Hlavní obsah

Pod čarou: Nestyďte se a buďte líní. Zahálka prospěje víc než lekce španělštiny

Foto: Barbora Tögelová, Seznam Zprávy

Zkuste porazit pocit viny, že neděláte nic produktivního, zapomenout na slovo lenost a bez výčitek se tento víkend flákat.

Reklama

9. 10. 10:00

V newsletteru Pod čarou každou sobotu Matouš Hrdina popisuje společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Přečtěte si ukázku.

Článek

Lenost, zahálka, flákání. Slova, která mají už odnepaměti negativní náboj. I když na nicnedělání náhodou máme čas, vnitřní diktát produktivity nás nutí k další aktivitě. Jenže neustálá činorodost možná nám i světu víc škodí, než prospívá. Proto je dnešní Pod čarou právě o nenápadných přínosech bezcílného nicnedělání.

Většina lidí bohužel musí dlouho a tvrdě pracovat, aby vůbec důstojně uživili sebe a své blízké. Těžko na tom mohou něco změnit a nerad bych je tímhle newsletterem urazil. Mnozí také věnují spoustu času nejrůznějším pečovatelským a dobročinným aktivitám. Dnes ale mířím trochu jiným směrem. Řada z nás totiž pracuje i nad rámec svých povinností, aniž by to bylo opravdu nutné. Zejména mezi mladší generací se rozmáhá to, čemu se říká toxická kultura produktivity. Společnost na nás vytváří neustálý tlak na efektivitu a sebezlepšení, který už jsme si naprosto zvnitřnili a ani ve chvílích volného času už nejsme schopní skutečného nicnedělání. Výsledkem jsou kolapsy a vyhoření.

V posledních týdnech a měsících se hned několik známých v mém okolí začalo hroutit z přepracování. Nikoliv z práce, která by byla nezbytná pro jejich obživu, ale z úkolů, které si ještě nad její rámec sami naložili. Nepomáhají poučky o tom, že jejich hromada úkolů se nikdy nezmenší, ani rady, aby se vykašlali na věci, jejichž nedokončení jim nezpůsobí nějakou vážnou osobní újmu.

Často jde přitom o lidi z kreativních profesí, pro které je relaxace a nestrukturovaný volný čas nesmírně důležitý. Ty nejlepší nápady obvykle nepřicházejí v průběhu čtení odborné literatury nebo odepisování na e-maily, ale právě při procházkách, vysedávání v hospodě nebo třeba odpoledním zírání z gauče do stropu. Jenže abychom se do tohoto inspirativního stavu mohli dostat, musíme se nejdřív zbavit vtíravého pocitu viny a nutkání, že bychom přece jen mohli pracovat o něco víc. Sami sobě jsme si tím nejhorším bachařem. V poslední době si to ale stále více lidí začíná uvědomovat a zkouší tohoto vnitřního disciplinátora odkázat do patřičných mezí.

Vzpoura proti práci

Ještě předtím, než si uvědomíme celý rozsah problému, přichází obvykle revolta těla a podvědomí, které mají víc moudrosti než naše racionální mysl a odmítají tuhle hru hrát. Projevuje se to aktivitou, která začala být nepřekvapivě popisována v prací posedlé Číně a na Západě se jí říká revenge bedtime procrastination – odvetné noční lelkování, chcete-li.

Ve svém newsletteru ji nedávno dobře popsala americká publicistka Anne Helen Petersenová. Jde o známou situaci, kdy bychom měli ve vlastním zájmu jít spát, ale místo toho do noci projíždíme Instagram, hrajeme videohry nebo koukáme na seriály. Naše podvědomí se totiž bouří proti přepracování a nedostatku volného času, který si pak vynucuje v nevhodnou dobu a proti zájmům našeho zdraví. Nechceme si uvědomit, že bychom proti přepracování měli bojovat více promyšlenou a organizovanou formou, a tak vedeme alespoň tuhle nesmyslnou osobní revoltu vedoucí k bolení hlavy a kruhům pod očima.

Petersenová zároveň správně podotýká, že bychom si tuto aktivitu neměli vyčítat, protože vychází z všudypřítomné kultury produktivity. A stále více autorů proto začíná pátrat, jak přesně tento kult vzniká i jak se ho zbavit.

V roce 2019 vyvolala velkou pozornost kniha Jenny Odellové How to Do Nothing (blíže jsem o ní psal ve vydání Pod čarou o vyhoření) a loni na ni v mnohém navázala novinářka Celeste Headlee s podobně nazvanou publikací Do Nothing (také už v tom tušíte jistý trend?). Obě autorky horují za ochranu volného času a vyzdvihují jeho důležitost pro fyzické i duševní zdraví. Jako jednu z příčin nedostatku opravdu volného času vnímají sociální sítě s jejich návykovými mechanismy, a řešení tak vidí mimo jiné v pečlivější organizaci volnočasových aktivit, ve kterých by podle nich bezcílné bloumání Facebookem nemělo mít místo.

Odellová trefně popisuje škodlivý vliv takzvané ekonomiky pozornosti a propaguje kolektivní komunitní aktivity, Headlee zase doporučuje jeden den v týdnu totální odpojení od sociálních sítí. Jakkoliv jsou jejich argumenty pádné (podporuje je ostatně i čerstvé svědectví facebookové whistleblowerky Frances Haugenové, podle kterého jsou algoritmy této sítě vyloženě škodlivé), ve výsledku si paradoxně trochu protiřečí.

