Hlavní obsah

Pod čarou: Klidné večery bez e-mailu? Co se skrývá za právem na odpojení

Foto: Barbora Tögel, Seznam Zprávy

Plošné vyžadování práva na odpojení může zaměstnance připravit o značnou část výhod home office.

Reklama

27. 11. 2021 14:00

V newsletteru Pod čarou každou sobotu Matouš Hrdina popisuje společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Přečtěte si ukázku.

Článek

Technologický rozvoj stále rychleji mění i naše pojetí práce. Nové komunikační kanály umožnily relativně hladký přesun velké části kancelářské práce na home office, ale také manažerům otevřely cestu k uhánění jejich podřízených mimo běžné pracovní hodiny. Tento problém se stále více zemí snaží řešit zaváděním tzv. práva na odpojení. Dnešní Pod čarou tak bude pátrat po tom, jak účinné toto právo ve skutečnosti je.

Koncept označovaný v angličtině jako right to disconnect začala prosazovat již téměř před dvěma dekádami Francie a do svých legislativních systémů ho zapracovávají další země. Různé formy práva na odpojení už platí například ve Španělsku, Belgii, Itálii, na Filipínách či na Slovensku. V Německu ho ve svých vnitřních předpisech zavedly některé velké korporace typu Volkswagen. Letos v lednu k jeho zakotvení v celounijní legislativě vyzvala skupina europoslanců a nedávno vyvolalo velký ohlas jeho zavedení v Portugalsku.

Nový portugalský zákon je přelomový v tom, že zaměstnancům poskytuje aktivní ochranu. Ve většině výše uvedených zemí je právo na odpojení definováno měkčí formou – tedy tak, že zaměstnanec nesmí být postihován za to, pokud mimo pracovní dobu neodpovídá na šéfovy maily či telefonáty.

Portugalská úprava jde ale dál a zaměstnavatelům takové chování přímo zakazuje pod hrozbou vysokých pokut. Je to krok, který na první pohled vyznívá jednoznačně pozitivně. Při bližším pohledu na skutečnou podobu současného pracovního trhu ale může mít právo na odpojení i stinné stránky.

Proměny moderní práce

I na trhu práce postupuje technologický rozvoj mnohem rychleji než právní regulace. Technologie mění nejen způsob práce, ale vytvářejí i zcela nové typy zaměstnání, a zákonodárci tak často odpovídají regulacemi vhodnými pro dobu dávno minulou. I dnes spousta lidí stále dochází do směnného provozu, ale také tu je spousta typů zaměstnání, která ještě před pár desítkami let neexistovala.

Debata o právu na odpojení se ve Francii poprvé rozběhla v roce 1998 kvůli vyhazovu řidiče sanitky, který mimo pracovní dobu odmítal šéfovi zvedat mobil. To byla ale pořád relativně tradiční forma zaměstnání, která je velmi vzdálená třeba od života grafika, manažera sociálních sítí nebo správce e-shopu.

Tyhle profese sice existují už nějaký čas, ale až pandemií uspíšený rozmach práce z domova naplno ukázal, jak vlastně vypadá velká část současné práce a jak málo ji dokážou regulovat opatření, jako je právo na odpojení. Kritici podotýkají, že jednou z hlavních deviz home office je flexibilita a odstranění zbytečných formalit kancelářského života. V mnoha oborech není důvod pracovat zrovna od devíti do pěti a díky home office se dá podle potřeby třeba zajít nakoupit či vyzvednout děti ze školky a potřebné úkoly udělat později.

Plošné vyžadování práva na odpojení bez ohledu na formu práce může zaměstnavatele přimět k tomu, že budou na oplátku nutit zaměstnance i doma sedět u počítače v přesně vymezeném čase, čímž ho připraví o značnou část výhod home office, a možná proti němu nasadí i sofistikované sledovací metody (které je ostatně také akutně potřeba regulovat).

Portugalská úprava je rovněž velmi vágní v definici „mimořádných případů“, ve kterých mohou být zaměstnanci kontaktováni, což otevírá prostor k obcházení předpisu. V mnoha případech vám šéf prostě může naložit práci na večer, aniž by už pak s vámi musel komunikovat.

Právo na odpojení příliš nepomůže lidem bez klasické smlouvy pracujícím jako námezdní taxikáři či kurýři v rámci tzv. gig economy, kteří jsou na neustálém připojení a dostupnosti závislí, a otázkou zůstává i to, jak ovlivní situaci žen na home office. Ty jsou totiž znevýhodněny i kvůli tzv. druhé směně v rámci neplacené péče o domácnost a řada z nich musí na home office zároveň hlídat děti.

Právo na odpojení je sice důležitou a nezbytnou věcí pro zlepšení situace zaměstnanců, jenže samo o sobě nedokáže vyřešit komplikovaný propletenec problémů, který kromě jiného vychází i ze samotné kultury práce.

