Článek
V rakouských Alpách na hoře Schönfeldspitz, která je vysoká 2653 metrů, zasypala minulou sobotu lavina sedmičlennou skupinu českých skialpinistů. Tři z nich neštěstí nepřežili. Skupina byla podle všeho velmi zkušená a profesionálně vybavená.
„Do sněhu nikdo nevidí, takže se do lavin mohou dostat i ti největší lavinoví specialisté,“ varuje skialpinista a horolezec Zdeněk Hák, který je od roku 2010 také horským vůdcem.
Společně s Markem Holečkem mimo jiné zdolali jako první osmitisícovku Gašerbrum I, ležící na hranici mezi Pákistánem a Čínou. Hák dvakrát získal mezinárodní ocenění horolezců Zlatý cepín. V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, jak poznat, že se blíží lavina, a jak se v takových případech chovat.
Jaké vybavení si s sebou berete, když jdete na skialpy do podobného prostředí?
V terénu má člověk určitě lavinovou sondu a lopatu, bez toho nikdo moc nechodí. Část lidí má i batohy s airbagem. To je asi taková základní ochrana při případném zasypání.
Rozhodně byste v lavinovém terénu neměli mít hůlky s poutkem. V případě, že jste zasypaní například jen po ramena, tak ruce ven nevytáhnete a nejste schopní se odhrabat nebo se dostat k lopatě.
Pokud je člověk takhle vybavený, neztrácí pak potřebný respekt k horám?
Stoprocentně. Alespoň z vlastní zkušenosti určitě. Jakmile se v horách pohybuji sám a není se mnou někdo, kdo by mě zachraňoval, tak je trochu „zbytečné“ výbavu mít. Tam je důležité, že ji musí mít i můj parťák, který mě případně vyhrabe. Naopak když sám nejsem, tak na kamaráda samozřejmě trochu spoléhám a jsem schopen riskovat o něco víc. Rozhodovací proces je pak určitě jiný.
Ale je to trochu paradox, protože si myslím, že bez vybavení by člověk neměl vůbec vyrazit. Zároveň by se však měl rozhodovat úplně stejně, jako by ho neměl. V praxi to tak ale nefunguje. Nakonec i já jsem tu jen díky tomu, že když už jsem se do laviny dostal, tak jsem výbavu prostě měl.
Jsou nějaká pravidla, jak se při zasypání lavinou zachovat?
Standardně se učí především pozorovat zasypaného, a to ideálně až do bodu, kdy celý zmizí pod sněhem. To vám pak usnadní hrubé vyhledávání na samém začátku. Víte přesně, kde začít, a není tak potřeba prohledávat celou oblast.
Poté se musíte rozhodnout, jestli budete volat horskou službu, nebo jestli začnete s pomocí sám. Člověk si musí okamžitě vyhodnotit priority, prvních 15 minut je pro záchranu stěžejních. Pokud jste v malé skupině nebo nemáte signál, je lepší začít hledat okamžitě. Horská služba se navíc na místo často dostane až za půl hodiny, což může být u laviny pozdě.
A co když lavina zasype vás?
Nejdůležitější je zvětšit objem. K tomu vám pomůže právě lavinový batoh. Jestliže ho nemáte, tak začněte jakoby plavat, musíte se prostě hýbat. Samozřejmě to člověka zaručeně nezachrání, ale musíte se o to snažit. Dále se radí, že byste si měli sundat lyže. To je v praxi sice téměř nemožné, ale podle mé zkušenosti se vázání v lavině naštěstí většinou samo vypne, já osobně jsem v ní s lyžemi na nohou nikdy nezůstal.
Co vám napoví, že se k lavině schyluje?
Záleží na situaci. Máme spontánní laviny, které mohou spadnout samy od sebe. To se stává, když je lavinový stupeň na třetí nebo čtvrté úrovni. Nejzrádnější je ale druhý až třetí stupeň, kdy si lyžař lavinu sám uvolní. Funguje to tak, že svou váhou prolomí nestabilní vrstvu sněhu, která je zhruba 40 centimetrů pod ním. Pokud je hlouběji, tak problém ani nemusí nastat.
