Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Pozměňovací návrh poslance Jana Kuchaře (STAN) k novele zákona o zdravotních službách má v nejbližších dnech projednat Sněmovna. Zavádí přísnou geografickou regulaci pro vznik nových lékáren: ty by mohly vznikat pouze v obcích, kde dosud žádná není. V ostatních by jejich počet odpovídal velikosti obce – například dvě lékárny ve městě nad 5000 obyvatel, tři nad 8000 obyvatel a tak dále. Zároveň by mezi nimi musel být odstup alespoň 400 metrů vzdušnou čarou.
Podle důvodové zprávy má tato regulace mimo jiné „přispět k rozšiřování spektra služeb pro pacienty“. Ve skutečnosti ale představuje umělou bariéru pro vstup nových hráčů na trh. Jinými slovy: omezuje konkurenci a chrání stávající provozovatele. Pacient z toho nezíská nic.
Co pacienti skutečně potřebují, není kartografické inženýrství, ale dostupnost, kvalitu a komfort – tři základní pilíře lékárenské péče z pohledu veřejnosti. A právě v jejich zajištění má stát nezastupitelnou roli: reguluje ceny léků, dohlíží na jejich bezpečnost a účinnost, nastavuje pravidla bezpečného výdeje. Co však dlouhodobě nedělá – a zjevně ani dělat nechce – je garantovat rovnoměrnou dostupnost lékáren podle jasných, závazných kritérií. Minimální standardy pro vzdálenost, otevírací dobu či hustotu lékáren v regionech neexistují. A ani tento poslanecký návrh je nijak nezavádí.
V menších městech a obcích lékárny pozvolna mizí. A zatímco Sněmovna bude debatovat o tom, jak ztížit vznik nových, největší zdravotní pojišťovna (VZP) jako jediná nabízí bonifikaci lékárnám v rizikových regionech. To je krok správným směrem, ale zdaleka nestačí. Nejde totiž jen o počet lékáren – klíčové je i to, kde se nacházejí a co pacientům nabízejí.
Kvalita a komfort jsou přitom přímo závislé na konkurenci. Tam, kde si pacient může vybrat, investují lékárny do poradenství, digitalizace, dostupnosti i snižování doplatků. Tam, kde konkurence není, vítězí pohodlí provozovatelů. Návrh poslance Kuchaře tuto nerovnováhu dále prohlubuje – aniž by jakkoliv zlepšil dostupnost nebo kvalitu péče.
Alternativy přitom existují. Pacientské organizace dlouhodobě prosazují zavedení zásilkového výdeje léků na předpis, který by odstranil bariéry dostupnosti pro stovky tisíc lidí – zejména v odlehlých oblastech republiky či pro pacienty s omezenou mobilitou. Znamená to, že lékárník by připravil předepsaný lék k výdeji stejně jako dosud, ale namísto podání přes pult pacientovi do ruky by ho doručil kurýr pacientovi domů. Inspiraci lze čerpat například v Nizozemsku, Dánsku nebo Estonsku, kde tato služba výrazně zlepšila dostupnost léků bez narušení existující lékárenské sítě.
Stejně tak je na místě debata o rozšíření nabídky lékárenských služeb – například o očkování, preventivní programy či monitoring chronických pacientů. To jsou cesty, jak lékárníky lépe zapojit do zdravotní péče 21. století a současně zlepšit ekonomickou udržitelnost jejich praxe.
Oproti tomu návrh, který stojí na kružnici o poloměru 400 metrů, je symbolem hlubšího problému. V českém zdravotnictví se o pacientech mluví – ale rozhoduje se bez nich. Reguluje se tam, kde to upevňuje status quo, nikoli tam, kde je třeba hájit veřejný zájem.
Není ostudou připomínat, že zdravotnictví má veřejnou službu poskytovat – nikoliv konzervovat. A že pacient není kulisa, která se vynoří jen tehdy, když návrhu chybí lidská tvář.
Dokud se to nezmění, bude platit hořká parafráze klasika: Pacient je u nás na prvním místě – hned po načtení pozměňovacího návrhu.
