Hlavní obsah

Komentář: Nebojujme v amerických kulturních válkách. Máme svoje problémy

Michael Durčák
historik, novinář
Foto: ČTK

Ano, texaský potratový zákon je na americké poměry přísný a protesty proti němu jsou silné. Máme k těmto sporům co říci v Česku? Spíš ne.

Reklama

2. 1. 19:30

Hlasité české rozbroje nad otázkou, zda je texaská potratová legislativa legislativa dobrá, odhalují málo z podstaty problému. Ale zato hodně o autorech oněch polemik.

Článek

Hnutí Black Lives Matter, případ Kylea Rittenhouse, texaský zákon o potratech nebo spory o voličská práva. To je jen pár takřka čistě amerických témat, která v posledních letech tu a tam na chvíli ovládnou i český veřejný prostor. Přitom vzrušené debaty o nich v našich poměrech nedávají valný smysl. Jedna věc je sledovat vývoj americké společnosti, ovšem snaha přenášet tamní bitvy je věc zcela odlišná.

Jméno Kylea Rittenhouse je dobře známé i v Česku. Případ mladistvého střelce, který podle verdiktu soudu zastřelil v sebeobraně dva lidi při protestech ve městě Kenosha ve státě Wisconsin, dobře ilustruje problém, který se v posledních letech rozmohl v českém veřejném prostoru.

Konkrétně jde o snahu přenášet americké kulturní války do českého prostoru a svádět obdoby bitev odehrávajících se za Atlantikem v české kotlině.

Osud mladistvého střelce z dalekého Wisconsinu by v Česku neměl vyvolávat větší rozruch hned z několika důvodů.

Zaprvé kvůli tomu, že v Česku se v dohledné době nestrhnou takové rasové nepokoje jako v USA, natož aby byly „odšpuntované“ policejním násilím. Zároveň by pak u nás jen stěží došlo k tak fatálnímu selhávání institucí jako v USA, aby vůbec někdo měl motivaci jít chránit majetek před rozzuřeným davem s puškou v ruce. Což byla velmi pravděpodobně primární motivace Kylea Rittenhouse.

Jinými slovy žádný český Rittenhouse by nikdy nemohl existovat. Naše společnost v sobě nemá skryty stejné rozbušky jako ta americká. Zde skutečně neplatí otřepaná poučka o tom, že „co se děje na Západě, přijde za pár let i sem“. A příkladů je mnohem víc.

Zatímco ve Spojených státech jsou dvěma nejtřaskavějšími politickými tématy potraty a rozsah práva na držení zbraní, v českém prostředí jde o témata spíše okrajová. Radikální změna v přístupu k interrupcím či k držení zbraní u nás vůbec není na pořadu dne a nikdo z relevantních politických aktérů o ni ani neusiluje. Mimo jiné kvůli tomu, že v obou případech u nás funguje legislativa, na jejíž podobě panuje široká společenská shoda. A nikdo nemá chuť na nastavených pravidlech cokoli zásadního měnit.

Ano, nový potratový zákon v Texasu je na americké poměry skutečně velice přísný. Ale jakou relevanci mají vášnivé diskuze o něm v Česku? Hlasité české rozbroje nad otázkou, zda je taková legislativa dobrá, nebo špatná, odhalují málo z podstaty problému, ale zato hodně o autorech oněch výroků – především to, že jim vyhovuje přebírat cizí narativy a vést americké kulturní spory na české půdě.

Totéž platí i u výstřelků takzvané „woke culture“ v oblasti vzdělávání ve Spojených státech. Snad není třeba nějak výrazně zdůrazňovat, že americký vzdělávací systém je na hony vzdálený tomu našemu. Zároveň je mnohem různorodější než ten český i vlivem principu subsidiarity uplatňovaného napříč americkou společností.

Témata, způsoby výuky, sylaby, metodologická východiska a další věci týkající se amerického vzdělávání jsou další oblastí, v níž bychom nemuseli plýtvat energií na ostré společenské spory. Například sledování nejnovějších amerických vzdělávacích trendů (důraz na postkolonialismus, LGBT či rasovou tématiku) v humanitních oborech jistě má smysl v případě českých akademiků specializovaných na daný obor, avšak mnohem menší u široké populace válčící na sociálních sítích.

Existuje totiž jen velmi malá šance, že tato témata a trendy ovládnou vzdělávací instituce v Česku. Česko má – zjednodušeně řečeno – diametrálně odlišnou historii než Spojené státy v tom ohledu, že jsme takřka rasově homogenním územím. Zároveň je naše zkušenost s kolonialismem zcela minimální, naopak jsme to byli my, kdo byl za protektorátu kolonizován. Podobných rozdílů, které vedou k úplně odlišným historickým traumatům, s nimiž je třeba se vyrovnávat, je mnohem více.