Naopak někdy kolem sebe máte naprosto viditelné indikátory, které ukazují, že situace opravdu není dobrá. Podle toho se většina lidí, co alespoň trochu ví, řídí. Dobrým vodítkem může být i lavinová předpověď, ale já osobně dávám přednost právě pozorování okolí. Člověk se musí dívat, zda okolo náhodou nepadají spontánní laviny nebo zda neslyší neobvyklé zvuky. Poznáte to tak, že pod vámi sníh začne vydávat zvláštní dunění, i když jdete zrovna po rovině. V ten moment se s vámi povrch začne lehce propadat a je jasné, že jste právě narušili nestabilní vrstvu, která se nachází někde pod vámi.
Záleží ale na tom, jestli jdu pěšky, jedu na lyžích a jaká je moje úroveň lyžování. Roli hraje i to, jestli jsem v terénu sám, nebo ve skupině. To všechno může uvolnění laviny ovlivnit.
Kdy se tedy člověk má otočit? Co se musí stát, abyste se otočil i těsně před cílem?
Jsou situace, kdy to člověk otočit nemůže a musí riziko akceptovat. Například když vás čeká přechod z chaty na chatu a je špatné počasí, ale vy prostě musíte dojít. Jdete do toho tedy s rizikem, že to není úplně bezpečné, ale snažíte se ho co nejvíce eliminovat. Klíčové jsou dostatečné rozestupy. Jde o to, abyste v případě neštěstí minimalizovali počet zasypaných. Pokud totiž skončí v lavině celá skupina, nemá vás kdo zachránit.
Něco jiného je, když se jdete jen tak projít a otočit se klidně můžete. Pokud se nashromáždí více varovných signálů, záleží na uvážení každého. V terénu se dá pohybovat relativně bezpečně i v nepříznivé lavinové situaci, musíte ale vědět kudy. Kolikrát túru ani nemusíte zrušit a stačí trasu jen upravit. Nejlepším ukazatelem je ale test stability.
Jak se dělá?
Je to kompresní test, kdy si ze sněhu vytvoříte izolovaný kvádr, na který položíte lopatu a několikrát na ní zkusíte poklepat. Nejprve jen dlaní, poté přidáte předloktí, a nakonec to zkusíte váhou celé paže. Během toho pozorujete, jak se sníh sesouvá. Záleží, v jaké hloubce se sníh začne uvolňovat. Pokud se uvolní v kritické vrstvě kolem zmiňovaných 30 až 40 centimetrů, tak to může být velmi nebezpečné. To jsou lyžařské laviny, které si strhneme sami.
Já si dělám zjednodušenou verzi tohoto testu přímo během túry. Hůlkou si vytvořím ze sněhu menší kvádr a zezadu na něj zatlačím. Podle toho poznám, jestli jsem musel vynaložit větší úsilí, nebo jestli se sníh uvolnil příliš rychle. Pokud v rámci mé stopy vyjde test stability nepříznivě, rozhodně dál nepokračuju.
Jak moc rozhodnutí, jestli dál pokračovat, a nebo se obrátit, ovlivňuje skupina?
V mém případě to má dvě roviny. Pokud jsem se skupinou nezkušených, což je nejčastější scénář, tak je to jednoduché. Tam je rozhodnutí vyloženě na mně a nikdo mi do toho ani nemůže mluvit. Musím to tedy vyhodnotit podle svého nejlepšího svědomí a vůbec nehraje roli, jestli za sebou mám dva, nebo sedm lidí.
Horší je, když jdeme v partě stejně zkušených kamarádů. Už párkrát se mi stalo, že jsme se dostali do situace, kterou jsme vyhodnotili špatně. Byli mezi námi horští vůdci i příslušníci horské služby, takže jsme byli velmi zkušená skupina a každý podvědomě spoléhal na toho druhého. Zaprvé jsme nad rizikem přestali tolik přemýšlet a zadruhé jsme se asi trochu báli se před ostatními ozvat. Když jsem sám, tak se mi tohle nestane, skupina tam určitě hraje velkou roli.
Obecně by ve skupině měl být pouze jeden vůdce, který učiní hlavní rozhodnutí. Jakmile se o to začne dělit více lidí, vede to k chybám.
