Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ovšem když bývalý pražský arcibiskup zemřel a média publikovala vyjádření mocných a slavných, jak vysoce si Dominika Duky cenili – mnozí lidé mimo média vyjadřovali své znechucení z jeho veřejného působení. Ano, i hlubokou nenávist. Ano, i očistec a peklo mu mnozí přáli, ač nebylo jisté, zda opravdu vědí, co tyto pojmy přesně znamenají.
Evangeličtí blogeři Pastoral Brothers, kteří si předtím mnohokráte dělali z Dominika Duky a jeho stále zřetelnějšího tíhnutí ke krajní politické pravici šprťouchlata, tehdy zveřejnili výzvu: Ne, není dobré (čili: Je to hříšné), urážet a ironizovat člověka, který právě zemřel a ocitl se před soudem Božím.
Na druhou stranu jiní v týchž dnech odmítali jakoukoli, i velmi mírnou kritiku, skrze citaci výroku bývalého papeže „Kdo jsem já, abych soudil“. To je ovšem čirá výmluva v situaci, kdy je posuzován mocný a vlivný katolický činitel. Ach, kdyby dotyční „nesudiči“ aspoň citovali místo slov papežových raději slova Ježíšova, „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ (Matouš 7,1). Ta totiž na rozdíl od náhodně utroušeného a alibistického papežského výroku mají velmi přesný smysl: Neznamenají, že se máme zcela zdržet úsudku, nýbrž že si máme být vědomi toho, že i my soudící jsme a budeme souzeni stejným metrem. K onomu soudu nabídnu tedy jen osobní svědectví.
S Dominikem Dukou jsme se občas vídali, ještě než se stal pražským arcibiskupem, na různých veřejných debatách v rozhlase či na pódiu. Vždycky mluvil poučeně a vždycky byl zdvořilý, i když nesouhlasil a oponoval. Nejvíce jsme spolupracovali v letech, kdy jsem vedl Knihovnu Václava Havla – též proto, že v Havlově duchovním vývoji sehrálo roli i setkání s Dominikem Dukou v komunistické věznici na Borech.
Dominika Duku jsem tehdy požádal, aby napsal vzpomínku na Bory pro vydání Dopisů od Olgy – souboru listů, které ve skutečnosti psal bratrovi do vězení Ivan Havel. Dominik Duka se taktéž v Knihovně Václava Havla účastnil předčítání poémy Vladimíra Vokolka Únor, jedné z nemnoha velkých českých básní, hned na počátku odsuzujících komunistický puč. Dominik Duka taktéž přijal pozvání, aby v dominikánském klášteře uvedl druhý svazek mojí České katolické literatury, a pravil, jak se těší, až si tu tlustou knihu přečte. A taktéž přijal záštitu nad plánem sebraných spisů Jakuba Demla.
A znovu a znovu, vždycky tak zdvořilý, vždycky s toutéž vášní pro dějiny kulturní a duchovní, pro pochopení složitých zákrutů minulosti. Vždycky to byl tentýž Dominik Duka, dědic tradice českých katolických intelektuálů. Dominik Duka, o tolik svým formátem převyšující většinu ostatních českých biskupů. Když na něj již tehdy mnozí nadávali, hájíval jsem Dominika Duku: Ovšemže je to konzervativec. Ale je to právě archetyp konzervativce kultivovaného, pro něhož konzervatismus znamená onu noblesu a onen vztah k minulosti a onu rozvážnost při posuzování současnosti! Je třeba takovýchto konzervativců! Ostatně před dvěma lety se ve svatovítské katedrále odehrál pohřeb knížete českých konzervativců této linie, doslovně knížete, neboť Karla Schwarzenberga.
Jenomže Karel Schwarzenberg si tuto noblesu a tuto rozvážnost uchoval až do konce, stoje si na svém a současně pozorně naslouchaje tomu, co se odehrává nového. Kdežto Dominik Duka se v posledních letech – jak již mnozí popsali – vyvíjel jinam. Až zpětně mi to došlo: Když jsme v Arcibiskupském paláci mluvili o záštitě pro Demlovy spisy – ředitel Academie, pan Jiří Padevět, byl u toho - , pravil Dominik Duka, že je dobře, že se „i tyhle věci zase mohou říkat“. Měl tím na mysli Demlovy četné kontroverze. Pozor, nikoliv Demlův antisemitismus! K tomu Duka nikdy nesklouzl. Zato však Demlovu kritiku masarykovské demokracie „zprava“, tedy jeho tíhnutí k meziválečnému katolickému fašismu (kteréžto slovo bylo tehdy před válkou užíváno po italském vzoru zcela hrdě).
Dukova cesta posledních let byla cestou zpět k tomuto fašismu, zajisté že v nových reáliích. Jak mi ještě dávno předtím říkal jeden Dukův spolubratr z kláštera – meziváleční katoličtí diktátoři, zvláště španělský Franco a portugalský Salazar, byli odedávna Dukovými tajnými idoly. Jen se o tom během devadesátých a nultých let nehodilo mluvit – a teprve když se celková mentalita společnosti posunula tak dalece doprava, Duka začal tuto svou vášeň projevovat veřejně, mimo jiné v sympatiích pro Putinovo Rusko coby „křesťanský stát“, až do svého posledního kroku – do poklony u hrobu Antona Hlinky v Ružomberoku.
S velikým zklamáním a bolestí cítil jsem nutnost toto pojmenovat a tuto historickou souvislost objasnit. Shodou okolností měl jsem o tom přednášku na Klinice, dnes již zaniklém squatu na Žižkově. Přednáška se jmenovala Proč se Duka fašizuje, a proč není sám. Vlastně to nebyla přednáška o Dominiku Dukovi samém, ale o celém tomto proudu, který se bohužel vrátil do naší současnosti. Dominik Duka tam tehdy vyslal tichého zvěda, jímž nebyl nikdo jiný než dnešní politik SPD Josef Nerušil (s nímž jsme se ostatně také kdysi přátelili, ba společně natáčeli pořad Duchovní kuchyně).
Pak už jsme se s Dominikem Dukou nikdy osobně nepotkali a jen si občas posílali přes média vzájemné kritiky.
Dnes, v den pohřbu, znovu cítím tu bolest a znovu přeji Dominiku Dukovi pokoj a spásu.
