Článek
Debata o širším zapojení lékáren a lékárníků do českého systému zdravotní péče se bohužel moc neposouvá. Alespoň pokud jde o konkrétní hmatatelné kroky.
Na jedné straně všichni bez výjimky vidí nevyužitý potenciál vzdělaných, kvalifikovaných zdravotníků za tárou – to je to, za čím lékárník stojí a přes co vám vydává léky; nikdy tomu v rozhovoru s farmaceutem neříkejte „pult“, pokud chcete, aby rozhovor pokračoval.
Na straně druhé je velmi složité najít shodu na tom, jak tento potenciál využít pro zvýšení efektivity péče. Diskuze je živá, komplikovaná, často emotivní. Až na jednu výjimku - očkování, zejména proti chřipce. Představa, že lékárník za určených okolností a v určených podmínkách podá pacientovi chřipkovou vakcínu, bývala před lety kontroverzní, ale dnes už nepohoršuje nikoho. Tedy skoro nikoho.
V novém čísle časopisu České lékařské komory Tempus Medicorum se trochu jako blesk z čistého nebe objevil dopis prezidenta komory Milana Kubka senátorům, kteří rozhodovali o novele zákona o zdravotních službách.
Senátorka za hnutí ANO Věra Procházková chtěla do zákona přidat zmocnění všech lékařů, zubařů a lékárníků očkovat za přísně daných podmínek vakcínami, které určí ministerstvo vyhláškou.
Do velké míry šlo o partyzánštinu bez politické dohody a bez naděje na úspěch. Rozšíření kompetencí lékárníků o očkování se nedostalo do vládního návrhu zákona. Ve sněmovně lobby malých lékáren vyplýtvala své síly na neúspěšný pozměňovací návrh s geografickými a demografickými limity pro zakládání nových lékáren. Snaha opoziční senátorky, jakkoli věcně smysluplná, v posledním legislativním kroku vepsat do zákona takto důležitou změnu, byla předem odsouzena k nezdaru.
Přesto prezidentu Kubkovi stálo zato vstoupit do citlivé debaty o lékárnických kompetencích s elegancí slona v porcelánu.
Ve svém dopisu senátorům vytáhl snad všechny argumenty, které už za léta debat o očkování v lékárnách zaslouženě zapadaly prachem. Návrh označil za „nesystémový a zcela nesmyslný“. Nízká proočkovanost prý nemá nic společného s dostupností očkování, nýbrž s nedůvěrou veřejnosti v jeho smysluplnost, účinnost a bezpečnost. Návrh je prý „populistický“, což je zvláště úsměvný argumentační faul, protože nikde v textu není vysvětleno, čím si myšlenka očkování v lékárnách toto dehonestující označení vysloužila.
„Argument, že v některých zemích je očkování v lékárnách umožněno, není relevantní,“ pokračuje Kubek. Česká republika prý „nemusí nutně kopírovat všechny nesmysly, které kde populisté prosadili“. Připomeňme, že konkrétně tento „nesmysl“ byl – v různých formách – prosazen ve dvaceti evropských zemích. Kdyby chtěl někdo Milana Kubka podráždit jeho argumentem „přejímání nesmyslů“, mohl by mu připomenout, že zemí s očkujícími lékárníky je v Evropě více než zemí s povinným členstvím v lékařské komoře.
Především se ale Kubek dopustil zlého faulu, když senátory oslovil nejen za „více než 60 tisíc lékařů a lékařek“ v komoře, ale také „ve shodě se všemi ostatními lékařskými organizacemi“. To je lež jako věž. Mohli bychom začít u toho, že i senátorka Procházková, předkladatelka pozměňovacího návrhu, proti němuž Kubek tak silně vystoupil, je lékařka a členka komory, takže jejím jménem Kubek rozhodně nemluví. Mnohem závažnější ovšem je, že Kubek vědomě „přehlédl“ například postoj odborné České vakcinologické společnosti. Její předseda Roman Chlíbek se také proti Kubkovu dopisu ostře vymezil.
Kubkova snaha vyvolat dojem, že proti očkování v lékárnách stojí lékaři a lékařky v jednom šiku, je hloupá a ničemu nepomáhá. Prezident České lékařské komory by si měl víc než jiní uvědomovat pestrost a složitost debaty a také postupný vývoj postojů - a to jak u veřejnosti, tak uvnitř lékařské komunity. Představu, že lékárník nedokáže svým pacientům poskytnout první pomoc při případných komplikacích (nota bene po proškolení, které by bylo podmínkou možnosti podat vakcínu), by snad už odborná obec mohla nechat za sebou.
Očkování v lékárnách není samo o sobě řešením žádného problému v českém zdravotnictví. Jediné hmatatelné, co by v nejlepším případě mohlo přinést, je mírné zvýšení proočkovanosti Čechů proti chřipce. Což není málo, bylo by to ekonomicky velmi žádoucí, ale o systémový průlom samozřejmě nejde. Očkující lékárník neušetří čas praktickému lékaři, ani nevyřeší nedostupnost primární péče.
Přesto by umožnění očkování v lékárnách bylo užitečným krokem - kromě šance zvýšit mizernou proočkovanost Česka (zkazit už se v tomto ohledu nic nedá) i jako symbolické vyjádření toho, že systém s touto skupinou kvalifikovaných zdravotníků počítá a chce je využít lépe než dosud. Otevřela by se možnost náročnější debaty o dalších, důležitějších kompetencích lékárníků v prevenci, screeningu či některých diagnostických úkonech. Bylo by možné se posunout dál.
To, že prezident lékařské profesní organizace s povinným členstvím nejenom lpí na statu quo, ale navíc k jeho obhajobě používá neférové a podpásové argumenty, takovému posunu naopak brání. Bez efektivnějšího rozložení kvalifikovaných sil se přitom zdravotnictví do budoucna nemůže obejít. Na to jsou demografická i zdravotnická data příliš neúprosná.