Pokud totiž sami sebe začneme přesvědčovat, že projíždění Twitteru je „neefektivní“ flákání, zase v nás vítězí nutkání dělat něco „smysluplného“. Ano, využívání sociálních sítí je sice neplacená práce ve prospěch Marka Zuckerberga a je asi stejně zdravé jako rekreační pití alkoholu, ale pokud si mermomocí chceme vypálit mozkové závity klipy z TikToku, neměli bychom si to vyčítat. Pokud chceme skutečně porazit našeho vnitřního bachaře, který nás přesvědčuje o tom, že háčkování nebo kurzy španělštiny jsou prospěšnější než nekonečné lajkování memů, musíme jít trochu více do sebe a pátrat, proč jsou pro nás vlastně práce a seberozvoj takovou hodnotou.

Řekni mi, u čeho prokrastinuješ

Práci chápeme jako nedílnou část své identity, která nám v očích ostatních dodává smysl a důležitost. Když se s někým seznamujeme, do pár minut obvykle dojde na otázku: čím se živíš? Což je absurdní a mimo jiné nám to brání ve skutečném sebepoznání. Všimli jste si, jak lidé často rádi spekulují nad tím, co by nejradši dělali, kdyby vyhráli v loterii? Tuhle otázku by bylo dobré ještě rozšířit – co byste dělali, kdybyste navíc nemuseli vůbec nic dokazovat sami sobě, lidem ve svém okolí a celé společnosti? A dokážete vůbec popsat, čeho si na sobě vážíte, když vynecháte svou práci?

Přesně takto se ve své nové knize Laziness Does Not Exist ptají američtí psychologové Devon Price (jsou nebinární, proto skloňování dle vzoru oni), kteří svá základní zjištění nedávno shrnuli v rozhovoru s Ondřejem Trhoněm pro Radio Wave. Podobně jako Odellová nebo Headlee ve svém rozboru kultury produktivity zmiňují škodlivé vlivy sociálních sítí či přesycení informacemi, ale nezůstávají jen u obžaloby společenského systému a zkouší také rozpoznat, co kvůli němu máme v hlavě.

V jádru věci je podle nich pocit viny, který v nás bují pokaždé, když si připadáme líní. Schéma „dobré“ práce, která stojí v opozici proti „špatné“ lenosti, vládne západnímu světu už od vzniku protestantské etiky a ještě ho posílil nástup průmyslové společnosti. V poslední době sice dochází k jistým pokrokům, třeba k tlaku na zkrácení pracovního týdne, ale pořád je tu zakotvená představa, že nicnedělání je nemorální. Pokud pracuji málo, musím být přece špatný člověk, kterého si nikdo nemůže vážit.

Price na to nabízejí jednoduchou odpověď. Už v titulu knihy konstatují, že lenost prostě neexistuje a jde o lživý koncept sloužící k manipulaci společností. Pokud si sami sebe dokážeme vážit i bez práce a potlačit onen pocit viny, máme už téměř vyhráno. Pak totiž také snáze odoláváme společenským očekáváním, která nás nutí do úmoru pracovat, ale třeba také pečovat o své tělo. Právě u něj podle Price začínají mnohá traumata, a i když je fyzický pohyb jistě prospěšný, nesmí se to přehánět. Nekonečné dny v posilovně jsou typickým příkladem nesmyslné práce.

Psychologická analýza, kterou Price v úvodu své knihy podávají, rozhodně není jen konstrukcí progresivních amerických akademiků, ale má oporu i na docela nečekaném místě. Už v roce 1939 totiž k velmi podobnému výkladu dospěl ve velmi zábavné eseji Strach z oddechu i polozapomenutý autor české meziválečné avantgardy Bohuslav Brouk.

Mezi jeho koníčky patřila psychoanalýza a ve svém rozboru lidského vztahu k práci tak kromě zmiňovaného pocitu viny z lenosti popisuje strach ze sebepoznání a nepřiznané vnitřní prázdnoty. Sžíravé kritice podrobil kromě workoholiků i lidi posedlé volnočasovými aktivitami, které pro něj byly také jen ochranou před nebezpečnými prostoji vedoucími k sebereflexi. A pokud by vám snad navádění k absolutní nečinnosti a flanérství z úst kavárenského povaleče Brouka moc nevonělo, Price dávají k dobru jiný pozitivní vzor – jejich činčilu, která stejně jako každé jiné zvíře nezná pocity viny, věnuje se jen nezbytně nutným aktivitám, nepřispívá vůbec k ničemu a i tak je sama se sebou zcela spokojená.

Babská rada o tom, že s globálními změnami musíme začít u sebe, je většinou sice manipulativní nesmysl, ale zrovna v tomto případě je docela platná – pokud sami sobě nedokážeme odpustit pár chvil strávených bez práce i jakékoliv jiné produktivní a smysluplné aktivity, těžko si můžeme stěžovat na společenský tlak. Dát sám sobě rozhřešení nebývá nikdy jednoduché, ale paradoxně máme v tomhle boji dobře našlápnuto díky pandemii. Ta totiž prostřednictvím rychlých změn na trhu práce a přesunu na home office u mnoha lidí alespoň částečně rozpojila ono slučování osobní identity se zaměstnáním, dovedla nás k novým koníčkům a přerovnala životní priority. Teď stačí jen neztrácet dobyté pozice.

Nezapomínat, že pracujeme hlavně pro obživu a v zaměstnání nemusíme nutně hledat sebenaplnění. Mít se rádi, i když se náhodou pořád nerozvíjíme. A nebát se toho, co se sami o sobě dozvíme, když se náhodou budeme pár dní jen tak povalovat na kanapi.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované