je zdravotnictví oficiálně zadarmo, ale v reálném světě na něj nejsou prostředky, ukazuje, že nastává zvláštní zmatek charakterizovaný korupcí, výměnnými obchody, kupováním zdravotnických prostředků na černém trhu a prostě vším jiným než spravedlností a dostupností. Proto je třeba začít řešit tento problém citlivě a včas.

Reklama

Doporučované