Marxistický výklad dějin. Lži o Pražském povstání se vrací

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Desetiletí se účelově mlžilo či lhalo například o roli Rudé armády při osvobozování Prahy a o množství padlých sovětských vojáků, přifukovala se úloha komunistů a obecně překrucovaly zásluhy čelných představitelů povstání. V současnosti jsou některé lži a nepřesnosti ve veřejném prostoru cíleně a do jisté míry systematicky živeny. Souvislost je zřejmá: Ruská válka na Ukrajině.

Připomeňme si nejčastější mýty o Pražském povstání.

Slova o Rudé armádě jako osvoboditelce Prahy jsou mýtus. Česká metropole se po čtyřech dnech bojů začátkem května 1945 osvobodila od německých okupantů sama. Povstalci svým nasazením a odvahou při bojích v ulicích města donutili mnohonásobně silnějšího nepřítele se vzdát. Stalo se tak 8. května. Dohodu o kapitulaci podepsal za německou stranu velitel jednotek Wehrmachtu v Praze generál pěchoty Rudolf Toussaint, za českou pak velitel povstaleckého Velitelství Velké Prahy generál Karel Kutlvašr a členové České národní rady.

Okupanti začali město kvapně a hromadně opouštět záhy po podpisu, odpoledne i přes noc. Příslušníci Rudé armády dorazili do města brzy ráno 9. května. S posledními jednotkami ustupující německé armády se střetli v ojedinělých přestřelkách.

„Osvobození Prahy Rudou armádou je naprosto jednoznačně největším mýtem spojeným s Pražským povstáním. Říkám to s vědomím, že bych si nikdy nedovolil snižovat hrdinství řadových vojáků Rudé armády, kteří bojovali při osvobozování Československa, přišli zde o život nebo byli raněni. Ale je zapotřebí si uvědomit, že i s nimi již někdo hrál hry, které byly vysoko nad rozsah jejich chápání,“ upozorňuje vojenský historik a ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík.

„Moskva se již tehdy na Československo nedívala jako na osvobozované území, ale jako na válečnou kořist. O čemž mimo jiné například svědčí vykrádání a odvážení kompletního vybavení tuzemských továren kamsi na východ. Osvoboditel přijde, pomůže a odejde. Sověti fakticky nikdy neodešli a vytvořili podmínky k nástupu něčeho otřesného, z čehož se vzpamatováváme dodnes“ doplňuje Stehlík.

Ve veřejném prostoru stále přežívají nepřesnosti o počtu padlých vojáků Rudé armády při bojích v ulicích Prahy. Jednou jsou to desítky, jindy dokonce stovky rudoarmějců. Ve skutečnosti je toto číslo nižší. Naopak počet padlých, zabitých a zavražděných lidí na české straně se dlouho podhodnocoval. Vojenští historici se v posledních letech dopátrali zhruba tří tisíc životů jen na území dnešní Prahy.

„Nemám rád licitování padlými, protože k porážce Adolfa Hitlera nakonec vedlo veškeré spojenecké úsilí. Nicméně by se dalo říct, že krom třech tisíc Čechů padlo v Praze v boji tři sta vlasovců, přibližně třicet Bulharů a prokazatelně tři, čtyři vojáci Rudé armády,“ vysvětluje vojenský historik Tomáš Jakl.

I ty nejvyšší odhady hovoří o maximálně třech desítkách mužů, kteří zahynuli v boji.

Bezpochyby nejslavnějším padlým vojákem je sovětský důstojník ukrajinské národnosti, gardový poručík Ivan Hončarenko, který zahynul na Klárově v tanku při boji o Mánesův most. Dva samopalníci padli v Dejvicích, při dobývání budovy Nové techniky ČVUT - dnes Vysoké školy chemicko-technologické, v níž se zdrželi nacisté. Mimochodem dodnes jsou na fasádě patrné stopy po střelách.

