Článek
Rozmohl se nám tu takový… už ani ne nešvar, protože se zdá, že jsme si společně zvykli. Řeč je o cenách jízdného ve veřejné hromadné dopravě a o tom, že jízdenka, kterou zaplatíte digitálně, vyjde levněji než ta papírová.
Připomíná to princip karet a aplikací v maloobchodních řetězcích. V tomto případě se po právu diskutuje, jestli nejde o další krok na cestě k digitálnímu vyloučení a jestli ti, kdo klienty elektronických slev v obchodech nemohou nebo nechtějí být, nečelí diskriminaci. Minimálně vyšším životním nákladům čelí.
Zatímco u veřejné dopravy se žádná viditelná polemika neodehrává. I když cestující bez karet a digitálních technologií byli, jsou a budou.
Levnější elektronické jízdné se bere jako víceméně samozřejmost. Třeba teď Středočeský kraj připravuje nový ceník a suše se počítá s tím, že papírové jízdenky mají podražit zhruba o 30 procent a elektronické jízdné o 20 procent. Například jedna z nejběžnějších jízdenek, půlhodinová pro tři tarifní pásma, v papírové podobě zdraží z 30 na 39 korun, v aplikaci PID Lítačka bude tato jízdenka stát 36 korun, informují Novinky.cz.
Výmluvná je například tabulka z Pardubic: „Platba z elektronické peněženky nebo bezkontaktní platební kartou“ vychází, podle konkrétního typu jízdenky, minimálně o třetinu laciněji než „papírové jízdenky z předprodeje“. V Ústí nad Labem jsou vůči papíru milosrdnější – u základní jízdenky se připlácejí jen dvě koruny. V Olomouci spouštějí nový tarif od 1. června: Jízdenka zakoupená přes aplikaci platí o deset minut déle než ta z prodejní sítě.
Dopravní podniky elektronické platby nezavedly z plezíru. Ale proto, aby vyšly vstříc pohodlí a návykům digitální většiny obyvatelstva a zároveň ušetřily na nákladech. V pořádku. Nikdo netrvá na tom, aby po vagonu dodnes chodil/a průvodčí s kleštičkami.
U nedigitální menšiny se předpokládá, že technologický vývoj akceptuje a vybere si… počkat, z čeho ale? Nejsme v krámě XY, kam se dá příště nejít, protože je tam draho, ale ve veřejné dopravě, kam se – pokud pasažér nepřesedlá na jiné dopravní médium nebo nezůstane doma – musí vracet. Na výběr ve skutečnosti nemá.
Co víc, MHD není totéž co soukromá prodejna potravin, která si s digitálními slevami může v mezích zákona kouzlit. Veřejnou dopravní službu si za veřejné peníze z veřejných rozpočtů objednáváme rovným dílem všichni. Skládáme se na ni. Takže by bylo logické, kdybychom za ni – jistěže s přihlédnutím k věku nebo sociálnímu statusu – také rovným způsobem platili, ne?
Jde o podobný příběh jako nedávná valorizace penzí, doprovázená zdražením poštovních poukázek. Kdo si vyzvedává důchod na poště, dostal de facto přidáno méně než ten, komu stát výplatu posílá rovnou na účet. Jak k tomu přijde?
Mezi „digitálním“ a „papírovým“ občanem či daňovým poplatníkem není rozdíl ani v zákonných právech, ani v povinnostech. Tak proč by měl být jeden typ placení za veřejnou službu – ať už jste offline pořád, nebo jen u sebe nemáte mobil ani kartu – dražší nebo levnější než ten druhý?
Argument, že se dopravní podnik má a musí chovat ekonomicky a přizpůsobuje se poptávce po digitálních platbách, sám o sobě nestačí. Všichni cestující si jsou rovni, respektive alespoň by měli být.
Rozhodování o jízdném ve veřejné dopravě je politikum, tak jako rozhodování o daních. První schvalují radní a zastupitelé, druhé schvaluje vláda a poslanci. Námět: Co kdyby ti, kdo zaplatí daně elektronicky, odváděli o deset procent méně? Win-win (plátce zůstává v pohodlí domova, stát ušetří na přepážkách finančních úřadů), ale jinak groteskní představa. Převést ji do praxe, druhý den by skončila u Ústavního soudu a státní rozpočet v rozkladu. Kdežto levnější elektronické a dražší papírové jízdenky se staly něčím docela běžným.
Opravdu je taková samozřejmost, že za veřejnou službu se platí dvojí ceny podle toho, jestli její zákazník má nebo nemá nějaký technický nástroj?