Ano, bezpochyby platí, že Spojené státy procházejí významnou společensko-kulturní transformací. A že její výsledek v následujících letech výrazně ovlivní podobu celé země na desítky let dopředu. Česko ale žádným podobným procesem neprochází. Hlavní spory u nás se z dlouhodobého pohledu vedou a povedou v oblasti transformace ekonomiky, nikoliv o základní hodnotové nastavení společnosti.

USA jsou navíc oproti Česku naprosto rozdílnou společností. Je to stát, který se před necelými 250 lety zrodil z násilné revoluce a od počátku stál na osvícenských a liberálních ideálech (byť ne vždy Američané tyto ideály v praxi naplňovali). Navíc se často mluví o tom, že Amerika je země právníků, která víc než cokoli jiného ctí vládu práva a váží si svých demokratických institucí. Zároveň v americké společnosti hraje mnohem větší roli náboženství, práva jednotlivce či v politickém uspořádání práva jednotlivých států.

To ani mnohá další specifika tamního uspořádání nelze jednoduše přenést do středoevropského prostoru.

Stejný postup by však měl platit i opačně – je nesmyslné, aby se nám Američané snažili vnutit svoje kulturní normy jako jakýsi „civilizační standard“, který bychom měli dříve či později začít dodržovat u nás. Takový morální imperialismus je třeba rázně odmítnout.

Na druhé straně samozřejmě platí, že má smysl sledovat, co se ve Spojených státech děje, nebo tu a tam v USA hledat inspiraci při řešení některých problémů. Odmítnout přebírat americké kulturní války samozřejmě neznamená zcela rezignovat na sledování tamního dění. Ostatně jde o jednoho z našich největších politických i bezpečnostních partnerů.

Internacionalizaci amerických kulturních válek způsobily, minimálně v Česku, dle mého názoru tři faktory. Tím prvním je, že anglosaský svět v čele se Spojenými státy se stal kulturním hegemonem. Nejde jen o vývoz filmů, hudby, videoher a dalších kulturních artiklů. Důležité je na tomto místě zmínit, že dnes téměř veškerou zahraniční kulturu konzumujeme v angličtině, což determinuje také tok informací a témat, která se k nám dostávají. Důsledkem je dominance témat anglosaských, chcete-li amerických.

S tím souvisí druhý bod – tohoto fenoménu ráda využívají některá média a někteří novináři, kteří si z exportu amerických kulturních válek takřka udělali živnost. Moc dobře totiž vědí, že libovolná zmínka o „cancel culture“ či vypjaté americké rasové debatě zásadně napomůže čtenosti daného textu a vyvolá rozvášněnou diskusi, která dále přiláká pozornost širšího publika.

Podobné články a postupy, které jsou často ještě navíc holým clickbaitem, daly vzniknout třetímu důvodu onoho transferu zaoceánských společenských sporů k nám. Konkrétně jde o jedince a autory, kteří si minimálně na sociálních sítích pečlivě vybudovali image založenou na jakési „proxy účasti“ v amerických kulturních válkách. Jinými slovy ať už jde o libovolný spor, tito lidé budou dogmaticky hájit stanoviska amerických konzervativců či liberálů. Na jedné straně proto, že to od nich jejich obecenstvo očekává, a na té druhé proto, že se nechali vytáhnout z reality a nechali se kompletně obklopit narativy z amerického veřejného prostoru.

Čím dál hlubší a vášnivější zabředávání do amerických sporů však zároveň nastavuje zrcadlo české veřejné debatě. Pomiňme teď pandemii, která sužuje všechny země na světě. S výjimkou koronaviru totiž nejsme schopni opakovaně nastolovat ve veřejném prostoru témata a narativy, které by českou společnost posouvaly k řešení vlastních, blízkých a akutních problémů. Tato naše neschopnost vedla k tomu, že jsme se uchýlili k žabomyším válkám.

Fakticky v Česku často bojujeme bitvy, které jsou sice (asi) klíčové pro americkou společnost, avšak při konfrontaci s naší každodenní realitou vlastně nejsou zajímavé. Uzavřeli jsme se do umělých názorových bublin, z nichž je čím dál složitější uniknout, protože únik je stále méně pohodlný. I kvůli tomu ztrácíme kontakt s realitou a problémy v našem nejbližším okolí.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované