Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Svoboda, kariéra a vlastní názor. Hodnoty, které v Československu v době komunismu chyběly, a lidem se tak obrátil život naruby. Mnozí, nuceni vstoupit do strany, zůstali, ostatní se rozhodli všeho zanechat a svůj domov opustit.
V polovině dubna byla pokřtěna kniha Od Robinsonky ke Svobodné Evropě, která zachycuje životní příběh herečky Jaroslavy Tvrzníkové, která se kvůli nesouhlasu s tehdejším režimem rozhodla i s rodinou emigrovat.
Pro Seznam Zprávy popsala, jak v Německu čelila výhrůžkám nebo jak ji česká společnost nepřijala zpět.
Proč jste se rozhodli Česko opustit?
Bylo to rozhodnutí mé a mého muže Martina Štěpánka. Odešli jsme, protože nás nutili, abychom vstoupili do komunistické strany, a když jsme řekli, že ne, tak nás za to trestali. Dozvěděli jsme se, že nás vyhodí z divadla. A když můj muž musel opustit už třetí divadlo v řadě, tak jsme se rozhodli odjet. Muž vždycky říkal: „Když nesmíme hrát tady, tak nebudeme hrát ani venku,“ a odjeli jsme.
Opustit tady celou rodinu muselo být velice těžké. Pamatujete si na loučení se svými blízkými?
V podstatě žádné loučení nebylo, protože my jsme nikomu nemohli říct, že odcházíme. Nevěděly to ani děti, které se to dozvěděly až v Rakousku, že už se nebudeme vracet. Samozřejmě jsem ale měla nějaké vnitřní loučení, se zemí a s bytem, nebo když jsem naposledy zavřela dveře od chalupy v Orlických horách, odkud jsme odjížděli pryč. Byli tam rodiče, babička a dědeček a tam jsme se rozloučili tak, že jedeme na dovolenou, ale že se vrátíme.
Svobodná Evropa byla těžké rozhodnutí
Zmínila jste, že jste jako první jeli do Rakouska. Za jakých okolností jste se dostali do Německa?
Žili jsme dva roky v Klosterneuburgu u Vídně, než jsme dostali pracovní nabídku z Mnichova ze Svobodné Evropy. Taky dlouho trvalo, než jsme se rozhodli do Svobodné Evropy jít, protože jsme tady zanechali lidi, kteří by za to mohli být potrestaní…
Potrestaní?
Ano, tak my jsme byli slavní herci, kteří odsud utekli, a StB se nemohlo líbit, že jsme pracovali pro Svobodnou Evropu. Někteří kvůli nám taky museli k výslechům, a pokud vím, tak dokonce otce Erika Taberyho zmlátili. (Erik Tabery starší byl herec. Jeho zeť Zdeněk Štěpánek měl syna Martina Štěpánka, který byl manželem Jaroslavy Tvrzníkové, pozn. red.)
Jak jste se s výhrůžkami kvůli práci ve Svobodné Evropě potýkali vy?
Těžko, protože jsme měli strach z StB, ale ono se v podstatě neví, jestli to byla StB, byl to prostě psychoteror, který trval dva roky. Vyhrožovali nám například smrtí. Třeba jsme dva roky po sobě dostali o Vánocích výhrůžné dopisy. Hlídala nás policie a stavěli se k tomu velmi zodpovědně.
Ze začátku jsme tedy nesměli bez doprovodu policie ven. Děti nesměly bez doprovodu do školy. Muž do práce nesměl jezdit vlastním autem, vozila ho policie. Já jsem nesměla ven nebo na nákupy, také mě někdo doprovázel. Pamatuji si, že u nás seděl policista v kuchyni, měl položenou pistoli na stole, a když někdo zazvonil na dveře, jako třeba pošťačka, tak šel se mnou ke dveřím a stoupl si za mě. A když jsem mluvila s tím člověkem, tak měl za mnou připravenou pistoli.
V Česku jste byla velmi slavnou herečkou. Jak pokračovala vaše herecká kariéra v zahraničí?
Oslovil mě spisovatel Ota Filip, který byl taky emigrant, že Iva Procházková napsala hru Vdova po básníkovi a že je to o dvou ženách. Jedné starší, druhé mladší a že by si strašně přála, abych hrála tu starší. Básník pak ve hře zemřel a v bytě zůstala manželka s jeho mladou milenkou. A protože to bylo to z komunistického světa, tak lidé kvůli znárodňování bydleli spolu. Vyvíjelo se to tak, že první mezi ženami vládla nenávist, ale později mezi nimi vzniklo až zvláštní přátelství. Poté ta mladá měla rakovinu, umřela a stará tam zůstala sama. Byla to taková hezká psychologická hra.
Co je ale zajímavé, hra byla německy a já se začala učit německy právě až na jevišti. Hru jsme předváděli v Alpašském fóru na hranicích Rakouska a Německa a režíroval ji můj manžel. Tenkrát se byl na hře podívat také Pavel Kohout, kterému se moc líbilo, jak hraju, ale vůbec mi nerozuměl. A my se rozhodli, že odehrajeme ještě jedno soukromé představení pro známé a profesory herectví v Mnichově.
Vyhrožovali nám smrtí. Dva roky po sobě jsme dostali o Vánocích výhrůžné dopisy. Hlídala nás policie a stavěli se k tomu velmi zodpovědně.
Donutila jsem, aby se na něj šel podívat můj soused divadelní režisér, který původně nechtěl, protože jsem právě neuměla německy, ale nakonec přišel. A nakonec to dopadlo tak, že mi profesoři herectví okamžitě nabídli doučování němčiny, a později i soused Mogur nabídl, abych hrála v jedné hře docela velkou roli.
Špatný návrat domů
Po roce 1989 se to rozvolnilo a vy jste se mohli vrátit. Věděli jste hned, že se vrátíte zpět do Čech?
Ne, vůbec jsme to nevěděli. My pracovali ve Svobodné Evropě, o které se vědělo, že asi přestane existovat. Nebyl totiž důvod, aby dále existovala, když jsme se najednou stali svobodnou zemí a bylo to vysílané do nesvobodných zemí. A protože pro mě už bylo těžké se herecky prosadit, tak jsem začala pracovat jako taxikářka. Taxikáři pořád někoho hledají, tak jsem začala chodit do přísné taxikářské školy. Udělala jsem těžké zkoušky, kde jsem se musela naučit každou důležitou budovu a všechny ulice nazpaměť.
A po roce jsem udělala zkoušky na obchodní akademii, abych si mohla založit svůj podnik a vydělávat sama na sebe. Pak ale přišlo rozhodnutí, že Svobodná Evropa bude pokračovat rok také v Praze. Manžel tam dostal nabídku a já externí možnost spolupracovat, tak padlo rozhodnutí, kdy jsme si řekli, že pojedeme do Prahy.
Jaký byl tedy život po návratu?
Špatný, oni mě nezvali, nepřijímají emigranty, a protože to byla i druhá reemigrace, tak to už vůbec nebylo dobré. Nedali nám byt, dokonce nám napsali dopis, že si musíme rozmyslet, jaké občanství chceme. My měli německé a v té době ještě nebyla možnost mít dvojí občanství. Z hereckého hlediska to bylo sporadické.
Samozřejmě jsem se šla ucházet do Národního divadla, ale současný ředitel mi velmi decentně řekl, že až pro mě budou mít roli, tak se ozvou. Nikdy se neozvali. Dokonce jsem v kabelce měla svůj rehabilitační papír, ve kterém bylo napsáno, že mě musí vzít, ale já ho nevytáhla.
