Půdě na jihu Česka chybí voda. A bez změny hospodaření bude hůř

Klimatická změna, intenzivní hospodaření i historická rozhodnutí. To všechno vedlo k degradaci dříve velmi úrodné půdy na jihu Česka. Půdě dnes chybí především voda a organická hmota, která dokáže vodu zadržet.

Podle Karla Klema z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR je jedním z hlavních viníků klimatická změna. Efektů má na zemědělství několik, ať už zvyšující se průměrné teploty, posun vegetační sezóny do dřívějšího období, a tím poškození úrody ranními mrazíky, nebo eroze. Nejzásadnějším problémem je ale sucho.

Klem ovšem upozorňuje na to, že sucho nezpůsobuje přímo nedostatečný úhrn srážek, množství deště totiž zůstává dlouhodobě zhruba stejné. Zásadní je u srážek jejich rozložení. „Klimatická změna způsobuje, že se nám srážky rozkolísávají a zvyšuje se jejich variabilita. Máme pak období, kdy nám spadne velké množství srážek najednou a naopak,“ popsal Klem.

Zvyšující se teplota pak má na množství vody v půdě také negativní vliv, protože zvyšuje množství vody, které se z půdy vypaří. „Oteplení o zhruba 3 stupně, které lze už dnes považovat za velmi pravděpodobné, znamená ztrátu zhruba 150 milimetrů srážek. Například na jižní Moravě máme roční úhrn srážek 400 až 450 milimetrů, takže nám bude ve vegetaci chybět velká část vody,“ doplnil Klem.

Na vině jsou ovšem podle Klema i sami hospodáři. Intenzivní hospodaření a obdělávání zaměřené na vytěžení co nejvíce plodin z půdy nebo třeba používání hnojiv a pesticidů vedou k tomu, že půda v oblasti ztratila v průměru zhruba polovinu obsahu organické hmoty, která dává půdě schopnost zadržet vodu. „Připravujeme se o schopnost půdy vodu zadržovat a poskytovat ji vegetaci v hlavním vegetačním období,“ řekl Klem.

Zhoršující se bilance vody je dlouhodobým trendem. I když v oblasti podle Klema v letní sezóně chyběla voda vždy a pro zemědělce to bylo do určité míry přijatelné, šlo o deficit jen zhruba 60 milimetrů srážek. Dnes v půdě ale chybí až pětinásobek. „Pro hospodaření v těchto sušších oblastech jsou uložené srážky ze zimního období naprosto zásadní, i proto se v posledních letech snižují výnosy z půdy,“ okomentoval Klem.

Vědci hledají řešení, které by mohlo přispět ke zlepšení stavu půdy, podle Klema by jím mohlo být takzvané regenerativní zemědělství. „Jednotlivá opatření nefungují, řešení musí být komplexní. Regenerativní zemědělství je založené na tom, že máme v půdě neustálý vegetační pokryv, po hlavní plodině tak v půdě roste nějaká meziplodina, a také se intenzivní zpracování půdy nahrazuje bezorevnými technologiemi, které s půdou pracují šetrně,“ vysvětlil Klem.

Součástí regenerativního zemědělství je i podpora půdního mikrobiomu, především hub, které představují hlavní mechanismus poutání vody. Pozitivní efekt je podle Klema dnes již prokazatelný, regenerativní zemědělství po několika letech do půdy začíná vracet organický uhlík, který potřebuje pro boj se suchem.

I když někteří zemědělci, především ti menší, už k přechodu na tento druh zemědělství přistoupili, ne všichni jsou změně otevření. Nejde totiž o jednoduchou disciplínu a chyby mohou pozitivní efekt oddálit, zavedení regenerativního zemědělství také snižuje v prvních dvou letech výnosy z půdy o zhruba 20 až 30 procent. Teprve po třech letech je podle Klema vidět návrat k původním hodnotám, po čtyřech letech u některých plodin dochází i k nárůstu.

I když se najdou výjimky, nové technologie a procesy podle Klema přijímají spíše menší zemědělci. „Větší firmy jsou zatím spíše konzervativní a zůstávají u toho, na co jsou zvyklé,“ řekl. Ještě dlouho podle Klema zůstane regenerativní zemědělství jen na dobrovolné bázi, přinejmenším dokud se nevytvoří oficiální podpůrný systém pro zemědělce.

Řada současných problémů půdy má podle vědců kořeny v rozhodnutích z blízké i dávné minulosti. David Kovařík z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR upozornil na to, že degradace půdy je velmi dlouhodobým procesem, ve kterém hrál roli rozvoj nových technologií, ekonomický tlak i měnící se vztah člověka k půdě.

Kovařík jako příklad zmínil období socialismu. „Je to takový paradox, na jedné straně se zvyšovala zemědělská produkce, ale na druhé straně docházelo ke snižování hodnoty zemědělské půdy,“ řekl Kovařík. Kvůli slučování menších zemědělských družstev do menších celků došlo k zániku krajinné diverzity, což mělo na půdu také negativní dopad.

Mnoho se podle Kovaříka změnilo i po roce 1989, kdy se v rámci restituce a privatizace část zemědělské půdy vrátila původním vlastníkům nebo jejich potomkům, kteří už ale v mnoha případech k půdě neměli žádný vztah a chyběla jim přímá zemědělská praxe. „Ne každý restituent se zkrátka věnoval zemědělství nebo měl o obor zájem, takže byla kontinuita zemědělského podnikání nenávratně přerušena,“ shrnul Kovařík.

Změny půdy, především snižující se množství menších polí s různými plodinami ve prospěch rozsáhlých monokulturních polí, vedl také k významnému úbytku živočišných druhů v prostředí. Podle Martina Šálka z Ústavu biologie obratlovců AV ČR k významným poklesům v posledních letech došlo u mnoha druhů motýlů, ptáků nebo zajíců. „Populace ptáků v oblasti poklesly o 60 %, lučních motýlů o polovinu za posledních 25 let. U zajíců jde pak o pokles od sedmdesátých let o 96 %,“ uvedl Šálek. Některé druhy jsou již na pokraji vymření, o některé jsme podle Šálka již přišli.

Pro zvrácení tohoto trendu je podle Šálka zásadní zajistit pestrost krajiny, která je v současnosti naprosto minimální. Ze sledování situace v rakouském příhraničí a srovnání se situací za našimi hranicemi podle Šálka vyplývá, že čím jsou pole drobnější, tím více v jejich okolí přibývá života.

Pomoci by krajině mohly neproduktivní prvky, například takzvané záhumenky pro maloplošné hospodaření nebo biopásy. „Potřebujeme minimálně 12 procent nezemědělských prvků v krajině, abychom zastavil pokles populace ptáků,“ řekl Šálek. Opatření ke zvýšení pestrosti krajiny by podle něj hospodářství vrátila do dřívějších, tradičnějších dob.