Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Základním tématem hned na začátku každého turnusu byla bezpečnost. Co se může, co se nemůže… Jak se budeme pohybovat po okolí,“ vzpomíná Jan Rabiňák. Pobyty dětí v přírodě pod vedením salesiánského řádu bylo třeba tajit před veřejností, a zejména před komunistickou policií.
„Pokud jsme pobývali někde v blízkosti civilizace, nemohli jsme chodit všichni najednou, ale jen po dvojicích nebo po trojicích, aby si někdo nevšiml, že v blízkosti je velká banda dětí,“ popisuje. Tábory, v jejichž programu byly i modlitby a duchovní rozhovory, byly totiž v 70. a 80. letech nelegální.
Skautský slib složil na poslední chvíli
Janu Rabiňákovi bylo v roce 1968 osm let a přestože byl příliš malý na to, aby mohl plně vnímat politické uvolnění pražského jara, do jeho života přesto silně zasáhlo prostřednictvím obnovy Junáka.
Nastoupil do oddílu Vlčat v Liboci a do roku 1970, kdy byl skauting znovu zakázán, stihl zažít dva skautské tábory – na Želivce u Dolních Hněvkovic a na krušnohorské Moldavě.
Jan Rabiňák (chlapec vpředu) na skautském táboře na Moldavě, rok 1970.
Janu Rabiňákovi bylo deset let, když skautskou činnost na prahu normalizace znovu postihl zákaz. „Rodiče mi o režimu vlastně ani nemuseli nic vysvětlovat, protože jsem to sám cítil jako hroznou křivdu.“
Rozloučení se skautingem ale provázel jedinečný zážitek. Poslední večer na táboře na Moldavě Jan Rabiňák spolu s dalšími chlapci z řad starších Vlčat dostal možnost předčasně složit skautský slib.
„Díky tomu jsem šel do života jako hotový skaut. A za to jsem velmi vděčný, protože mi to ulehčilo život, když jsem se o mnoho let později do skauta vrátil.“
Jan Rabiňák se svými svěřenci při nesení kříže, srpen 1980.
Na zakázané skautské tábory následně Jan Rabiňák navázal takzvanými „salesiánskými chaloupkami“. Šlo o tajné pobyty pořádané kongregací Salesiánů svatého Dona Boska, která se orientuje na práci s mládeží. Skupina dospívajících chlapců byla na dva týdny ubytována ve venkovské chalupě, kde se věnovali běžným prázdninovým aktivitám, ale i křesťanskému vzdělávání.
První setkání se salesiánskými chaloupkami zprostředkoval Rabiňákovi František Hochmann, později signatář Charty 77 a jedna z osobností podzemní církve.
Klub přátel Paměti národa
Redakce Paměti národa žije díky drobným darům z Klubu přátel Paměti národa. Srdečně do něj zveme. Přidejte se k lidem, kteří posílají třeba stokorunu měsíčně, každý podle svých možností. Získáte mnoho zajímavých příležitostí k výletům, setkáním, besedám, procházkám za příběhy. Děkujeme. Přihlásit se můžete zde.
Hlavním organizátorem pobytů byl katolický kněz a salesián Karel Herbst, který v době normalizace přišel o státní souhlas vykonávat kněžské povolání a živil se jako čistič výkladních skříní.
V rozhovoru s organizací Paměť národa popsal jejich smysl. „Kromě výletů, fotbalu a dalších věcí, které kluky zajímají, měl každý den také nějaké duchovní téma. Kvůli tomu jsme to dělali.“
„Chtěli jsme, aby se kluci ve víře upevnili,“ pokračoval Karel Herbst. „Zvláště venkovští ministranti, kteří byli ve společnosti trochu opuštěni, jejich postavení mezi ostatními dětmi bylo totiž takové ‚blbé‘. Na chaloupkách dostávali to, co jim nikdo jiný nedával. Seznámili se s jinými kluky, kteří byli v podobné situaci, což na ně už samo o sobě působilo povzbudivě.“
Karel Herbst s dětmi na „chaloupkách“.
Jan Rabiňák první „chaloupku“ zažil jako dvanáctiletý roku 1972 v Chotusicích u Čáslavi, další pak roku 1974 na severní Moravě. Vzpomíná, že jeho matka měla ohledně prázdnin se salesiány smíšené pocity. Svým synům říkala: „Já se hrozně bojím, že se vám něco stane, když jezdíte na ty akce, o kterých se nesmí mluvit. Ale já vás tam musím poslat, vy to potřebujete.“
„Žádné modlení,“ měli říkat, kdyby na ně udeřila StB
Roku 1978 Jan Rabiňák odmaturoval, a protože dosáhl plnoletosti, poprvé měl možnost účastnit se salesiánských chaloupek jako vedoucí. Spolu s Karlem Herbstem absolvoval pobyt v Nízkých Tatrách, ve srubu na horské louce několik kilometrů nad nejbližší vesnicí.
„Vždy tam byl jeden vedoucí a dva jeho zástupci, potom dvě až tři starší holky, které vařily jídlo, a patnáct až dvacet kluků,“ popisuje Jan Rabiňák organizaci chaloupek.
„Snažili jsme se, aby si to kluci užili v příjemné atmosféře: ranní budíčky s kytarou, večer předčítání knížek.“
Po snídani byla na programu duchovní témata, například povídání na téma biblických citátů. „To všechno připravoval Kája Herbst. Měl velký cit pro to, aby povídání pro kluky bylo zajímavé. Oni samozřejmě nebyli všichni svatoušci, takže je to někdy otravovalo. Ale já myslím, že ne zas tak moc.“ Odpoledne potom následoval sport nebo hry v přírodě.
O nákupy a vůbec o kontakt s vnějším světem se staraly pouze kuchařky. Šlo totiž o to, aby na sebe celá skupina příliš neupozorňovala, aby nevzbudili zájem místních obyvatel. Chlapci byli poučeni, že o svém prázdninovém pobytu nesmějí mluvit mezi spolužáky, a věděli, co mají říkat, kdyby na ně udeřila Státní bezpečnost. V tom případě bylo jejich úkolem všechno zapřít.
„Žádné modlení, nic křesťanského se tam neodehrávalo. Žádná mše se nekonala. A pokud tam byl kněz, vlastně jsme ani nevěděli, že to je kněz,“ líčí Jan Rabiňák a dodává, že on takový výslech nikdy nezažil, ale někteří z jeho přátel ano.
Víra jako osobní rozhodnutí
Význam salesiánských chaloupek měl podle Jana Rabiňáka více vrstev. „Ti kluci to vnímali hlavně jako prázdninovou zábavu, dobrodružství, které prožívají ve svobodě. Rodiče je tam posílali proto, aby zažili partu věřících kamarádů a křesťanské prostředí, s nímž se ve škole nesetkávali. Pro nás vedoucí byl smysl hlavně v tom, aby se kluci upevnili ve víře. Aby víra byla jejich osobním rozhodnutím, ne něčím, do čeho je nutí rodiče. Aby mohli diskutovat o věcech, o kterých ve svém běžném prostředí mluvit nemohou. A aby se uměli přirozeně obracet k Bohu kdekoli, třeba právě v lese, v přírodě.“
Zároveň však dodává, že i sami vedoucí vnímali salesiánské pobyty jako krásný a zábavný způsob trávení času o prázdninách. „Nebylo to jenom nějaké ‚páchání dobra‘, byla to i naše zábava, za kterou jsme byli vděčni. Když se za tím dnes ohlížím, vidím, že člověk mohl i za komunistů žít svobodně. Hlavně když se jich moc neptal, co smí a co nesmí, a dělal, co uznal za vhodné.“
S některými chlapci je Jan Rabiňák dodnes v kontaktu a ví, že i oni na salesiánské chaloupky vzpomínají jako na cennou zkušenost. Připomíná ale i dva případy chlapců, kteří propadli závislosti na drogách. „Když se člověk snaží o něco dobrého, není to vždy jenom selanka,“ dodává.
Text připravila Barbora Šťastná.
