Článek
Šest a půl tisíce Čechů dočasně „uvízlo“ v zemích Perského zálivu kvůli válečnému konfliktu a uzavřenému vzdušnému prostoru. Lidé spali na letišti, ukrývali se v garážích hotelů a někteří z nich se o svou frustraci dělili na sociálních sítích. Ty reagovaly předvídatelně: směsicí předstírané škodolibosti a špatně skrývané škodolibosti.
„To jste si měli rozmyslet.“ „Každý, kdo používá mozek, věděl, že ke konfliktu dojde.“ „Copak nečtete zprávy?“ A tak dál. Ve většině reakcí byl více či méně zakódovaný vzkaz: Kdybyste seděli doma na zadku, tak se vám to nestane.
Češi historicky i dnes neradi opouštějí Česko. Když necháme stranou turistiku, patříme mezi malými národy k těm, které se snad nejméně rády stěhují do světa. Podle Eurostatu žije v jiné zemi EU až 20 procent Rumunů, 15 procent Litevců či 14 procent Chorvatů. A Češi? Odhaduje se, že v cizině pracují necelá dvě procenta. Většina z nich jsou pendleři do Německa a Rakouska, kteří žijí v pohraničí. Silnou emigraci jsme neměli ani historicky.
Částečně je to nepochybně dané naší národní povahou, ale taky faktem, že se v Česku dobře žije. Sice si na všechno stěžujeme, ale zároveň jsme zvyklí v „běžném provozu“ na vysoký standard. Týká se to zdravotnictví, školství, veřejných služeb i třeba gastronomie. Což vede k zajímavému paradoxu: Z Česka se lidi nestěhují za „lepším“. Skoro nikdo neemigruje z ekonomických důvodů. Je to spíše naopak, do ciziny se stěhují ti už bohatí a úspěšní, například právě do Dubaje.
No, a pak je tady turistika. Podle statistik jsme v roce 2024 uskutečnili 5,7 milionu zahraničních cest a utratili za ně přes 100 miliard korun. Není to vůbec v rozporu s tím, že nejevíme zájem o svět. Turistika je součástí toho „dobrého života“ doma, jakkoli to zní nelogicky. Jsme národ, který sice nikde jinde nechce žít, ale všude se chce „podívat“. A hypotéza může být, že na cestování nás nezajímají ani tak zkušenosti (viz stereotyp průměrného Čecha, který všechno zná a všude byl), ale zážitky.
Turistika je byznys založený na prodeji zážitků. Je to takový stroj, kde na jednom konci hodíte peníze (a pak i sebe s rodinou) a z druhého konce vypadne instagramová story. Čímž se dostávám k tomu, že lidem, kteří uvízli v Dubaji, nemůžeme vyčítat nedostatek rozumu. Protože turistika vyloženě funguje na předpokladu, že se jí rozum neúčastní. S nadsázkou řečeno, rozum odkládáme před cestou na dovolenou jako něco nepotřebného a nepraktického.
Nejlépe je to vidět na cestování letadlem (a mimochodem, v roce 2024 bylo letadlo vůbec poprvé v historii pro Čechy nejčastějším dopravním prostředkem při cestě na zahraniční dovolenou). Moderní letecká doprava je systémem totální kontroly. Všechno děláte „na povel“, počínaje bezpečnostní kontrolou, přes nástup do letadla, až po čekání na to, co a kdy vám přinese letuška k jídlu a k pití.
Jak psal Alain de Botton, který strávil týden na letišti Heathrow jako „writer in residence“, moderní letiště jsou jakoby mimo čas i prostor. A zbavují lidi identity: CEO i dělník mají najednou stejnou autoritu i zodpovědnost. Jinak řečeno, při moderním cestování se stáváme malými dětmi na výletě.
Dokumentují to i psychologické studie. Podle nich někteří na ztrátu kontroly při cestování letadlem reagují regresí do infantilního chování. Stávají se závislými, pasivními a někdy úzkostnými. Není to náhoda, protože leteckým společnostem to přesně tak vyhovuje. Jenže pak se nemůžeme divit, že když tento systém něco naruší (třeba rakety nečekaně odpálené na hotely v „nejbezpečnějším městě světa“), jsou ti samí lidé najednou bezradní.
Fundamentální chybou jak těchto lidí, tak i nás, co je pozorujeme, je to, že předpokládáme, že existuje jasná odpověď na otázku, čí je to vina. Buď samotných turistů, kteří měli vědět, že je vysoké riziko konfliktu, a cestu si rozmyslet. Nebo cestovních a leteckých kanceláří, které navzdory tomuto riziku dál prodávaly letenky a zájezdy a nyní situaci nemohou a neumějí řešit. Nebo je to chyba vlády, která se o občany nedokáže rychle a efektivně postarat.
Pro média je to dokonalá situace, protože potíže turistů jsou skvělý „obsah“, jak se říká. Skvělý proto, že konzumentům nabízí instantní a zároveň velmi komplexní emoce. Mohou s lidmi v potížích soucítit a zároveň být rozhořčeni nad tím, kdo jejich situaci „zavinil“. V ideální podobě mít s těmi samými lidmi jak soucit, tak být rozhořčeni jejich lehkovážností.
Což má dokonce svůj termín, a tím je „travel shaming“. Studie v Tourism Management zkoumala veřejné nálady v době covidu a zjistila, že lidé necestovali ne proto, že měli strach z nákazy, ale že se báli morálního odsouzení. A proč tak rádi někoho odsuzujeme? Jednoduše řečeno, protože nám to dělá dobře. Největším prediktorem toho, že jiné lidi odsuzujeme, není to, že bychom se cítili lépe informovanými nebo chytřejšími. Je to psychopatie. „Měli sedět doma,“ je věta maskující radost z toho, že někomu nevyšel jeho záměr mít se lépe než my.
Abychom se vrátili k otázce položené před několika odstavci: Čí to je vina? Když dáme stranou politiky a stratégy dotyčného vojenského konfliktu, kteří ho naplánovali a rozhodli o něm, tak to s největší pravděpodobností není vina ničí. Prostě se to stalo. Vina v běžném světě nemusí být vždy jasná a už vůbec ne konkretizovaná. To je problém v systému, který je založen na minimalizaci osobní odpovědnosti. Tam vinu potřebujeme jako součást řešení problému.
Moderní cestování je v určitém ohledu karikaturou moderní společnosti. Západní civilizace směřuje k systému, kde se naše spokojenost stává produktem, za který jsme zaplatili, a zároveň se zbavujeme odpovědnosti za to, kdy a kdo nám ho doručí. Takže když se to nestane, musí to být něčí jasná a konkrétní vina a zároveň to musí mít řešení.
Jenže jak naznačuje i eskalace konfliktu na Blízkém východě, my dnes čím dál zřetelněji směřujeme ke světu, který bude složitý a nepředvídatelný. Ve kterém bude klesat autorita i odpovědnost systému a poroste odpovědnost naše. A kde vina není automaticky klíčem k řešení. Což je ten svět, jehož malé ochutnávky se dostalo těm, kterým válka minulý víkend překazila dovolenou.
„Měli jste sedět doma,“ je variantou věty, kterou v takovém světě budeme slýchat často, ale už se nebude týkat jen dovolené. Může se týkat cesty do práce nebo večeře doma v kuchyni. Tedy čehokoli, co jsme si zvykli považovat za samozřejmý produkt systému, který funguje. Dokud fungoval.
