Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Je to jako každý rok touhle dobou. V záplavě cenných servisních informací, jak si dovolenou užít a na co si naopak dát pozor, nesmí chybět ani rady týkající se eura.
Jsou nutné, protože doma Češi platí korunou, mívají domácí konta vedená v korunách a prázdniny v zahraničí znamenají pro naprostou většinu z nich měnový přestup. Může se odehrávat postaru ve směnárně, u bankomatu, při placení kartou nebo nějakým ještě chytřejším digitálním zařízením.
Takřka stoprocentně – nechme si půl procenta rezervy pro případ šťastné náhody – musíme na zázrak přeměny korun na eura přispět nějakým obnosem ze své kapsy. Vědět kolik, kdy, za co a proč a hlavně jak to zaonačit, abychom platili spíš míň než víc, to je pro člověka s průměrnou orientací ve světě financí docela výzva.
Neřekl bych, že při pohledu na osluněný displej bankomatu někde v žáru Středomoří si každý hned kriticky uvědomí: „Aha, teď mi to nabízí konverzi DCC, ale ten kurz je výhodný jen na první pohled, protože provozovatel bankomatu si může přirazit vysokou marži, i když těžko říct jakou.“ Spíš to bude tak, že až na ty nejinformovanější z nás se odevzdáme momentální situaci a osudu. Přece potřebujeme peníze, nutně a rychle, a ne stres.
V Česku nemáme euro a ve státech eurozóny na tom tratíme na každém rohu. Takže skoro všude, protože žebříček zemí, kam vyrážíme na pět a více dní, podle statistického úřadu v roce 2024 zněl: Itálie, Chorvatsko, Slovensko, Řecko, Rakousko, Egypt – a i v egyptských letoviscích se dá běžně platit eurem.
Ale proč bychom se k němu měli propracovat jednoduše tak, že ho i na dovolené vytáhneme z peněženky stejně jako po celý rok, a jako to dělají Italové, Chorvati, Slováci, Řekové? Copak nejsme tak dobří patrioti, aby nám NAŠE koruna stála za trochu námahy, za samostudium online kurzovních lístků bank a za nějakou tu oběť systému poplatků a marží? No tak vidíte. To, že disponujeme korunami, se v cizině stává něčím jako přirážkou za národní hrdost. K nezaplacení.
Konec ironie. Jednou se tomu všemu budeme hořce smát. A divit: Proč jsme s tím něco neudělali už dřív? Proč jsme ztráceli čas a energii s konverzí a starali se, o kolik musíme zaplatit navíc?
Dobře, nejde o zas tak závratné částky. Pokud na někoho nejde závrať z toho, že platba kartou ve výši v přepočtu 25 tisíc korun vás může stát dalších 1200, jak zjistil test webu Měšec.cz. Jsou dvě možnosti, jak tomu čelit. Buď povinně odmaturovat z finanční gramotnosti na jedničku. Anebo – což je snazší, zato daleká cesta – opustit slova jako „přepočet“ a „kurzové marže“ tím, že zavedeme místo koruny společnou evropskou měnu.
Pro přijetí eura samozřejmě nejsou seriózním důvodem číslo jedna náklady turistů na pobyt v zahraničí. Pro přijetí eura jsou skládány vážnější, strategické argumenty. Stejně jako argumenty proti přijetí eura. České vlády v této otázce úspěšně, místy až nedůstojně alibisticky lavírují od roku 2007. Debata, pokud se ale vůbec vede, se pokaždé dá složit do fráze „přijetí eura není až tak ekonomické, ale především politické rozhodnutí“. Ke kterému notoricky chybí kuráž. Takže se neděje nic.
Političtí činitelé otevřené, na exportu závislé české ekonomiky, křižovatky Evropy, jsou zřejmě nesrovnatelně bystřejší než několik garnitur naivků v zahraničí, kteří euro ve svých zemích úspěšně zavedli, třeba i navzdory původní skepsi.
Mimochodem na Slovensku, které si jinak na nedostatek národního sentimentu nemůže stěžovat, není „euro“ a „koruna“ žádné téma. Euro je dávno samozřejmostí, součástí života a kultury asi tak jako cestování vlakem.
České veřejné mínění stojí na straně koruny proti euru, jak ukazují průzkumy. Ani hlas lidu nevyplývá jen z objektivní analýzy výhod a nevýhod, nejsme národem ekonomů. Lpění na koruně a odpor k euru hluboce souvisí s důvěrou k tradici a nejistotou z její změny.
Ačkoli před námi ten risk prakticky bezbolestně podstoupila řada jiných států, my jsme dál jako pacient v čekárně u zubaře, který se klepe, přestože mu ti předchozí při odchodu z ordinace vzkazují: Neboj, nic hrozného to není.
Když je ale – minimálně na úrovni veřejného mínění – přijetí nebo nepřijetí eura otázkou psychologie, pak hrají roli nejen velké faktory a čísla v bilionech. Důležité jsou i drobnosti, například přímé zjištění, že si komplikujeme život na dovolených. Zkušenost následovaná otázkami: Máme to vůbec zapotřebí? Proč to podstupujeme? Neštve nás to?
Pocit nedostatku důstojnosti, založený na zdánlivé maličkosti, promluvil do historie už víckrát. Vlastně je zvláštní, že se po návratu od moře – nebo jen z Bratislavy – odpočatí turisté nesrotí a nejdou demonstrovat před Ministerstvo financí. Dost bylo kurzových marží! Pryč s poplatky za transakce v cizí měně!