„V okamžiku, kdy přijíždí Rudá armáda do Prahy, je město z velké části Němci prakticky vyklizené. Vojáci narážejí jen na sporadický odpor nepřítele. O tom, že tu Sověti nijak zásadně nebojovali svědčí mimo jiné fakt, že Praha jako prakticky jediná metropole střední Evropy, zůstala boji takřka nedotčena. Srovnáme-li situaci Prahy s Brnem, zjistíme, že bylo při osvobozování, ať již bombardováním nebo ostřelováním dělostřelectvem, poničeno nesrovnatelně víc ,“ připomíná Eduard Stehlík.

Poměrně velké množství rudoarmějců však později v Praze zemřelo na následky zranění z předchozích bojů, v důsledku automobilových nehod, nešťastných událostí při manipulaci se zbraní či nemocí. Čtyři stovky z nich má hrob na Olšanských hřbitovech.

Příslušníci Rudé armády měli krvavé ztráty hlavně během bojů na Slovensku, Moravě a ve Slezsku. Bojovali týdny o zmiňované Brno, Ostravu, Opavu. Oficiální údaje hovoří celkem o zhruba 120 - 140 tisících padlých sovětských vojáků, kteří postupovali z východního směru a nesli největší tíhu bojů s německými vojsky na československém území. Po jejich boku pak osvobozovali republiku českoslovenští, rumunští nebo polští vojáci. Čechoslováků padlo 4,5 tisíce, Rumunů až 66 tisíc.

Akce spojené se samotným obsazením Čech byly podle historiků jak z učebnic Blitzkriegu. V neděli 6. května 1945 byla Rudá armáda severně od Drážďan, 9. května nad ránem už v Praze.

Západní fronta vykazovala nepoměrně nižší ztráty. Američanů při osvobozovacích bojích v Čechách padlo více než sto.

Občas se i po osmdesáti letech objevuje tvrzení, že Pražské povstání bylo bojem lidu za svobodu pod vedením komunistické strany. Nesmysl. Ozbrojený střet s okupanty připravovaly špičky nuceně rozpuštěné československé armády již záhy po okupaci v roce 1939. K rozvrácení týlu nepřítele mělo dojít v okamžiku, kdy se k hranicím přiblíží spojenecká vojska. Čekání na tento moment se však nakonec protáhlo na šest let.

Ačkoliv revoluce vypukla v sobotu 5. května 1945 spontánně, takříkajíc na ulici (vojáci „podzemní“ československé armády i politici počítali nejdříve s pondělím 7. května), vojenské struktury situaci velmi rychle podchytily a Vojenské velitelství Velké Prahy s krycím názvem „Bartoš“ generála Karla Kutlvašra začalo boje v Praze řídit.

„Že se českým vojákům podařilo tak rychle zorganizovat systém velení jednotlivých povstaleckých úseků, je svým způsobem zázrak. Kdyby navíc nebyli úspěšní, vše mohlo skončit obrovským krveprolitím,“ míní Eduard Stehlík.

Bojovníky na barikádách veškerého sociálního složení záhy po válce nahradil vágní výraz lid. Jména povstaleckých velitelů, kteří se považovali za pokračovatele předmnichovské armády demokratického Československa, začala postupně - ale velmi svižně - mizet z veřejného prostoru.

„Teze o pracujícím lidu a vedoucí úloze komunistické strany je poplatná zásadám marxistického výkladu historie. Je pravdou, že v České národní radě - coby zastřešující organizaci domácího odboje - zaujali komunisté díky mladému a progresivnímu Josefu Smrkovskému dominantní pozici, na spontánně propuknuvší povstání to však mělo pramalý vliv,“ říká vojenský historik Petr Bjaček.

„Co se týče vojenského vedení povstání, tak toto tvrzení naprosto neodpovídá skutečnosti, neboť i zástupce České národní rady u vojenského velitelství Bartoš, škpt. Jaromír Nechanský, se podřídil vojenské autoritě generála Kutlvašra,“ zdůrazňuje.

V české společnosti, alespoň v její části, stále přežívá dojem, že povstání bylo pro Čechy v kontextu celé války jen drobnější bojovou epizodou. Není tomu tak. V Praze se se zbraní v ruce postavilo výrazně lépe vyzbrojenému a početnějšímu nepříteli na třicet tisíc bojovníků. Asi čtvrt milionu lidí se zapojilo do budování barikád a jiné pomoci povstalcům. Šlo tak o největší bojové vystoupení Čechů na vlastním území v moderních dějinách.

Že nemluvíme jen o nějaké drobné bojůvce, o tom hovoří i zmiňované ztráty. „Vždyť jsou vyšší i ve srovnání se ztrátami spojenců prvního dne vylodění v Normandii či československého armádního sboru v krvavých bitvách na Dukle za několik měsíců,“ upozornil před časem historik Jiří Plachý. Jen na barikádách, tedy přímo v centru bojů, zahynulo bezmála patnáct stovek lidí, což je mimochodem dvakrát více než v povstalecké Paříži o devět měsíců dříve.

Připomínat si množství padlých na české straně a jejich konkrétní osudy se však nehodilo do narativu komunistů, kteří téměř půl století tvrdili, že Češi v podstatě nebojovali a byli osvobozeni Rudou armádou. Umenšovat význam povstání a pražských bojovníků tak bylo účelovou taktikou totalitního režimu.

I v současnosti se často chybuje v popisování jednoho z bodů kapitulace německých vojsk v Praze. „Generálu Karlu Kutlvašrovi bývalo vyčítáno, že umožnil volný průchod okupačních sil městem, ale to je nesmysl. On jen umožnil odchod těch německých jednotek, které byly při kapitulaci v Praze. Zkrátka němečtí vojáci na území metropole složili do rukou povstalců zbraně a odešli,“ přibližuje historik Tomáš Jakl.

To však nesmírně vadilo sovětskému vůdci Stalinovi, a proto komunisté spolu se sovětskými „poradci“ již záhy po konci války vyfabulovali obvinění, že generál Kutlvašr umožnil průchod Prahou ustupující německé armádě. Ale byla to lež. Němci museli českou metropoli obcházet, protože ji stále drželi povstalci.

Ačkoliv v hranicích Prahy zemřelo na tři tisíce lidí a další stovky, spíše tisíce mimo českou metropoli, převládá názor, že povstání zbytečné nebylo. Hovoří pro to fakta. Přestože vůdce Adolf Hitler byl v té době již po smrti, německý plán stále operoval s tím, že skupina armád Střed polního maršála Ferdinanda Schörnera, která se rozprostírala zejména na území Čech, se bude bránit zhruba až do 20. května. Časový harmonogram Rudé armády počítal s ukončením vojenských operací v Čechách a Praze také minimálně s 20. květnem.

Přitom se téměř milionová Schörnerova armáda měla z východu stahovat bojem přes celé české území směrem k Německu, což by samozřejmě přineslo obrovské ztráty na životech. A celá města srovnalo se zemí.

V okamžiku, kdy kvůli povstání přicházejí Němci 5. května o Prahu jakožto komunikační uzel, přicházejí o protektorátní železnice a silniční tahy, tak tím ztrácejí možnost pro zásobování a doplňování frontových jednotek. A ztrácejí tím i svůj poslední trumf ve druhé světové válce.

„Poté, co faktický nástupce Hitlera, velkoadmirál Karl Dönitz, dostal 5. května večer zprávu, že protektorát už není možné vojensky ani politicky udržet, obdrželi němečtí vyjednavači v hlavním stanu vrchního velitele spojeneckých expedičních sil v Evropě generála Dwighta D. Eisenhowera v Remeši plnou moc k podpisu bezpodmínečné kapitulace Německa. Takže boj Čechů skutečně zkrátil válku o týden až dva,“ dodává vojenský historik Tomáš Jakl.