Hlavní obsah

Glosa: Nepozvala jsem čerta, vychovávám mamánka

Foto: Profimedia.cz

„Za nás to tak taky bylo, a žijem!“ Archivní snímek z tradičního mikulášského sraziště na Staroměstském náměstí v Praze.

Reklama

4. 12. 2021 19:30

Děti samozřejmě potřebují překonávat své strachy. Ale životních zkoušek zažijí dost i bez čerta v obýváku.

Článek

Čert a Mikuláš na mého téměř čtyřletého syna domů nepřijdou. Ne proto, že to nedoporučila hlavní hygienička, ale jednoduše proto, že se mi tahle tradice nelíbí.

Syn viděl mikulášskou trojici tenhle týden ve školce a byl předem instruován, že jde o pěknou tradici, kdy se dospělí převlékají za pohádkové bytosti. A že čert rozhodně nikoho nikam neodnáší, takže se nemusí bát.

Když o svém přístupu k Mikuláši s někým diskutuji, bývám dost často odsouzena jako helikoptérová matka a celkově přecitlivělá osoba. A to přitom nikomu jeho domácí tradice neberu ani se nevrhám na barikády s transparentem „Pošlete čerty do pekla“. Jen zkrátka nepouštím čerta přes práh.

Připravíš ho o představivost a kouzlo dětství, namítají zastánci trochy toho strašení řetězem. Kazíš tradice. Děti potřebují překonávat své strachy. Vychováš rozmazleného mamánka, který je zvyklý mít rodiče pořád za zadkem.

A samozřejmě ultimátní argument všech zastánců tradičních hodnot: Za nás to tak taky bylo, a žijem! Ano, žijem. Někteří z nás se možná chvíli počůrávali, začali koktat nebo na Mikuláše dodnes vzpomínají s nepříjemnými pocity, ale když jde o dodržování tradic, není čas ohlížet se na slabší kusy.

Věřím, že rozumný rodič umí udělat mikulášskou návštěvu hezky, a každému takovému přeji, aby si to v neděli celá rodina užila. Ale dost často kolem sebe vídám i ty druhé případy – kdy se dítě už od září dělostřelecky připravuje stylem „koukej sekat latinu, nebo půjdeš do pytle“. A rozklepaný potomek se bere jako náramná legrace.

Mimochodem, bylo by mi jako dospělé osobě bytostně trapné vydírat malé děcko výhrůžkou, že si ho odnese imaginární bytost do pekla, a vynucovat si tak na něm poslušnost strachem.

Děti samozřejmě potřebují překonávat své strachy. A my dospělí většinou nemáme ani ponětí, kolik takových strachů překonávají i bez našeho přičinění. Projít kolem sousedovic obřího psa za plotem. Zvládnout nástup do školky bez rodičů. Odběr krve u doktora. Tma v pokojíčku, výlet do sklepa mezi pavouky.

Že jsou to hloupé marginálie? Ano, když je vám třicet, ne když vám jsou tři. (To s těmi pavouky se mě teda drží dodnes.) A jestli je vám to málo, tak tu máme také nevyhnutelné poznání, co je to smrt – zvlášť teď v období pandemie.

Zkrátka a dobře, děti bez čerta o své životní zkoušky nepřijdou. A já svoji rodičovskou roli chápu tak, že mám dítě nepříjemnými chvílemi provést, když přijdou. Ne mu je cíleně zvát do obýváku.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované