Od další globální pandemie jsme kousek, varuje český epidemiolog

Když letos v dubnu vypukla záhadná nákaza na nizozemské výletní lodi a cestující začali umírat, svět se opět začal bát, že přichází nová světová pandemie. Hantavirus, který se na lodi rozšířil, ale naštěstí neměl sílu na to, aby přerostl v pandemii.

Bylo to ale dílo náhody, nikoliv ukázka toho, že si svět umí s novou neznámou nákazou poradit. Jak upozorňuje epidemiolog a děkan Lékařské fakulty Ostravské univerzity Rastislav Maďar, živě jsme sledovali sérii selhání, která rozšíření potenciálně nebezpečné nemoci mohla zapříčinit.

„Nikdo nezabránil nakaženým cestujícím nastoupit do letadla a rozletět se po světě. Přesně tímto způsobem přitom vznikají pandemie,“ vysvětluje na tomto příkladu Maďar.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, jak velké riziko hrozí lidstvu, že se podobná pandemie jako ta covidová z roku 2020 bude opakovat a co můžeme dělat proto, aby bylo Česko co nejlépe připravené.

Jak daleko jsme od toho, že by mohla vypuknout nějaká nová pandemie?

Je potřeba brát v úvahu, že viry mutují neustále. A tak každou chvíli vzniká příležitost, že nějaký nový kmen bude schopný přestoupit do lidské říše. Možná k tomu dochází právě teď, jen o tom nevíme. V nějaké malé vesnici s pár domy někde v pralese se třeba objeví neznámá nákaza. Nikdo ji nevyšetří. Na příčinu se nepřijde. Pár lidí zemře a tím to skončí. Bohužel se ale může taky stát, že někdo nakažený se dostane do místa, kde bude hodně lidí na malém prostoru – a z toho vzniká pandemický potenciál.

Celý svět se samozřejmě na další pandemii připravuje, protože nejde o to jestli, ale kdy přijde. Rozhodne však náhoda, takže my nemůžeme vědět, jestli to bude za pět nebo za 100 let. Musíme být ale připravení. A když si vezmeme jako příklad nedávnou událost s hantavirem, tak ve mně vyvolala až skoro zděšení, jak málo opravdu stačí.

Co se tedy z vašeho pohledu mohlo stát?

Sice šlo o horší druh z hantavirů, tedy jihoamerický kmen Andes, který je schopný se šířit z člověka na člověka, ale jen málo efektivně na blízkou vzdálenost, takže není vysoce infekční bezkontaktně. Ale mohl to být taky jiný respirační kmen, dejme tomu koronavirus nebo druh chřipky, se kterým se lidé ještě nepotkali, a v tom případě by to bylo velmi nebezpečné.

Problém byl v tom, že na palubě umřel člověk a aniž se vědělo, o jakou nákazu jde, několik lidí v panice vystoupilo z lodi na ostrově Svatá Helena, včetně jedné ženy s příznaky, která následně i zemřela. To by ještě bylo v pořádku, protože ostrov je izolovaný v Atlantském oceánu. Nicméně nikdo nezabránil nakaženým cestujícím nastoupit do letadla a rozletět se po světě. Přesně tímto způsobem přitom vznikají pandemie.

Když se podíváme do Česka, v čem jsme se z pandemie covidu poučili, a jsme dnes lépe připravení než v roce 2020?

Jsou daleko lépe propojené systémy a nastavená komunikace. Máme připravené indikátory, které nám budou včas signalizovat, že nějaká hrozba se zvyšuje. Nastavený je určitým způsobem i například monitoring odpadních vod.

Nejdůležitější je ale podle mě právě to propojení dat. Kdyby se něco dělo, v systémech automaticky vidíme data od lékařů z primární péče, nikdo nic nemusí manuálně hlásit. Takže je možné hodnotit situaci a reagovat na ni. Co se týče odpadních vod, dokážeme z nich vyhodnotit, jak se nějaká nemoc šíří bez toho, abychom byli závislí na vůli lidí se testovat.

Nemělo by se tedy už opakovat, že budou lidi stát frontu na testování a podle výsledků teprve budeme vědět, jak závažná situace je?

Testování bude mít patrně smysl i nadále, protože jde o individuální opatření, díky kterému člověk zjistí, jestli nákazu má, nebo ne, což samozřejmě chce vědět. Na druhou stranu my nevíme, jak rozsáhlá bude další pandemie. Takže je to stejné jako v otázce ohledně ochranných pomůcek – nelze říct, kolik je „dost“.

Umíme si samozřejmě představit pandemii, která bude velmi brutální, ale stejně tak může jít o lehčí variantu, než byl covid-19. Mojí obavou je, aby běžní lidé, politici, ale možná i část odborné veřejnosti nepočítali s tím, že další pandemie teď přijde až někdy za 100 let a bude stejná jako covid. Může být daleko horší a může taky přijít daleko dřív. A my musíme být připravení.

Dá se předvídat, o jaký druh nemoci nejpravděpodobněji půjde?

Je téměř jisté, že to bude virus. Půjde o takový, který velmi jednoduše mutuje. A bude ze zvířecí říše. Musí jít o něco úplně nového, protože jinak by se lidské tělo proti takové nákaze umělo bránit. Zároveň půjde o virus, který se bude přenášet vzdušnou cestou. To znamená bezkontaktně na dva metry.

Takže může jít třeba o nějakou novou formu chřipky?

Ano, může jít o kmen chřipky s novým H nebo N antigenem. Nebo půjde například opět o  koronavirus.

Když jsem se ptal na to, v čem se Česko poučilo od covidové pandemie, tak na to pojďme teď navázat – v čem jsme se naopak nepoučili?

Z mého pohledu je potřeba posílit nejen odborné kapacity – tedy zreformovat a sjednotit všechny orgány, které se ochranou veřejného zdraví zabývají. Ale měli bychom mít daleko lépe připravenou také krizovou komunikaci. V době krize nestačí jen komunikovat odborně správné informace, ale oslovit veřejnost tak, aby se nestalo, že přestane státu důvěřovat.

Tedy otevřeně komunikovat i míru nejistoty, kterou v danou chvíli máme. Protože v reálném čase nemůžete mít všechny potřebné informace. A vše transparentně neustále vysvětlovat, aby nepanoval dojem, že stát neví, co dělá. Potom nedochází k polarizaci společnosti, nevzniká odpor vůči zaváděným opatřením a tím pádem také neroste počet zemřelých. Při poslední pandemii jsme z pohledu úmrtnosti patřili bohužel k těm horším státům světa.

Nemáte ale pocit, že česká společnost v současném rozpoložení o přípravách na nějakou budoucí pandemii nechce slyšet?

Připravit se musí nejprve stát. Jedinec toho sám moc nezmůže. Samozřejmě velmi pomůže, a v řadě států jsme to během covidové pandemie viděli, když lidé důvěřují systému a nečekají jen na to, až jim někdo něco zakáže, ale chovají se zodpovědně vůči svému okolí.

Nicméně zásadní je připravenost na úrovni státu, a k tomu teď spěje zmíněná reforma organizací, které řeší ochranu veřejného zdraví. Jde o největší změnu po desítkách let. Zdravotní ústavy, Státní zdravotní ústav a hygienické stanice by díky tomu měly lépe, rychleji a efektivněji spolupracovat. A zaměřit se i na širší otázky – u nás například až 60 procent dospělé populace nemá úplně dobrou zdravotní gramotnost. Panují navíc velké regionální rozdíly, ať už v nemocnosti nebo i úmrtnosti na různé nemoci.

Takže nejdřív musí dojít k reformě na úrovni státu, a teprve potom je možné budovat důvěru ve společnosti?

Orgány ochrany veřejného zdraví mají pomoct nejenom s bojem proti infekčním hrozbám, ale celkově státu, aby populace nebyla tak nemocná. Máme například vyšší úmrtnost na kardiovaskulární nebo onkologická onemocnění než vyspělé země, nebo kratší dobu života ve zdraví. Je tak třeba z úrovně státu adresovat témata, která se dosud příliš neřešila, ačkoliv patří do moderního veřejného zdravotnictví v zemích Evropské unie – například právě vyrovnávání zdravotních nerovností v rámci Česka.

A v tomto ohledu se to propojuje i s přípravou na pandemii, protože koho nějaký nový virus nejvíce ohrozí? No, někoho nemocného s rizikovými faktory. A toto jsou všechno úkoly pro novou a silnou organizaci pro ochranu veřejného zdraví, která nebude přímo pod ministerstvem zdravotnictví, ale dle mého názoru i celé pracovní skupiny, která reformu připravuje, přímo pod vládou, jako organizace státní správy, která bude meziresortním orgánem.