Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Devadesátá léta byla samozřejmě skvělá, až na těch několik stránek, které tak skvělé nebyly - naopak, byly strašlivé.
A mezi nejcharakterističtější rysy 90. let patřil bohužel všudypřítomný a dlouho tolerovaný rasismus.
Takže kdyby se to, co o víkendu potkalo ve vlaku malé kluky a jejich trenéry z týmu Mongaguá, stalo před 30 lety, vzbudilo by to možná na chvíli pozornost v týdeníku Respekt - a to by bylo všechno.
Dneska kvůli rasistickému verbálnímu násilí, od nějž - jak víme právě z 90. let - nebývá daleko k tomu fyzickému, zasedá vládní výbor, Baník Ostrava, jehož fanoušci romské fotbalisty šikanovali, vydává omluvné stanovisko. Stejně jako Fotbalová asociace, která zve napadený tým na zápas české reprezentace - jako by si ti kluci už nevytrpěli dost.
Můžeme si tedy říct, že se vlastně věci hýbou k lepšímu - a budeme mít pravdu. Ještě v roce 1999 naházeli sparťanští fanoušci na tehdejší hvězdu Viktorie Žižkov Kennedyho Chihuriho ze Zimbabwe banány a doprovodili to skandováním „Chihuri je šimpanz“, protože jim to připadlo vtipné a víceméně i společensky přijatelné.
Dneska si to - nejen Sparťani - nejspíš rozmyslí. V téměř každém českém ligovém týmu hrají fotbalisté původem z Afriky, někde to dotáhli až k pozici klubové legendy: například Simon Deli ve Slavii, první Afričan, který vedl tým jako kapitán. A pokud by snad některým ultras nedošlo, že třeba rasistickým hučením na soupeřovy hráče ubližují i těm vlastním, nastupuje účinná represe. Klubům hrozí pokuty nebo dokonce uzavřené tribuny, což - abychom si zase nenamlouvali, že už je všechno úplně v pořádku - poznala v evropských pohárech celkem nedávno právě i Slavia.
Ano, takže se můžeme uklidňovat, že jde všechno v podstatě správným směrem a že pár rasistických primitivů frustrovaných další porážkou Baníku v řadě je pouze tou výjimkou potvrzující pravidlo.
A můžeme si to říkat proto, že se nám, slušným bílým Čechům něco takového v této zemi stát nemůže, takže jen pochvalně pokýváme hlavou nad rychlou reakcí všech zainteresovaných. A maximálně doporučíme Baníku, aby svoje další podobné vyjádření svěřil někomu, kdo je schopen psát lidsky, pozve normálně kluky z Mongaguy na trénink i zápas prvního týmu a nebude k tomu potřebovat ty korporátní žvásty typu „klub je v rámci preventivního programu předběžně dohodnut na různých formách společných aktivit, které by měly být konkrétně finalizovány v příštích dnech“.
Pak tady ale taky žijí lidé, kteří mohou svůj aktuální životní pocit srovnávat právě s oněmi 90. lety, protože to zažili na vlastní kůži, takže vědí mnohem líp než my, o čem mluví. Třeba jako romský spisovatel a autor Magnesií literou oceněné knihy „Skutečná cesta ven“ Patrik Banga, který na svůj Facebook napsal slova, o nichž by člověk měl aspoň přemýšlet:
„Pořád se mě někdo ptá, jestli je to teďka lepší, než v devadesátkách, kdy náckové napadali každého, kdo nebyl běloch. Vždycky odpovídám, že jak kde. V Praze v pohodě, na severu Čech nebo na Moravě je to horší. Nedávno mi ale jeden romský historik s prestižním vzděláním na zahraničních univerzitách vyprávěl, že se ve svém rodném městě bojí chodit večer po ulici, protože u nich taky Romy napadají nacisti. Teď tohle. Tak já vám fakt teda nevím. Vrací se devadesátky, nebo je těch dementů prostě nějak víc?“
Co byste mu řekli?
