Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Žijeme v době, kdy si můžete objednat jídlo za tři minuty, partnera za pět a nový život na sociálních sítích denně. Ale zkuste si objednat důstojný konec života – a narazíte. Smrt nevedeme.
STAN je první českou stranou, která si troufla zařadit eutanazii do volebního programu. Mohlo by to být považováno za populismus, vždyť s právem na asistovanou sebevraždu v Česku souhlasí 73 procent lidí. Kdyby ovšem politici dosud nedělali, jako by toto téma neexistovalo.
Je to ukázka toho, že existují témata, kdy nás demokracie chrání před tím, co si přeje většina. Představte si, že byste našli produkt, který chtějí tři čtvrtiny zákazníků, ale žádná firma ho nechce vyrábět. V byznysu by se to považovalo za tržní selhání, v politice to nazýváme „hodnotovým tématem“.
Proč se politici bojí tématu, které má tak silnou podporu? Odpověď leží v asymetrii politických rizik. Kdo navrhne eutanazii a něco se pokazí, bude navždy „tím, kdo zabíjel nemocné“. Kdo ji nenavrhne, v nejhorším případě zklamává voliče – což je v politice každodenní chleba.
Jenže tahle kalkulace ignoruje podstatu problému. Nejde o to, zda má stát právo zabíjet občany. Jde o to, zda má právo jim bránit v rozhodnutí o vlastním životě. A to je zásadní rozdíl, který v české debatě často splývá.
Věra Procházková z ANO má připravený zákon, ale počká až po volbách, „aby se nestal předmětem volebního boje“. Perfektní. Politička má řešení na problém, který trápí tisíce lidí, ale nechá si ho pro sebe, protože by jí to mohlo uškodit ve volbách.
Moderní medicína nás dostala do situace, kterou naši předci neznali. Dokážeme udržet tělo při životě dlouho poté, co život ztratil jakýkoli smysl. Jako lidé se bojíme smrti, ale jen do momentu, kdy se život stane tou horší alternativou. Jenže pak zjistíme, že jinou možnost nemáme.
Většina politiků se tváří, že tento problém neexistuje, anebo že není až tak důležitý.
Nejzajímavější je pozice ANO. Hnutí má v historii hned dva pokusy o legalizaci eutanazie, ale oba skončily v legislativním kompostu. Babiš teď říká: „Určitě je to téma k řešení, budeme se tím zabývat.“ V překladu do obyčejné češtiny to znamená: „Budeme o tom možná mluvit, pokud nás to nebude stát hlasy.“
Pikantní je i pozice Motoristů, kteří jsou proti eutanazii, protože „stát nemá být zabijákem lidí“. Strana, která se jmenuje podle dopravního prostředku, jenž v Česku zabije ročně víc lidí než cokoli jiného, má morální výhrady k asistované sebevraždě.
Boris Šťastný, kandidát Motoristů, říká: „Máme bojovat za zlepšení paliativní péče.“ Má pravdu – ale proč to musí být buď/anebo? Proč nemůžeme mít kvalitní paliativní péči a zároveň možnost volby pro ty, kterým ani ta nepomůže?
Zde narážíme na filozofické jádro problému. Zastánci eutanazie argumentují autonomií jedince: můj život, moje volba. Odpůrci varují před slippery slope: dnes dobrovolná eutanazie, zítra tlak na pro stát „neproduktivní“ a pro rodinu „nepohodlné“ občany.
Obě strany mají částečně pravdu. Právo na sebeurčení je základem moderní společnosti. Ale riziko zneužití je reálné – zejména ve společnosti, kde se stáří často vnímá jako břemeno a kde se ekonomická produktivita stává měřítkem hodnoty člověka.
Jenže tato debatní figura je teoretická, kdežto fyzická bolest nevyléčitelně nemocných krutě reálná: pokud člověk opakovaně, při vědomí a bez vnějšího tlaku žádá o ukončení života kvůli nesnesitelnému utrpení, které medicína nedokáže zmírnit, měl by mít tuto možnost. Ne jako povinnost, ale jako právo.
Eutanazie není o smrti. Je o tom, kdo má poslední slovo v našem životě – my sami, nebo někdo jiný? Beru jako samozřejmé a vlastně nehodné diskuse to, že by o nás měl rozhodovat někdo jiný, a je celkem jedno, jestli je to stát, můj lékař, anebo nějaká společenská instituce.
To právo máme jen my sami. Anebo někdo konkrétní, náš blízký, na koho jsme to právo v plném vědomí a s vědomím všech souvislostí delegovali.
Co je na tom kontroverzního?