Udřít se k smrti i bez e-mailů

Její základní aspekty nedávno trefně popsali Charlie Warzel z The Atlantic nebo Zeynep Tufekci v NY Times. Oba se vztahují k americkému prostředí, které je mnohem více než to evropské postiženo existenční nejistotou zaměstnanců a tím i silnějším workholismem, ale jejich závěry lze i tak dobře uplatnit i u nás. Kvůli technologickým změnám a nevyhovující ochraně zaměstnanců se stále více stírá rozdíl mezi osobním a pracovním životem a jen málo to závisí na tom, zda vám šéf zrovna smí poslat esemesku.

Řada lidí si z vlastní vůle či z donucení zvnitřnila tlak na výkon. Práci a seberozvoji věnují veškerý volný čas a zejména v mnoha tvůrčích profesích přestává být jasné, čím se práce liší od volného času. A to vše se dělo ještě před tím, než velká část z nás skončila na úplném home office. Jak glosuje Warzel, budoucnost práce je tak závislá především na společenských silách a pohybech mimo pracoviště, a kromě nových zákonů proto musíme přehodnotit náš vztah k práci.

Ve frustraci ze stále nesmyslnějšího pojetí práce bychom se nejspíš bezvýchodně potáceli ještě dlouho, nebýt pandemie. Ta přinesla kromě masivního rozšíření práce z domova řadu dalších změn, které teď vyústily v proces nazývaný Great Resignation, česky snad Velká výpověď.

Zejména v USA a Británii se obrovské množství zaměstnanců (v USA jen v srpnu daly výpověď přes 4 miliony lidí) rozhodlo seknout s nesmyslnou či málo placenou prací a riskovat cestu za lepšími příležitostmi, mnozí další vstupují do stávek za lepší platy nebo vyžadují zachování home office. V řádu měsíců se najednou realizují trendy, které mnozí předpovídali již před lety.

Když se najednou ukáže, že je zbytečné dojíždění do kanceláře, samotná kancelář i třeba nákup v kamenném obchodě, logicky to vede k posunům, které pracovní trh desítky let nezažil. Struktura toho českého je samozřejmě jiná než v USA, ale některé aspekty tohoto procesu vidíme i u nás – stačí se podívat třeba na odliv zaměstnanců z gastronomie.

Nové možnosti přinášejí i nová rizika. Pokud nechceme, aby z nás technologický rozmach udělal jen počítačem řízené lidské roboty ve skladech Amazonu, potřebujeme právní ochranu, která ale musí odpovídat současné složité realitě. Když představitelka Portugalské socialistické strany Ana Catarina Mendes popisuje, proč ve své zemi pomohla zavést ono striktně pojaté právo na odpojení, správně podotýká, že stejně jako jiné mocensky nevyvážené vztahy, i ten mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nelze nikdy upravit jen férovou dohodou obou stran a musí do něj vstoupit stát coby ochránce slabších.

Kromě toho ale také cituje reformní myslitele z hlubin 19. století, kteří se ve svých úvahách vztahovali spíše k dětské práci v dýmajících textilkách a nikoliv k současným podobám práce. V západních zemích dospívá již druhá generace lidí, kteří vysedávají u počítačů po kavárnách, nikdy nepoznali kancelář, fixní pracovní dobu, natož smlouvu. Jejich hlavní problém není ten, že jim šéf večer píše, ale spíš to, že mají hodně práce. A za málo peněz.

Pokud se chceme kusu téhle nálože zbavit, nedokážeme to prostřednictvím jinak jistě důležitého práva na odpojení, ale hlavně zavedením kratšího, nejspíš čtyřdenního pracovního týdne. O tom už se sice spekuluje desítky let (už v roce 1956 Richard Nixon, tehdy jako viceprezident, předpovídal zavedení čtyřdenního pracovního týdne v „nepříliš vzdálené budoucnosti“), ale v poslední době o něm přece jen začínají hovořit i někteří osvícenější zaměstnavatelé a naděje tak stále žije.

I čtyřdenní pracovní týden má sice řadu kritiků a slabých míst, ale ke změně kultury práce by i tak přispěl dost zásadně. Neodstranil by sice toxický workholismus, neférové zaměstnavatele nebo nízké platy, ale dost jasně by posunul laťku toho, co je považováno za odpovídající množství a dobu práce. I dnes vás sice může šéf různými způsoby donutit pracovat i v sobotu (popřípadě k tomu můžete nutit sami sebe), ale pořád se to děje výrazně méně, než kdyby byla sobota stále pracovním dnem. A při vidině volného pátku by mi asi ani tak nevadilo, když mi ve čtvrtek večer píše editorka, že tomuto sloupku schází pádnější titulek.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované