Hlavní obsah

Město budoucnosti: Místo popelnic bydlení v lepší čtvrti u spalovny

Peter Bednár
architekt, urbanista
Foto: Profimedia.cz

Spalovna v Kodani s lyžařským svahem na střeše.

Reklama

13. 1. 8:15

Zdražuje také odvážení odpadu. Důležitější než komunální pře o výši poplatku je ale to, jak změnit celý systém.

Článek

Průměrný Čech vygeneruje každý den půl kila odpadu. Ne všeho odpadu, to by bylo na hlavu tři a půl kilogramu, jen toho, co spadá do kategorie „komunální odpad“. Jeho pravidelný odvoz je automaticky očekávaný a stav odpadu v ulicích je jednou z prvních známek fungující či nefungující obce. Čistota měst bývá často první věcí, které si všimneme při návštěvě nového místa. Bez vytváření odpadu by sice nebyla civilizace, ale bez jeho dokonalého odstraňování už vůbec ne.

Odpad přesto poutá zájem hlavně tehdy, když se k němu vážou zábavné historky, například jak se majitel harddisku s heslem k bitcoinové peněžence snažil najít tento dávno omylem vyhozený harddisk na skládce. (Hodnota ztracených bitcoinů je aktuálně jedenáct miliard korun). Nebo když Toronto utratilo za návrh nových popelnic, do kterých se konečně nedostanou mývalové, 31 milionů dolarů, aby následně šikovné zvíře zvládlo novou popelnici otevřít za 30 sekund.

Ale brzy o odpadu budeme slyšet často. Nová vláda by na konci volebního období měla být tou nejzelenější v historii, alespoň v tomto ohledu. Už v roce 2023 totiž začne platit evropská směrnice vyžadující oddělené nádoby pro biologický odpad a v roce 2025 musí být 55 procent evropského odpadu zrecyklováno.

To je samozřejmě dobrý cíl a recyklace má výhodu v tom, že v zásadě nikomu nevadí, a dá se jí proto předepsat libovolné množství (a přimhouřit oči nad tím, zda se jen odpad roztřídí nebo skutečně zrecykluje). Ambiciózní číslo se ale současným tempem určitě nepodaří naplnit. Zatím se u nás zrecykluje jen 23 procent odpadků. S kompostováním jen o 11 bodů víc. 180 českých skládek, kde teď skončí 45 procent odpadu, zná také deadline: Do roku 2035 na nich má skončit jen deset procent vyhozeného smetí.

To kupodivu není až tak špatná výchozí pozice. V Evropě existují tři hlavní regionální přístupy: země s vysokou spotřebou, obřím množstvím odpadu, ale bez skládek, co hodně recyklují („Sever“); země se střední spotřebou, částečnou recyklací, ale spoustou skládek („Jih“) a ostatní, kde se jen o trochu menší spotřeba oproti průměru stále naváží na skládky nebo stále spaluje bez energetického využití. Tento žebříček překvapivě nekopíruje možná očekávané předsudky o tom, kterou zemi obývají bordeláři a kde naopak milují uklízení. Mezi recyklující premianty patří Slovinsko, Velká Británie recykluje víc než Německo, Lotyšsko víc než Švýcarsko a Slovensko víc než Rakousko. Po započtení biologického odpadu se sice žebříček srovná do očekávatelného pořadí, ale i tak si v něm stále skvěle vede třeba Litva.

A pak je Česko, které odpadu vytvoří míň než špička, zrecykluje víc než ti nejhorší, ale dá na skládky víc než ti nejlepší. V rámci Evropy jsme v odpadovém hospodářství horší průměr. Většinu věcí, které zásadně zlepší prostředí měst, je drahé a komplikované prosadit. Ale právě v lepším nakládání s odpadem by byly změny k lepšímu viditelné rychle – v čistším prostředí, které ocení každý.

Odpadky nezapírejte

Zatím se u nás nezačalo nejlépe, jde se na to hlavně přes poplatky. Kvůli loni schválené změně (zástupci dnešní koalice hlasování vypustili) stoupnou ceny za odvoz komunálního odpadu. Zdražení sice teoreticky vede k většímu podílu recyklace, ale u nás tahle úměra nemusí vyjít. Nová sazba zdraží odvoz z větších popelnic a zlevňuje odvoz z menších. To může znít rozumně, až na to, že se to asi nijak neodrazí na kvalitě služeb a větším podílu recyklace, jen se zvýhodní místa, kde má sběr víc zastávek a delší trasu.

Přestože populární představy mají za to, že se ve správě území příliš fandí městům, nové poplatky ukazují opak. Obyvatelé bytových domů v kompaktní zástavbě s nižší uhlíkovou stopou budou zkasírováni, naopak neekologické rodinné domy roztahané do krajiny dostanou ještě slevu na smetí.

Poplatek slouží k pokrytí nákladů na sběr a zpracování (v současnosti hradí náklady zhruba ze 70 procent) a ideálně by měl i motivovat k většímu třídění odpadu. To je dnes sice zadarmo, ale často nepohodlné, a recyklace proto roste velmi pozvolně. V praxi se platí hlavně za to, aby byly odpadky „neviditelné“, na ulicích a při zpracování. Možná by měl být odpad vidět víc?

Třeba lepším designem budov pro odpadové zpracování. Nemusí to být hned Vídeňská spalovna od Hundertwassera uprostřed žádané rezidenční čtvrti nebo spalovna v Kodani se sjezdovkou na střeše, vzdálená jen kilometr od budovy opery. Recyklační boom na Slovinsku pomohlo spustit dobře navržené obří recyklační centrum pro všechna velká města. Přestože v jeho okolí se rezidenční čtvrť zatím nechystá, tak je vidět, že i budova pro zpracování odpadu si zaslouží architektonickou péči. Stále by bylo u nás těžké najít českou veřejnou budovu, která by se expresivní odvaze slovinského RCERO centra aspoň blížila.

Foto: Profimedia.cz

Detail vídeňské spalovny a teplárny od architekta Friedensreicha Hudertwassera. Stavba z přelomu 80. a 90. let.

Trendy k lepšímu managementu odpadu jsou dva. Buď se dá hodně investovat do komplikovaných popelnic, nebo do lepšího sběru. Drahé popelnice jsou atraktivnější, hlavně pro dodavatele technologií. Takové popelnice očekávají, že sběr vyřeší nějaká vychytávka nebo viditelná estetika šetrnosti k přírodě, třeba solární panely na víku. Ale i hlavní potenciální výhoda chytrých popelnic, třeba automatické posílání signálu, že jsou plné a čekají na vyvezení, se zatím všude ukázalo jako nefunkční.

Přesto technologické řešení existuje a vychází ze základního konfliktu při sběru odpadů. Ani nejlépe navržená popelnice není místo, u kterého by chtěl někdo pobývat déle, než je nutné. Zároveň ale musí stát na logických místech s vysokou frekvencí lidí, a tedy kazit své okolí vzhledem, odérem a okolním znečištěním. Jednou z cest tedy je dát popelnice pod zem. Je to sice drahé, ale pro sběr a třídění efektivní. Pořizovací drahota je ale relativní: Plně podzemní systém s automatickým tříděním pro pětinu obyvatel Bergenu sice stál skoro 500 milionů českých korun, ale ve srovnání s jinými českými výdaji to jsou drobné, dokončení Pražského okruhu je třistakrát dražší.

Vysoká cena ale není hlavní problém podzemního řešení, tím je fakt, že se tento systém vyplatí jen v místech s vysokou hustotou zástavby. Kromě několika čtvrtí by toto kritérium nesplnila ani Praha, kde jsou dvě třetiny všech budov jen dvoupodlažní. K lepšímu managementu odpadu tedy spíš než tahanice o platová brčka pomůžou kompaktnější a vyšší budovy. To ale také nebude hned.

Druhou cestou je postupné odstraňování popelnic, aspoň těch pro veřejnost. V očekávání, že s menším množstvím popelnic budou lidé víc přemýšlet o spotřebě a vyhazovat méně věcí. Výsledky jsou ale různé, v některých zemích se to daří, v jiných končí odpad na zemi. U nás tento systém překvapivě dobře funguje ve stanicích pražského metra, ale asi bych se zatím neodvažoval ho zkoušet na povrchu. Podobně kontraproduktivní by se mohla ukázat povinnost dávat odpad do průhledných pytlů. Sázku na to, že se pak lidé budou stydět za případné nedostatky ve třídění, mohou zhatit různé invenční protitahy, třeba dávat dovnitř průhledného pytle ještě jeden neprůhledný…

Potřebujeme velké stěhování

S odpady se dá dělat hodně věcí, ale možná nejlepší je nic nevymýšlet a znovu využít – zrecyklovat – nejlepší postupy ze zahraničí. Místo přestřelky pražských komunálních politiků o výši paušálu by třeba bylo lepší za odpad platit jinak, ideálně přímo.

Cesty jsou opět dvě, buď odemykací karta na popelnice (často právě na podzemní), která obyvateli otevře poklop a hned mu naúčtuje drobnou částku za použití. Nebo jednodušší systém z Curychu, kde je možné dávat nerecyklovaný odpad jen do speciálně označených a zpoplatněných pytlů, k dostání v různých velikostech a odstupňovaných podle velikosti. (Curyšský systém ovšem funguje i proto, že je možné trestat hříšníky namátkovým prohledáváním pytlů a identifikací jeho majitele třeba podle vyhozených účtenek.) Dnešní paušální platba za odpad je spíš odpustkem, kdežto přímá platba by vedla k lepšímu přehledu kolik, čeho, kdy a kam kdo vlastně vyhazuje. Zvýhodní ty, kdo netříděného odpadu tvoří méně, a všechny odmění čistšími ulicemi a lepším životním prostředím.

Ale skoro zdvojnásobení recyklace, na které máme dva roky, a skoro ztrojnásobení recyklace do roku 2035, bude vyžadovat ještě výraznější, ale možná technologicky jednodušší změny. A sice rozloučit se s klasickou popelnicí na vše, která právě v roce 2025 oslaví 150 let existence. I úplně první popelnice měla motivovat ke zpracování odpadu, jak ostatně napovídá už její název. Místo vyhazování odpadu na ulici ho měli obyvatelé spálit a vyhazovat až jako lépe zpracovatelný a skladnější popel.

Kvůli splnění recyklačních cílů bude zejména ve městech potřeba zhluboka se nadechnout a ve velkém nádoby na odpady přestěhovat. Místo směsných popelnic pohodlně u vchodů a recyklačních popelnic někde, kde je na ně zrovna místo, by se mělo uspořádání prohodit. Recyklované smetí odkládat pohodlně u vchodů, a teprve to nezrecyklovatelné nosit na vzdálenější místa, v „obecních“ pytlích za peníze.

Odpady nejsou moc zajímavé, doslova to jsou věci, které považujeme za nepotřebné. Lepší přístup k nim ale ještě neznamená, že je nutné se k lepšímu prostředí protrpět nedostatkem věcí. Méně produkovaného odpadu samozřejmě pomůže, a proto by dávalo smysl se podívat třeba na francouzské zákazy plastových obalů zeleniny, ale jinak platí, že země, které nejlépe recyklují, si také nejvíc dopřávají. V žebříčku vyhozených (a tedy i nakoupených) věcí vedou překvapivě Dánové.

Na to, abychom lépe recyklovali, tedy zároveň nemusíme zchudnout. Ale také není nutné čekat na životní úroveň Norska, stačí okopírovat třeba právě Slovinsko, které s masivní recyklací začalo před 20 lety. Jen to budeme muset urychlit. Už za dva roky se ukáže, jak jsme uspěli.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované