Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Kouzlo Vánoc spočívá mimo jiné v tom, že nás aspoň na pár hodin či dní v roce zasype harmonií. Na Štědrý den a na Boží Hod máme skoro všichni velmi podobné, ne-li totožné radosti i starosti. Čímž se dotýkáme blažené pravdy: každý jsme součástí jednoho jediného lidského – a tím pádem i českého – houfu.
Je to pochopitelně úleva, nebýt chvíli drásán realitou rozdělené země. Cítit společně, nemuset od rána do večera sledovat permanentní palbu mezi dvěma Česky - jedním okolo poražené Fialovy koalice a druhým takzvaně babišovským. Pod duchnu naplněnou koledami, pohádkami, cukrovím a velebnými tóny Rybovy České mše vánoční k nám touto dobou doléhají leda tradiční televizní šoty k hodobóžovému výročí úmrtí Karla Čapka či otužileckému Memoriálu Alfreda Nikodéma na Štěpána v Praze. Politici jsou zticha. A zaplaťpánbu, sváteční klid a jednotu už třetím rokem svým „vánočním poselstvím“ nerozrývá ani Miloš Zeman.
Rozkol už v roce 1990
Jenže co až betlémské souznění odezní? Aktuální šok z přebírání státu novou vládní garniturou i z toho, jak je naše společnost i politika šestatřicet let po listopadu 89 rozhádaná a na štíru s liberální demokracií, může polovině národa zmírnit malé ohlédnutí. Vždyť už první porevoluční Vánoce v prosinci 1990 byly plné rozbrojů, hádek a z toho plynoucí úzkosti. Neboli počínající „blbé nálady“, jak to o pár let později nazval prezident Václav Havel.
Dnes si často namlouváme, že v době pádu komunistické diktatury byla veřejnost tak nějak jednotná. Kdeže. Už rok po revoluci hrozil tehdejšímu Československu krach. Slovenský premiér Vladimír Mečiar tehdy šponoval handrkování o budoucí podobu federace s šéfem české vlády Petrem Pithartem tak urputně, až Havel v parlamentu varoval před „ohrožením existence státu“. Parlamentní Komise pro vyšetření událostí 17. listopadu v prosinci 1990 konstatovala, že nikam nepokročila. A v rozkladu se ocitl i garant listopadových změn – Občanské fórum. Pamatujete? Čerstvě zvolený předseda Václav Klaus tlačil, aby se proměnilo v partaj s individuálním členstvím, což řadu liberálů či disidentských aktivistů vypudilo pryč. Přitom v českých zemích ještě zůstávala čtvrtina sovětských okupačních vojsk. A do toho se schylovalo k válce v Perském zálivu, kam mělo i Československo poslat své jednotky.
Výsledkem byla chandra. Rozčarování, že se beneficientům bývalého režimu už po roce daří oblafnout neobratné listopadové demokraty, škodí a oklikou se derou zpátky k moci.
Ani v dalších letech to svobodné poměry neměly jednoduché. Rozpad federace odstavil plejádu politiků na druhou kolej. Klausem prosazená „česká cesta“ privatizace zdeformovala víru ve férovou soutěž. Tzv. Sarajevo a zametení pochyb ohledně financování ODS pod koberec připravilo polistopadovou demokracii o panenskou čistotu. A opoziční smlouva Klause se Zemanem rozštěpila politickou scénu na cynické pragmatiky a vysmívané idealisty. V čím dál zbahnělejším prostředí se v roce 2013 snadno vyhoupli ke kormidlu populisté v rouše spasitelů – Miloš Zeman na Hrad a Andrej Babiš do vlády.
Jak zoufale bezpáteřní politiku prováděl jejich diumvirát v letech 2017 až 2021, máme ještě v živé paměti. A přece to všechno naše polistopadová demokracie s vazbou na Západ jakž takž přežila.
Demokracie pro dvě Česka
Vyostřený boj o moc (žhavený u nás stejně jako jinde v Evropě revanšismem z Moskvy) rozštěpil společnost a voliče na dva striktně odlišné tábory. Na dvě „antagonistické třídy“, řeklo by se po bolševicku. Nejde ale o klasickou levici a pravici, chudé a bohaté nebo o příkop mezi vzdělanými a nevzdělanými. Když to nekorektně zjednodušíme, jeden blok slyší na seriózní, nebulvární přístupy, kdežto rysem druhé skupiny je naivní či prospěchářské sedání na lep takzvaným šmejdům. A to od těch z předváděček hrnců přes finanční, energetické a kybernetické až po šmejdy politické - populisty.
Takto rozdělená společnost je neštěstí. Přesto se v Česku zatím více méně daří udržovat mocenskou rovnováhu a konkurenci. Vláda, Sněmovna, Hrad a Senát se stále vzájemně kontrolují. A oproti minulosti je výhodou, že kolbiště je přehledné. Víme už, kdo je kdo. Máme zkušenosti, neděláme si iluze.
To může být naděje pro budoucí čtyřleté období. Jestli totiž naši demokracii držel v uplynulých šestatřiceti letech nad vodou respekt k Ústavě, svobodným volbám a nezávislým médiím, pak by polistopadový systém mohl odolat i rizikům nadcházející vlády ANO, SPD a Motoristů. Odolá? Uvidíme, než nás příště zase zasype vánoční sounáležitost.
