Článek
Představte si školu jako společný horský výlet dvou velmi rozdílných turistů, které možná znáte ze sitcomu Teorie velkého třesku.
Prvním je fyzik Sheldon, s mozkem vyladěným na čistou logiku a bleskové zpracování dat. V jeho batohu nenajdete zbytečné emoce ani společenský takt; zato je plný vzorců a schopnosti rozpoznat zákonitost i tam, kde ostatní vidí jen zmatek. Škola je pro něj hřištěm, jemuž rozumí. Kdysi ho totiž postavili lidé nastavení stejně jako on.
Druhou turistkou je servírka Penny. Ta má inteligenci praktickou a lidskou. V batohu nosí schopnost číst ve tvářích, domluvit se s kýmkoliv a hledat ve věcech smysl pro život. Penny se v reálném světě neztratí, v tom školním se však cítí jako cizinec.
Obrazně vyjádřeno: zatímco Sheldon chce porozumět motoru kdejakého auta, Penny zajímá hlavně to, kam v něm může dojet.
Když žáci tráví ve škole dlouhé hodiny úpravami složitých výrazů a rovnic, je Sheldon ve svém živlu. Penny však pokládá ručně prováděné operace za samoúčelné mechanické cvičení. Pro ni představují jen nesrozumitelnou hru s čísly a písmenky, která ztratila kontakt s realitou. Vždyť dnes to zvládne aplikace v mobilu: stačí vyfotit zadání. Zatímco škola trvá na postupu, který už v běžném životě nikdo nepoužívá, svět venku vyžaduje řešení skutečných problémů.
Podobně je tomu v hodinách mateřského jazyka. Penny jazykem úspěšně „jezdí“ každý den. Škola jí však nepomáhá ovládat ho lépe ‒ místo toho ji nutí rozebírat auto do posledního šroubku. Prý se zlepší v řízení, když dokáže pojmenovat každou podložku v motoru. Sheldon zná všechny názvy dokonale, za volantem by ovšem selhal – nevycítí třeba ironii a klidně přehlédne urážku. Nemá ostatně ani řidičák.
Zato Penny dokáže v hovoru pracovat s pocity a reakcemi partnerů mistrně. Ve škole však pořád zakopává o klacky, které jí naházeli pod nohy lidé libující si v odborném popisu jazyka – ne v jeho užívání. Penny třeba dobře ví, jak říct, že se něco stalo „i přes nepřízeň osudu“. A umí to vyjádřit hned několika způsoby podle toho, s kým zrovna mluví. Škola však po ní chce, aby v textu vyhledala příslovečné určení přípustky. Nálepkování jevů je totiž povýšeno nad schopnost prohlédnout v diskuzi lež či manipulaci, případně výstižně formulovat myšlenku. A tak Sheldon dostává lepší známky než Penny i v hodinách rodného jazyka.
Past na děti, které myslí jinak
Přijímací testy už jen slavnostně potvrdí, komu škola fandí. Sheldon se v nich cítí jako doma: úlohy mají jediné správné řešení, dokonce i čas se chová předvídatelně. Život je konečně tak přehledný, jak má být. Včetně těch několika desítek křížků…
Zato Penny se trápí nad úlohou, která se ptá na význam krátkého textu. Marně hledá odpověď, jež by připouštěla, že sdělení nemusí působit na všechny stejně. Taková možnost tam „překvapivě“ chybí. Dvě z nabídek jsou zjevně chybné, další tak ze třetiny a čtvrtá je správná jen proto, že ji za takovou asi považuje autor testu. Penny ji tedy nakonec vybere, vlastně s ní ale nesouhlasí.
Sheldon si na závěr ještě jednou projde celý test, aby ověřil, zda součet nabízených bodů je opravdu 50. To taky bude jeho výsledek. Přijímačky měří, kdo se neztratí ve škole ‒ nikoli ve světě, jehož je škola pouhou smutnou karikaturou.
Školní výuku mateřského jazyka totiž rovněž navrhli Sheldonovi duchovní předkové. Přirozená nejednoznačnost jeho užití se jim však nehodila, a tak prosadili výuku jazyka o jazyku. V ní je všechno víceméně jednoznačné, a tudíž se to snadno zkouší. I ten nejméně zkušený školní inspektor navíc dokáže ověřit, zda učitel probral čárky v souvětí souřadném. Co by si však počal, kdyby v třídní knize po celý rok stálo „Překonávání nedorozumění v konverzaci“? Zjišťovat dosažený pokrok v empatii by ho ani nenapadlo.
Penny není hloupější než Sheldon. Škola ji také netrestá za nedostatek rozumu. Postihuje ji za to, že nemyslí v souladu s omezeným pohledem těch, kteří určují pravidla. Ti často nerozumějí ani vtipu. Neschopnost vnímat potřeby druhých pojímají jako vědeckou čistotu, zatímco lidskost Penny pokládají za nesoustředěnost. Proč by měli chtít, aby škola rozvíjela třeba dovednost budovat mosty mezi lidmi, v níž Penny vyniká, zatímco Sheldon o ní ani neví?
Systém, který vyrábí zátěž
Jednostrannost školy má krutý dopad na Pennyino sebevědomí. Na onom pomyslném horském výletě zažívá stále totéž: když konečně dohoní Sheldona, který už půl hodiny odpočívá v trávě, on se zvedne a vyrazí dál. Penny si nestihne ani rozbalit svačinu. Sheldon, který na rozdíl od Penny rozumí mapě, večer dorazí k horské chatě. Tam zjistí, že náskok je mu k ničemu – chata je plná a on, na rozdíl od Penny, nedokáže dohodnout přespání někde v koutě. Nač je mu znalost azimutu, když ho ve škole nenaučili jednat s lidmi?
Škola plýtvá silami dětí jako Penny i jejich chutí do života. Vyrábí zátěž tam, kde mohl být přínos. Je prostě špatně navržená, neboť je neefektivní. Současné přijímací testy ji v tom jen podporují. Nezmění se to, ani když je žáci napíšou před podáváním přihlášek.
Každý nosíme v batohu jiné věci a všechny jsou užitečné. Kdo to nechápe, toho bychom k vytváření přijímacích testů neměli pouštět. Natož k rozhodování o školství. Potřebujeme lidi, kteří vidí příčinu zaostávání v systému, nikoli v dětech.
