Hlavní obsah

Film, divadlo i televize. Jsem jako švýcarák, říká Alice Nellis

Foto: Matěj Cibulka

Režisérka Alice Nellis.

Reklama

28. 9. 19:23

Do kin míří Buko, nový film Alice Nellis. Snímek o ženě, která prožívá těžké období, ale i v něm najde radost a štěstí, se odehrává na venkově. Hlavní roli tu má – kromě hereček Anny Cónové a Marthy Issové – i režisérčin kůň Láďa.

Článek

Buko je v pořadí devátým snímkem držitelky dvou Českých lvů či Ceny české filmové kritiky.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy líčí, co znamená režírovat tak velké zvíře, jako je kůň, ale také třeba to, jaké je to pracovat s Miroslavem Krobotem.

Došlo i na jiná témata. „Teď točím sběrný dokument o Semjonu Byčkovovi, který je uměleckým šéfem České filharmonie. Je to velmi zajímavý člověk. Pronásledujeme ho po světě s kamerou,“ nastínila režisérka, na čem právě pracuje.

Váš film Buko na mě působí takovou až léčitelskou atmosférou. Vy jste někde řekla, že je život krásný, ale také někdy bolestivý. Tohle všechno je téma vašeho snímku?

Myslím, že tématem je brát život, jaký je. Ve chvíli, kdy máme radost z toho, co nám nabízí a dokážeme najít krásu i v tom, co tak na první pohled nemusí vypadat. Krása nemusí vždycky znamenat štěstí, může být i v hlubokém smutnu. Pokud ale tu krásu dokážeme najít, tak se nám žije snáze.

Na mě i scénář, jehož jste autorkou, působí tak, že s vámi hodně souvisí. Vy jste částečně utekla z Prahy a žijete i na Kokořínsku, kde se film natáčel…

Je to trochu jiný postup. Já žiji za Prahou, ale ne úplně mimo civilizaci. Na Kokořínsko se naopak díky filmu postupně přesouváme, protože jsme nejdříve hledali lokaci pro film. Tu našel náš architekt Petr Fořt, který objevil malou vesnici Bořejov. Na jednom místě jsme našli vše, co jsme pro film potřebovali.

Mě to místo natolik oslovilo, stejně tak mého muže, že jsme se rozhodli, že bychom tam chtěli žít. A tak jsme během natáčení koupili stařičký dům, kde teď trávíme každou volnou chvíli. A dá-li Bůh, tak se tam jednou přesuneme natrvalo.

Celý film je takový rodinný projekt. Váš muž – Matěj Cibulka – stál za kamerou a téměř hlavní roli jste svěřila svému koni, který se ve filmu jmenuje Buko. Psala jste ten scénář tak trochu i pro něj?

Určitě. Práce se zvířaty ve filmu je kapitola sama pro sebe. S herci se většinou domluvíme na tom, co mají dělat, a oni to pak plus minus dělají. U zvířat to může být složitější. Já bych si u koně nedovolila psát scénář nablind, aniž bych věděla, že je toho schopen.

Protože máme Láďu doma, vím, co umí, a do určité míry jsem schopná odhadnout, čeho jsme s ním schopni a čeho ne. A z toho také vycházelo, co jsem si dala do scénáře.

Film jste nemohli pojmenovat Láďa, protože ten už existuje. Proto jste dali název Buko. Z čeho toto jméno vychází? Proč právě Buko?

To jste mě zaskočila. Snažím se vzpomenout a vůbec nevím.

Myslím, že to vzniklo tím, že mám kamarádku Kláru Bukovskou a také existuje Charles Bukowski a opera Nabucco. Tak někde mezitím to asi bude. Já jsem hledala jméno, které nic neznamená a zjevně se mi to podařilo tak dokonale, že už ani nevím, kde jsem na něj přišla.

Než se dostaneme k hereckému obsazení, zajímá mě ten kůň. Vy ho znáte, vycházela jste z něj pro ten scénář, ale byla to pro vás první takto velká práce se zvířetem?

My si to už jednou prožili u pohádky Sedmero krkavců, protože tam jsem režírovala ptáky. A to téměř nejde. Ptáky lze nějak vycvičit, což jsem samozřejmě nedělala já, ale odborníci. Ti se připravili báječně, nicméně ve chvíli, kdy máte sedm ptáků a ti opravdu nefungují způsobem jako třeba pes nebo kůň, tak tam jsem si vyzkoušela, že to může být absolutně nevyzpytatelné. Chce to obrovskou trpělivost a schopnost být s herci pružná a přizpůsobit se tomu, co dělají ta zvířata.

U koně je to něco jiného, je to komunikativnější zvíře. A Láďa má za sebou vysokou španělskou školu, už někde vystupoval, má za sebou kariéru. Ta intenzita s ním ale byla něco nového a mně se to vlastně hrozně líbilo. Film není o koni, je zase o lidech, Láďa tam spíše funguje jako jakási metafora, zrcadlo. Je to takový středobod, kolem kterého se roztáčí příběh. Ale přítomnost toho velkého zvířete, které je přirozené, neumí lhát, herce nutila uvolňovat a nepředstírat. A to dodalo i jejich výkonu jiný rozměr.

