Omezit financování soukromých škol? Lákavá, ale příliš drahá úspora

Velmi vítám vyjádření pana premiéra po jednání kabinetu 14. září, že cílem vlády není soukromé ani církevní školy rušit ani jejich financování „plošně a mechanicky krátit“ a že tyto školy považuje za důležitou součást českého vzdělávacího systému. Stejně tak považuji za legitimní, aby stát kontroloval, zda jsou veřejné prostředky využívány v souladu se zákonem a skutečně slouží vzdělávání, o čemž předseda vlády rovněž mluvil.

Je ale důležité důsledně rozlišovat mezi případným selháním jednotlivých subjektů, které Andrej Babiš naznačoval, a nastavením financování celého segmentu soukromého a církevního školství. Případné problematické případy je třeba řešit cílenou kontrolou a vymáháním existujících pravidel, nikoli opatřením, které by dopadlo také na školy, jež svou veřejnou službu řádně plní a na jejichž fungování jsou závislé tisíce žáků a studentů. Mluvím z vlastní zkušenosti externího člena České školní inspekce, pro kterou pracuji již pět let.

Pokud však paní ministryně financí představuje návrh státního rozpočtu jako mimořádně proinvestiční, považuji za důležité připomenout, že jednou z nejdůležitějších dlouhodobých investic státu je vzdělávání dětí, žáků a studentů.

Z hlediska rozpočtové klasifikace samozřejmě velká část výdajů na školství není vedena jako investice, ale jako běžný či provozní výdaj. Z pohledu společnosti je však vzdělávání investicí v tom nejpodstatnějším slova smyslu: investicí do budoucí kvalifikace lidí, produktivity ekonomiky, konkurenceschopnosti země a v konečném důsledku také do budoucích příjmů veřejných rozpočtů.

Rozpočet, který chce být proinvestiční, by proto neměl svou fiskální stabilitu vytvářet na úkor stability vzdělávacího systému.

V současnou chvíli proto i tak do dalších let hledím s určitou obavou. Školství je oblast, ve které nelze fungovat v režimu každoroční nejistoty. Škola potřebuje dlouhodobou vizi, stabilní systém financování a schopnost plánovat několik let dopředu. Přijímá studenty do víceletých vzdělávacích programů, uzavírá smlouvy s pedagogy, investuje do vybavení a prostor a zavazuje se zajistit konkrétní kvalitu vzdělávání.

Pokud se pravidla financování výrazně mění v průběhu tohoto procesu, nelze očekávat, že se taková změna neprojeví na kvalitě nebo dostupnosti vzdělávání.

Zvláštní obavu ve mně proto vyvolává úvaha o budoucích fiskálních restrikcích, které v kontextu současné diskuze vnímám jako opětovnou hrozbu soukromým a církevním školám.

Je důležité připomenout, že soukromé školy neposkytují soukromou službu. Poskytují veřejnou službu. Školský zákon to říká zcela jednoznačně.

Soukromé školy tedy nejsou alternativou stojící mimo veřejný vzdělávací systém. Jsou jeho součástí, podléhají státní regulaci, školskému rejstříku, České školní inspekci, akreditacím a dalším kontrolním mechanismům.

V případě vyšších odborných škol je jejich role zákonem formulována také jasně: Mají poskytovat odborné vzdělání a praktickou přípravu pro výkon náročných činností.

Ve škole, jejímž jsem ředitelem, připravujeme vysoce specializované absolventy pro kreativní průmysly. Snížení státní dotace například o 15 procent (berme to čistě modelově – jde o ony chybějící tři miliardy v rozpočtu na rok 2027, o nichž mluvil ministr školství Robert Plaga, ve finálním návrhu rozpočtu je to podle ministryně financí jinak) by se proto neprojevilo jen v účetnictví školy. Velmi rychle by se promítlo do samotné kvality vzdělávání. Jakým způsobem?

Jednou z největších hodnot odborného vzdělávání je to, že studenty neučí pouze akademičtí pedagogové, ale také aktivní profesionálové z oboru.

V našem případě jde o designéry, grafiky, tvůrce digitálních médií, odborníky na marketing, technologie nebo další kreativní profese. Jejich aktuální zkušenost z praxe je pro kvalitu vzdělávání nenahraditelná.

Pokud škola nechce případný výpadek veřejného financování přenést do výrazného zvýšení školného, musí jej kompenzovat jinde. A největší část provozních nákladů školy tvoří právě lidé.

První důsledek snížení dotace proto není abstraktní „úspora“. Je to méně odborníků ve výuce, méně individuální práce se studenty, větší skupiny a postupné snižování kvality vzdělávání.

Druhou možností je zvýšit školné.

Pokud by v našem případě zvýšení školného vedlo k odchodu například 25–45 procent studentů, nelze předpokládat, že se jednoduše přesunou do veřejných škol. V řadě specializovaných oborů odpovídající kapacita veřejného vzdělávání neexistuje. Výsledkem může být to, že část mladých lidí dané vzdělání vůbec nezíská.

To je z pohledu státu velmi krátkozraká úspora. Vyšší odborné vzdělávání má připravovat absolventy pro výkon náročných odborných činností. Právě takové lidi český pracovní trh potřebuje.

Snížením podpory odborného vzdělávání tedy stát může krátkodobě ušetřit část rozpočtových prostředků, ale dlouhodobě oslabit kvalifikaci, konkurenceschopnost a inovační schopnost české ekonomiky.

Případné snížení financování o 15 procent nelze ve škole jednoduše vyřešit tím, že se o 15 procent méně svítí nebo topí.

Škola musí dál zajistit prostory, administrativu, informační systémy, technické zázemí a především výuku.

Reálným důsledkem by proto bylo slučování předmětů, zvětšování studijních skupin, omezení specializovaných seminářů a propouštění vyučujících.

U vyšších odborných škol navíc není možné vzdělávací program libovolně měnit podle momentální ekonomické situace školy. Vzdělávání probíhá podle akreditovaného vzdělávacího programu a podstatné změny programu podléhají akreditačnímu procesu.

Stát tedy na jedné straně škole stanovuje, jaký akreditovaný vzdělávací program má zajistit, a na druhé straně by jí snížením financování mohl výrazně omezit prostředky, ze kterých jej má kvalitně uskutečňovat.

To je zásadní rozpor.

Velmi podstatná a ve veřejné debatě často přehlížená skutečnost je, že soukromé školy nedostávají od státu peníze na kompletní financování svého provozu a rozvoje.

Podle zákona jsou státní dotace soukromým školám určeny na financování neinvestičních výdajů souvisejících se vzděláváním. Normativ zahrnuje také mzdové prostředky a zákonné odvody.

U soukromých vyšších odborných škol činí základní dotace 60 procent příslušného normativu. Při splnění zákonných podmínek může být zvýšena na 90 procent normativu.

Ani tento normativ však nepředstavuje investiční financování školy.

Budovy, rekonstrukce, vybavení učeben, technologie, počítače, nábytek a další investice musí soukromá škola financovat z jiných zdrojů – typicky ze školného nebo z prostředků zřizovatele.

Soukromé školy tím ve skutečnosti přebírají část nákladů vzdělávacího systému, které by při vzdělávání stejného počtu studentů ve veřejných školách musel nést stát, kraj nebo obec.

Proto je zavádějící představovat dotaci soukromé škole jako podporu soukromého podnikání.

Stát si prostřednictvím soukromých škol objednává část veřejné vzdělávací služby, ale nenese všechny náklady, které jsou s jejím poskytováním spojeny.

Navíc i nakládání s hospodářským výsledkem je v systému zvýšené dotace zákonem regulováno. Zákon stanoví, že příslušná právnická osoba musí doložit vynaložení zisku na vzdělávání a školské služby; jinak může krajský úřad od smlouvy o zvýšení dotace odstoupit.

Představa, že státní dotace automaticky vytváří „zisk majitele soukromé školy“, tedy neodpovídá způsobu, jakým je tento systém zákonem nastaven.

Debata by neměla stát na otázce: „Proč stát financuje soukromé školy?“ Správná otázka zní: „Kolik by stát stálo, kdyby vzdělávání jejich studentů musel zajistit sám?“

Soukromé školy vzdělávají desetitisíce dětí, žáků a studentů, zaměstnávají pedagogy a další pracovníky, investují vlastní prostředky do budov a vybavení a přitom poskytují službu, kterou sám školský zákon označuje za veřejnou.

Pokud stát jejich financování zásadně omezí, náklady nezmizí.

Pouze se přesunou jinam: na rodiny, na studenty, na zaměstnance škol – a v konečném důsledku opět na stát.

A především se snížení financování může projevit v místě, kde by stát šetřit neměl: v kvalitě vzdělávání.

Peníze vložené do vzdělávání se státu vracejí v podobě kvalifikovanější pracovní síly, vyšší produktivity, vyšších příjmů obyvatel a následně také vyšších daňových příjmů a odvodů.

Vyšší vzdělanost znamená vyšší kvalitu práce. Vyšší kvalita práce znamená konkurenceschopnější ekonomiku. A konkurenceschopnější ekonomika znamená vyšší příjmy veřejných rozpočtů.

Snižovat podporu odborného vzdělávání proto může vypadat jako krátkodobá rozpočtová úspora.

Ve skutečnosti to může být jedna z nejdražších úspor, které stát udělá.