Hlavní obsah

Glosa: Pracovat do smrti? Mnohem míň děsivé, než si ve středním věku myslíme

Miloš Čermák
Novinář, spolupracovník Seznam Zpráv

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Foto: Profimedia.cz

Aktivní senioři zažívají radost z práce, ilustrační snímek.

Reklama

„Měli bychom se soustředit na to, abychom nebyli zemí, kde lidé přežívají do úctyhodného věku na nemocničních postelích a na přístrojích, ale kde budou co nejdéle žít aktivně a spokojeně.“

Článek

Článek si můžete poslechnout i v audioverzi v podání Miloše Čermáka.

Když jsem před pár týdny ve svém newsletteru poučoval mladé lidi, ať si najdou práci, která je bude bavit, a nebudou pak muset se svými zaměstnavateli smlouvat, že nechtějí pracovat ani minutu nad rámec své pracovní smlouvy, schytal jsem to ze všech stran.

Od mladých, že jsem zhýčkaný boomer, který udělal kariéru v devadesátých letech, plných příležitostí, a teď má tu drzost je poučovat.

Od starých, kteří dnes litují, že když byli mladí, tak nebyli tak chytří jako mladí dneska a dřeli se k smrti.

Od levičáků, kteří mě označili za privilegovaného pokrytce, který se živí prací, která žádnou prací ve skutečnosti není.

A nakonec i od pravičáků, kteří zase tvrdili, že smlouva je přece základ spořádané společnosti a kde se ve mně bere drzost žádat po komkoli, aby dělal něco nad její rámec.

Za pravdu mně dala vlastně pouze jediná skupina obyvatelstva. Nedokážu ji přesně definovat a mám pocit, že jsou v ní mladí, staří, levičáci i pravičáci.

Mají společnou jedinou věc: podobně jako já milují svou práci. A pozor, ani zdaleka to nejsou všechno „inkousti“, kteří jako já sedí na zadku v teple a živí se svými rozumy. Překvapilo mě, kolik lidí miluje práci, která zahrnuje fyzickou námahu, pobyt venku bez ohledu na počasí či další nepříjemnosti.

Ovšem vzhledem k tomu, že souhlasných reakcí bylo mnohem méně než odmítavých či vyloženě nepřátelských, soudím, že nás, co milujeme svou práci, je menšina.

Z čehož plyne, že pokud se mám vyjádřit k záměru vlády oddálit důchodový věk, je mi jasné, že potěším opět pouze ty samé lidi. A že jich nebude moc. Protože my do důchodu nechceme. Nebo minimálně nespěcháme.

Ano, je milé, že stát začne v nějakém věku lidem, kteří si svoje takzvaně odpracovali, vyplácet měsíčně peníze. Ale neberu to tak, že na ně máme nějaký hluboce zakořeněný morální nárok. Upřímně, jako pesimista stejně celý život počítám s tím, že až ten nárok budu mít já, tak stát stejně už žádné peníze na rozdávání mít nebude.

Nechci zlehčovat to, co je pro mnoho lidí problém. Ale mám pocit, že je to spíš problém teoretický nebo papírový. A hraje tam roli psychologie. Když padesátníkovi řeknete, že se jeho plánovaný odchod do penze za 13 let odkládá o tři roky, bude mimořádně rozčilený. Ale když mu za 13 let dáte na výběr, jestli chce ještě tři roky pracovat, anebo jít hned do důchodu, vsadil bych se, že většina zvolí práci.

Miliardáři v Silicon Valley se snaží přijít na to, jak žít věčně, anebo aspoň dlouho. Ale nikdo na to ještě nepřišel. A ze všech možných receptů či rad je jen málo těch, které jsou univerzální a spolehlivé. Jednou z nich je to, že pracujete. Chodíte do práce.

Pravidlo potvrzené studiemi i anekdotickými svědectvími lékařů, kteří se starají o starší pacienty, zní až brutálně jednoduše: čím déle pracujete, tím později umřete. Práce je elixír života. Důchod je tím, co vás zabije.

Netvrdím, že to musí být zrovna podle bláznivého receptu slavného anglického moderátora Jeremyho Clarksona, který ve svém sloupku v deníku The Times přišel s následujícím nápadem: ať stát nevyplácí penze lidem starým, ale mladým. To jsou ti, kteří pracovat nechtějí a s kterými jsou problémy.

Clarkson píše: „Staří lidé jsou mnohem lepší. Nosí kalhoty tak, že o ně nezakopávají. Nepotřebují binární toalety, protože často už mají plenky, a nemusí každých pět minut spěchat pro pilulku proti početí po sexu. Navíc, pokud se stanou součástí únosu, tak je únosci propustí jako první.“

Ono to ovšem není jen plané vtipkování. Ten problém je komplexnější a západní svět neohrožuje jen nepříznivá demografie, ale i očekávané změny související s raketovým nástupem umělé inteligence a robotizace. Většina lidí zatím stále nechápe, k jaké revoluci došlo v tomhle oboru v posledních měsících. Předpovědět to, co se stane na pracovním trhu v příštích letech, je zhola nemožné.

Věk odchodu do důchodu bude možná jedním z nejmenších problémů. A i kdyby ne, je na čase opustit představu šťastného stáří, zosobněnou spokojenými stařečky a stařenkami krmícími v parcích holuby a čekajícími jednou měsíčně na pošťačku s důchodem. Pardon, nyní už na esemesku s informací o platbě na účet.

Česko je dnes v Evropě mezi zeměmi, kde je největší rozdíl mezi průměrným věkem dožití a průměrnou délkou tzv. kvalitního života. Jinak řečeno je v Česku nejvíc lidí, kteří nikoli žijí, ale přežívají v podmínkách, které pro ně bývají nedůstojné a nepříjemné.

Na to bychom se měli soustředit. Abychom nebyli zemí, kde lidé přežívají do úctyhodného věku na nemocničních postelích a na přístrojích, ale kde budou co nejdéle žít aktivně a spokojeně. Někdo se bude věnovat svým koníčkům. Ale značná, nikoli nepodstatná část starých lidí bude dál spokojeně a ráda pracovat.

Reklama

Doporučované