Jakým způsobem se k tomu postavili herci? Předpokládám, že většina s koňmi žádné zkušenosti neměla. Vy ho máte doma, víte, jak koně fungují, ale pro ně to nebylo jen o tom zahrát roli, ale také pracovat s koňmi.

Spíš to bylo to, co je na tom bavilo. Samozřejmě věděli, že s koňmi na natáčení přijdou do styku. Někteří mají zkušenosti, Petra Špalková sama měla koně, Honza Cina jezdí na koni, Marian Roden Láďu vycvičil a Martin Kubačák hraje souseda a má čtyři koně. Takže někteří byli ve svém živlu.

Anička Cónová v hlavní roli a Martha Issová, pro které to bylo prvosetkání, se na to vyloženě těšily. Každá trochu jiným způsobem. Anička samozřejmě věděla, že to pro ni bude i fyzicky náročné, ale o to víc si toho výkonu cením. Ona doslova prožívala to, co ta hrdinka. Prostě postupně se s Láďou sžívala. Ale sžila se s ním natolik, že pak dala i těžké scény – třeba v lese, kdy jsme ji na detail točili i ve cvalu – aniž by měla nějakou jezdeckou zkušenost.

A Martha Issová?

Martha má ohromný dar. Mám pocit, že v přítomnosti zvířat se z ní stane, nechci říkat zvíře, ale dokáže se na ně tak soustředit a být otevřená nějaké komunikaci, že se s ní Láďa dostal do takové vzájemné symbiózy. My je spolu vlastně často nechali jenom tak jako blbnout. Něco bylo samozřejmě jasně nacvičené, vymyšlené, ale někde jsme je nechali improvizovat. Martha s ním pak začala dělat opravdu srandovní kousky.

Ve chvíli, kdy jsme od něj něco potřebovali a jemu se třeba nechtělo – a takové situace samozřejmě to zvíře má, některé dny to na něj bylo dlouhé, hlavně noci neměl moc rád – tak i Martha byla jedním z lidí, kteří mu vysloveně dělali dobře. Třeba v noci, kdy už nás všechny tahal za ruce, si na něj nejezdkyně Martha sedla a on přesně pochopil, co má na zádech, a byl ochotný se s ní zklidnit.

Foto: DORIAN films

Martha Issová během natáčení filmu Buko.

Martha se při natáčení musela naučit nejen fungovat s koněm, ale hraje postavu, která trpí Aspergerovým syndromem, což je jistá forma autismu. Je věrohodná, dokázala se na to naladit. Pracovali jste s ní nějakým způsobem dopředu? Připravovala se?

Samozřejmě. Nedovolili bychom si hledat výraz pro tento syndrom sami. Pomáhala nám paní doktorka Magdalena Ryšánková, která Marthu připravovala. Konzultovali jsme s ní i scénář. Tam je třeba scéna, kdy Martha někoho kousne, a ta byla i jejím přínosem. Říkali jsme si, co by bylo takovou extrémní reakcí.

Zkoušeli jsme si to u paní doktorky na dvorku, myslím, že její sousedi měli z Marthy hodně velkou legraci, zkoušeli jsme tam opravdu excitované scény. Ta práce ale nebyla o tom, že nám paní doktorka vysvětlovala, jak se takoví lidé chovají a Martha to kopírovala.

Spíš se nám snažila vysvětlit jejich způsob vidění světa a to, co dělala Martha, to už byla její součást. Ona hledala výraz, který by jí v dané situaci byl nejpřirozenější. Tím dosáhla i jisté svobody, protože neměla nacvičené určité situace. Spíš jsme spolu hledali nějaký úhel pohledu. Martha někdy říkala, že pro ni bylo skoro těžší tu postavu Terezky večer vypnout než ráno nahodit.

Hlavní roli jste svěřila Anně Cónové, která sice hrála v některých filmech, ale z plátna primárně až tak známá není. Proč jste si ji vybrala?

Já jsem Aničku Cónovou znala, ona je hlavně divadelní herečka. Myslím si, že to, že není známá na plátně, je způsobené faktem, že je to ostravská divadelní hvězda. Je těžké něco takového skloubit například s mediálně propagovanými seriály a v jejím případě si myslím, že to byla její volba.

Hlavní důvod byl, že je to výborná herečka a hodila se na tu roli. Pro mě bylo krásné ji na tom plátně objevovat. Na začátku vidíte takovou nenápadnou až ustaranou postarší dámu a pak zjišťujete, že takhle žena má v sobě spousty věcí, které by tam člověk nečekal.

Což je vlastně i v tom filmu…

Ano, ano, a to je to, co Anička přesně má. Za jemnou, decentní fasádou se skrývá energická paní s anglickým humorem a neuvěřitelnou fyzickou zdatností. Když udělá vtip, tak ho nikomu necpe, ale má to obrovský nadhled, který je takovým jejím tajemstvím.

Foto: DORIAN films

Anna Cónová.

Nebudu prozrazovat, ale na nějakou poměrně krátkou dobu se tam objeví i herec a režisér Miroslav Krobot.

Právě proto, že je tam jeho postava tak kratičce, měla jsem potřebu, aby ji zahrál někdo, koho uvidím byť pět minut, ale budu si ho absolutně pamatovat. I za těch pár minut dokáže ztvárnit postavu, která tam s námi může celý film být. A to Mirek umí. Ze scény, kterou tam s Aničkou mají, je jasné, že na malé ploše dokázali odvyprávět partnerský příběh. Proto jsem volila takovéhoto excelentního a osobitého herce. I když je tam fyzicky velmi krátce, tak ta postava je v celém filmu.

Předpokládám, že se znáte, ale jak se vám s ním pracovalo? Je to velmi osobitý člověk a sám je režisér. Nechala jste mu prostor pro jeho postavu, anebo vás poslouchal?

Moc prostoru neměl, protože byl na jednom místě a z toho jsme ho nepustili. Ne, Mirek je výborný, já měla to štěstí, že jsem s ním natáčela Revival, kde jsme si to moc užili. U něj nemám až takovou potřebu ho režírovat. V zásadě si myslím, že když už roli přijme, tak to z jeho strany projde filtrem, zda je s tím srozuměn, nebo ne. Většinou přijde, pozdravíme se, pak to zahraje a jde domu.

Ve většině vašich filmů kladete velký důraz na hudbu. Sama jste muzikantka, máte ráda hudbu a věnujete se jí. Já si z těch filmů, které jsem od vás viděla, hudbu vždycky zapamatovala. Zdůrazňovala emoce a náladu filmu. Jak vybíráte hudbu pro vaše snímky? Bývají tam i známé melodie, nepůsobí to jako přímo komponovaná hudba pro film.

U Buka je vše zkomponované pro tyto účely. Tedy kromě Dvořákovy Stabat Mater a Slovanského tance. Nicméně to, o čem mluvíte, ten charakter té písničky, o které má člověk pocit, že ji zná, je záměr.

Je to zajímavá otázka, mě se lidi často ptají, proč mám ve filmech písničky s anglickými texty. Pro mě je to přirozené v tom, že je to součást české kultury. Osmdesát procent písniček z žánrů rocku nebo popu, které jsem poslouchala od malička, je anglických. A druhá důležitější věc je ta, že já hudbu používám jako něco emotivního, abstraktního.

Ve chvíli, kdy bych do toho dala český text, tak mám pocit, že ty scény budu trochu rušit. A když mám anglickou písničku, mohu ji míchat s českým textem. Mám raději, když to slovo zůstává trochu abstraktní – i když umím anglicky, tak mě význam primárně nezatěžuje. Mám ráda, když v písničce zůstane lidský hlas, protože je to pro mě krásný element v hudbě. Není to jiné než ve vážné hudbě, protože hodně z toho, co posloucháme, je v jiných jazycích a nevadí to.

Téměř ve všech vašich filmech jsou ženské hrdinky. Možná je to jednoduchá odpověď, je to proto, že jste žena – režisérka?

Ano, stejně jako mě zajímají filmy, ve kterých jsou muži, věřím, že i tohle může být zajímavé z té druhé strany. Není to ale vždycky tak. V Revivalu jsou čtyři hlavní postavy muži. Ale ano, ženy převažují. Tím, že dám hlavní hrdinku ženu, muže kolem mi to umožňuje ukazovat už v nějaké konstelaci. Trochu je vlastně jedno, jestli je hlavním hrdinou muž nebo žena. Většina příběhů se odvíjí od vztahů.

Vy jste taková multifunkční umělkyně.

Ano, jako švýcarák.

Věnujete se filmu, divadlu, jste režisérka, scenáristka… Na čem teď pracujete?

Teď točím sběrný dokument o Semjonu Byčkovovi, který je uměleckým šéfem České filharmonie. Je to velmi zajímavý člověk. Pronásledujeme ho po světě s kamerou.

Mezitím píšu rodinný seriál a pokračuji v dlouhodobých projektech například i s Českou filharmonií. Tam děláme každoroční edukační pořady pro mládež, což je krásná práce.

Když máte hotový film a čekáte na premiéru, jak přijímáte reakce od publika, diváků, vašich fanoušků? Zajímá vás to, nebo už je ta práce za vámi?

Asi bych byla divná, kdyby mě to nezajímalo. Svým způsobem je to kontrola toho, jestli to, co zajímá mě a partu lidí, se kterými pracuji, zajímá i nějaké další lidi. Jestli má smysl to dělat.

U filmu máte pravdu v tom, že mezitím jde člověk už někam jinam a film existuje beze mě. V tom je divadlo nebo opera mnohem náchylnější – ty se musejí vytvářet stále znovu, lidé musejí chodit pořád na to jeviště. Film je v tomto odolnější. Mé hledání zpětné vazby je v tom, že ji hledám u lidí, které znám. Nemusí to být nutně moji kamarádi, ale lidé, kterých si vážím, znám jejich hodnoty a mohu si jejich zpětnou vazbu s něčím srovnat.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované